Ať žijí duchové po lucembursku: hrad Vianden vstal z popela
Povstal jako fénix z popela. Nebo v tomto případě spíš z hromady kamení, které byly kdysi zdmi rozlehlých sálů, věží a obranných valů. Hrad Vianden v Lucembursku prožil své nejlepší období ve 13. století. Jako hraběcí sídlo byl jednou z největších rezidencí v tehdejší feudální Evropě. Naopak nejhorší pro něj byl počátek 19. století. Ne války ani požár, ale chamtivý majitel hradu ho proměnil prakticky v ruiny.
Hrad dnes zase stojí v původní kráse a vítá tisíce návštěvníků. Je to příběh skoro jako z pohádky. Ne však z té o statečném princi. Spíš jako z filmu Ať žijí duchové.
Stačí několik kroků a jste v hlubokém středověku. Hrad Vianden ohromuje románským i gotickým klenutím v sálech, byzantskými vzory v otevřené galerii spojující dvě části komplexu i orientálními malbami v kapli.
Hrad má dnes přibližně podobu jako v časech své největší slávy, tedy jako ve 13. až 15. století, kdy byl sídlem viandenských hrabat. Průvodce Mike Hut mne nejdřív vede do jedné z hradních věží, kam si hrabě i lidé z několika chalup v podhradí chodili pro duchovní útěchu.
Při procházce narazíte na hradní kapli i na kuchyň s otevřeným ohništěm
Hradní kaple je podle něj jedním z nejkrásnějších míst objektu. Existovala už v 11. století, což dokazují její sloupy. To byla ještě jednopatrová. Hrabě Henri I., který v polovině 13. století vystavěl hrad prakticky do dnešní podoby, nechal k románské kapli přistavět další patro už v gotickém a byzantském stylu se sloupy malovanými černě, červeně i žlutě. Nad novou kaplí dal pro sebe a rodinu postavit speciální lóži, aby mohl svrchu shlížet na své poddané.
„Byla to kaple se třemi třídami,“ upřesňuje Mike. „Nahoru chodili ti nejbohatší, méně movití do prvního patra a chudí dolů do románského přízemí. Ti mohli jen poslouchat, co se nahoře odehrává. Kněze však neviděli.“
Ve Viandenu stojí za to projít si rytířské sály, kuchyň s otevřeným ohništěm a se 44 metrů hlubokou studnou vyrubanou v břidlicové skále, hraběcí ložnici a další komnaty. Veškeré zařízení, které tu stojí, už není původní. Nenávratně zmizelo při katastrofě, která Vianden postihla v 19. století.
Kvůli lidské hamižnosti byl hrad málem zničen
„Hrad ve skutečnosti nikdy nebyl zničen válkami, ale jen svými vlastními majiteli. Nejhorší to pro hrad bylo v letech 1820 až 1829,“ vypráví mi smutný příběh o lidské chamtivosti a lhostejnosti Mike Hut.
Tehdejší majitel hradu, nizozemský král Vilém I. Oranžský, potřeboval peníze na války s Anglií, a proto hrad Vianden prodal v dražbě. Koupil ho zdejší měšťan Wenceslas Koster, který vůbec neměl v úmyslu v hradu bydlet. Chtěl z něj pouze, lidově řečeno, vytřískat, co se dá.
„Nejdřív prodal všechen nábytek, pak i dveře a okna. Strhl polovinu střechy z paláce a dřevo také prodal. Když už nebylo co zpeněžit, začal rozebírat i zdi a prodával stavební kámen,“ popisuje průvodce.
Když o devět let později král Vilém raději koupil hrad zpět, byl už v troskách. Začal zarůstat plevelem a svoje udělaly i vítr a mráz. Ani další vlastník, lucemburská velkovévodská rodina, neměl na opravu Viandenu peníze. Většina komplexu tak byla leda obydlím duchů a rejdištěm viandenských kluků.
Jako v českém filmu
Mike Hut přiznává, že si s kamarády chodívali do rozvalin hrát. Sice se to nesmělo, ale hradební zdi nebyly nijak vysoké a daly se snadno přelézt. Dobře si pamatuje, že ze sálů, kterými dnes procházíme, bylo vidět oblohu. Zkouškou odvahy bylo pro viandenské kluky projít o půlnoci sklepením. „To byl potom člověk hrdina,“ směje se Mike.
Trochu to připomíná děj české filmové pohádky. I další osud zpustlého hradu byl totiž podobný. Ne, nepřišli žádní kouzelní skřítkové. Hrad se zázrakem neopravil.
V roce 1977 se velkovévoda Jean rozhodl hrad prodat za symbolickou cenu státu. Základní rekonstrukce trvala devět let. Část peněz dala státní pokladna, část sponzoři z řad podnikatelů v podhradí. Tušili, že jednou bude opravený hrad magnetem pro turisty.
Budoucnost hradu předpověděl už Victor Hugo
Dnes ho spravuje neziskové sdružení Přátel hradu Vianden a další opravy financuje jen ze vstupného a pronájmu sálů na kulturní a firemní akce. Takové příjmy na pokračování rekonstrukce stačí. Hrad je totiž otevřen v létě i v zimě a ročně ho navštíví až 170 tisíc turistů.
Velkou návštěvnost hradu předpověděl už v roce 1871 francouzský spisovatel Victor Hugo, který našel v podhradí dočasný azyl. „Ze svého domu dole u řeky Ourth, kde je dnes jeho muzeum, měl Victor Hugo pěkný výhled na hrad. Do deníku si zapsal, že si je jist, že jednou budou hrad navštěvovat milióny lidí,“ říká Mike.
Nebylo to proroctví, spíš dobrý hospodářský odhad slavného spisovatele. Středověký hrad znovuzrozený z rozvalin dnes opravdu stojí za návštěvu.
