Zdeněk Serinek: „U nás doma se o dědovi nemluvilo. Nemluvilo se o tom, že byl Rom“

Pane Serinku, po kolikáté vy už jste tady?

„Podruhé. Letos tady zase byla pro mě jedna novinka. Když se podíváte na tabule, které támhle visí. Byly tu už vloni. Tehdy jsem neměl čas si to projít a pročíst. Dneska jsem šel okolo a koukám, že tam je fotka a odkaz na mého dědu. Vloni jsem si toho nevšiml, všiml jsem si toho až letos.“

Jaký je to pocit být na místě, odkud se vašemu dědečkovi podařilo utéct?

„Víte, mám můj pocit je takový smíšený. Stále v sobě hledám, když nad tím přemýšlím, kde vzal tu odvahu a utekl odsud. Nechal tu svou původní rodinu, i když měl úmysl se pro ni vrátit, dostat je odsud taky. Bohužel se mu to nepovedlo.“

Kolik s ním tehdy bylo ještě lidí?

„Vím, že tady měl svou rodinu. Měl tu pět dětí. A vlastně se mu tu narodila první vnučka. A díky tomu, že odsud utekl, že se dostal na Vysočinu, přežil. A založil novou rodinu. Díky tomu jsem já tady. Kdyby neutekl, tak bych dnes neexistoval. Podívejte se, já už se tomu ani tak nějak nedivím. Posledních pět let mě překvapuje to, co se dozvídám, dočtu nebo doslechnu. Jsem, nevím, jak to říct, v úžasu. Nebo ani ne v úžasu. Nenacházím slov. Nevím, co na to říct. Vícero lidí se mě už ptalo, jestli jsem na to hrdý nebo pyšný. Já jim říkám, že nevím, jestli můžu být hrdý nebo pyšný, protože osobně si myslím, že člověk může být hrdý nebo pyšný na to, co sám vybuduje, vychová, vytvoří, ale ne na to, co nemohl ovlivnit žádným způsobem. Okolo mě jsou lidé, kteří nevěděli, kdo byl můj děda, ale teď už to vědí. Když se někdo zeptá, co říkám na tu knihu, říkám jim to na rovinu, i když nejsem věřící, je to pro mě bible.“

Současné pietní místo v Letech u Písku|foto: Barbora Němcová

Co říkáte té odvaze vašeho dědečka, s tím, že se mu to povedlo? Určitě to totiž nebylo jednoduché odsud utéct, i s tím pocitem, že tu nechává svou rodinu.

„Nejsem si jist, jestli věděl, že když odsud uteče, bude to mít následky pro jeho rodinu. Byl tu sice šest týdnů, ale viděl tu umučení mladé holčiny, která si odběhla někam do lesa na borůvky. Utloukli ji tady. Odnesli ji někam. A už ji nikdo neviděl. Nevím, jestli pomyslel na to, že by se něco takového může stát jeho vlastní rodině.“

Vy jste se narodil v té druhé rodině. Když jste na tomto místě, poklonil jste se i té první rodině.

„Vzdát jim čest si beru skoro až za povinnost potomka, když to tak řeknu, toho černého partyzána, svého dědy. Osobně to beru i za svou lidskou povinnost. Myslím si, že by sem mělo jezdit podstatně více lidí, nejen Romové, ale i Neromové. Když ne teď, tak až bude vybudovaný pomník, respektive to, co se tu chystá. Věřím tomu, že se to tu buduje k tomu, aby se lidé dozvěděli pravdu, ne nějaké překrucování.“

Kniha o vašem dědečkovi má místo ve vaší knihovně.

„Celkem to má asi 1064 stran. Jsou to tři svazky. V jednom jsou jeho paměti. Pak tam jsou ještě svědectví kováře Ondry, kterého vyzpovídal pan Tesař. V dalším jsou nějaké fotky, důkazní materiály, kritika pana Tesaře. A pak jsou tam různé diagramy o činnosti, mapy a tak dále. Ty jsou ve třetím díle.“

Česká cikánská rapsodie|foto: Nakladatelství Triáda

Vždycky, když to otevřete, najdete tam něco nového?

„Vždycky. Nevím, čím to je, jestli jsem to přehlédl, nebo mi to tak v paměti neutkvělo. Vždy tam ale najdu něco jiného.“

Měl jste někdy pocit, že byste taky mohl něco napsat?

„Teď o tom přemýšlím. A přemýšlím nad tom z toho důvodu, že se u nás doma se o dědovi vůbec nemluvilo. Nemluvilo se o tom, že to byl Rom. Věděl jsem, že to byl partyzán, ale nevěděl jsem, jak slavný byl. Svým způsobem se cítím být okradený nebo ošizený o to vědění.“