Ze stanu do bytu
Renáta s Martinem mají za sebou hodně divoký rok. Oba pracovali, brali průměrný český plat, ale stejně skončili ve stanu a bydleli v něm více než půl roku. Udělali pár chyb a k tomu měli i smůlu. Dlouhé měsíce žili z ruky do úst, občas neměli ani na snídani. Přitom Martin (42) chodil pořád do práce a vydělával. Renátě (26) mezitím vytrvale rostlo bříško. Jejich život na hraně sledoval celý rok reportér Radiožurnálu Ľubomír Smatana.
Poprvé jsem na tuhle dvojici narazil v dubnu. V řídkém lesíku kousek za Přešticemi u Plzně stál mrňavý stan, vedle něj se na ohni vařil čaj a opékal chleba. Martin s Renátou vypadali jako milenci na výletě. „Prostě jsme si to zavařili a tohle je teď asi jediné řešení,“ říká trochu tajemně Martin. „Tohle nikdo nezažil,“ dodává přítelkyně, na které ještě není vidět, že je v jiném stavu.
Martin žil v Přešticích s partnerkou, se kterou má dvě děti. Jenže vztah s Renátou se provalil a žena ho vyhodila. Renáta bydlela u bratrance, což také nedělalo dobrotu, a tak první noc přečkali v hotelu. „Našli jsme jen takový divný pokoj, vypadalo to jako erotický salón, noc nás stála tisícovku, a tak jsem hned ráno koupil stan za dva tisíce. A postavil ho tady, když mám ve městě děti.“
Na začátku byla souhra náhod, životních změn i chyb
Poznali se ve skladu, kde pracovali a kde Martin pracuje stále. Na jaře ale onemocněl, měl dva měsíce neschopenku a peníze ze sociálního zabezpečení dostal se zpožděním. K tomu patálie s odchodem od rodiny, vyrovnání dluhů, rozbité auto a najednou neměl nic. „Účet mám ještě společný s bývalou ženou, takže když mi přijdou peníze, ona si strhne na děti a zbytek mi dá,“ říká čtyřicátník v solidním outdoorovém oblečení. „V práci si to můžu koupit se slevou, takže hadry neřeším.“ Loňské jaro bylo nebývale teplé, takže bydlení ve stanu se mu vlastně docela zamlouvalo.
Dvojice si nevšímala ani městská policie. Možná to bude i tím, že pár zpočátku každé ráno sbalil stan, schoval ho do roští a zmizel. „Měli jsme taky strach, že ho někdo ukradne,“ říká Martin a dodává, že ze začátku měli jen stovku na den. Renáta přestala pracovat ve skladu, když zjistila, že je těhotná: „Nechtěla jsem tahat těžké bedny.“ Pak ale udělala chybu, které hořce litovala. „Jsem pitomá, včas jsem si nevyřídila papíry a nedostala jsem mateřskou jako zaměstnaná. Takže jsem musela na úřad práce a dostávám podporu v nezaměstnanosti.“
První krok: Zaplatit dluhy
Na začátku prázdnin se už vyhrabali z nejhoršího, zaplatili dluhy, Martin si nechal opravit auto, takže mohl pohodlně jezdit na noční a hlavně koupili větší stan s předsádkou. Martin vyrobil z palety stůl. Židličky koupil se slevou v práci a opatřil nádobí. „První příbory, to asi můžu říct, jsme ukradli v jídelně. První noc jsem měl u sebe jen nůž.“
Renáta mezitím prala, vařila, hledala bydlení a přímo ze stanu chodila na pravidelné těhotenské prohlídky. „Doktorka neví, jak bydlím,“ říká nastávající matka a pyšně ukazuje snímky z ultrazvuku. „Mohli jsme mít i 3D video, ale to stálo patnáct set. Fotky z ultrazvuku jsou za tři stovky.“
Martin po noční chodil a později jezdil autem pro vodu, až potom spal. Renátě se ale nedařilo bydlení najít. I když už měli na ruce třeba deset a po výplatě i patnáct tisíc korun, nestačilo to. „Všichni chtějí kauci na dva měsíce. Po bytech je sháňka a nikdo mi nepočká.“ Každou chvíli se navíc Renátě vybije baterka v telefonu nebo dojdou data. Protože je ale v srpnu pořád teplo, tak to ani moc neřeší. Na matraci se v šestém měsíci spí Renatě ještě docela dobře, ve spacáku je spíš horko než zima.
„Když jsem si to zavinil sám, tak se z toho sám vylížu“
O víkendu bere Martin děti a jezdí po okolí na výlety. „Byli jsme ve Zbirohu, tam je největší hasičské muzeum.“ Dokonce stihli zajet i na Zemi živitelku do Českých Budějovic.
Rodinná idylka ale začala mít trhliny v půli září, kdy se ochlazuje, termín porodu se blíží a bydlení stále v nedohlednu. „Ve Zbirohu jsme se byli podívat na byt, ale to bylo horší než stan. Špína, bordel a chtěli za něj osm tisíc měsíčně.“ Martina ani nenapadlo, že by požádal o pomoc třeba město Přeštice, kde je trvale hlášený k pobytu. „Když jsem si to zavinil sám, tak se z toho sám vylížu,“ říká vytrvale, ale Renátu to moc neuklidňuje. Navíc Martin jezdí do skladu do Plzně převážně na noční, takže těhotná Renáta zůstává skoro každou noc sama ve stanu. „Žádost o byt trvá dlouho, ale zkusit bys to měl,“ navrhuje mu nakonec.
Na radnici o podivné dvojici vědí, zákon ale neporušuje a stan na obecním pozemku pod bývalou skládkou nikomu nepřekáží. Teprve od kolegů se nezávislý místostarosta Marek Krivda dozvídá, že žena ve stanu bude za pár týdnů rodit. „Když mě nikdo nepožádá o pomoc, tak se tím nezabývám. Třeba pro to mají nějaký důvod,“ vysvětluje. Mezitím si ale zjišťuje další informace, a když mu na konci září zazvoní telefon a Martin žádá o schůzku, setkávají se.
„Úplně na rovinu,“ ptá se ve své kanceláři, kterou zdobí známá černobílá fotografie hudebníka Franka Zappy s politikem Karlem Schwarzenbergem. „Máte nějaké dluhy? Je na vás uvalená exekuce?“
Lidem jako oni se pomáhá těžko
Dvojice kroutí hlavou a nad stolem se klene Renáty břicho. Po patnáctiminutové rozmluvě dává místostarosta příslib s tím, že to musí projednat Rada města. Přeštice mají k dispozici pouze jeden bytový prostor, což je místnost se společným sociálním zařízením na chodbě v takzvaných kasárnách. Později z databáze Krivda zjišťuje, že dvojice má čistý trestní rejstřík a je bez dluhů. „Těžko se pomáhá lidem, kteří normálně pracují, všechno mají v pořádku a jediné, co jim chybí, je bydlení.“
Konečná domluva je taková, že když místostarostův návrh schválí Rada města, mohou se Martin s Renátou během jednoho nebo dvou týdnů přijít na volný byt podívat.
Ve slunečném odpoledni na začátku října se dvojice setkává s vedením města u starého domu na kraji města.
Zdi jsou tlusté skoro půl metru, chodba je temná a v prvním patře klepe místostarosta na dveře, aby vůbec zjistil, která z místností je volná. Na druhý pokus se trefí a odemyká.
Holobyt má rozměry třikrát šest metrů, ze zdi mrkají elektrické zásuvky a vykukuje kohoutek s přívodem studené vody, v rohu je otvor do komína. Záchody jsou na chodbě, sprcha o patro níž.
„Není to žádný luxus, ale je to lepší než stan,“ říká starosta Karel Naxera (TOP09), který s kolegy zařizuje, aby do místnosti řemeslníci nainstalovali umyvadlo, bojler na vodu a odpadní trubky.
Martin drží klíč a zamyká. „Už mi to moc nejde, odvykl jsem si,“ směje se a po nočních začíná shánět vybavení bytu. Matrace bere ze stanu, z druhé ruky kupuje skříně a stůl. Renáta dostává od kamarádek kočárek a oblečení pro novorozence. V polovině října tráví na nové adrese první noc. „Ještě musíme sehnat kamna, pračku a ledničku.“
První Vánoce už byli tři
Když jdu za pár dnů na návštěvu, kamna a pračku ještě nemají, překvapí mě ale obrovská obrazovka televize. „To je zadarmo,“ říká Martin a má tím na mysli, že nemusel platit hned. „Je na splátky, každý měsíc patnáct set.“
V pokoji je už dětská postýlka, na zemi koberec a všude stavebnice Lega. „To jsem si přinesl od bejvalky. Když jsem měl peníze, kupoval jsem je pořád. Renáta si s legem nehraje, sleduje obrazovku a hladí si břicho. Je trochu nachlazená, horečku už ale nemá. Je v devátém měsíci a každým dnem to na ní může přijít.“
Martin odvezl Renatu do porodnice v Plzni ráno 1. listopadu. Večer se narodila Izabela, porod ale Martin prošvihl. Matku s dcerou dovezl domů za dva dny. Byl po noční a šel spát. „Přemýšlím, že místnost přepažím nějakou stěnou, jinak budu jak mátoha,“ říká o Vánocích. Do místnosti dvacet pět metrů čtverečních se zatím vejde všechno. „Až se trochu sebereme, budeme hledat něco lepšího.“
