Zákaz kočování bylo příliš jednoduché řešení velmi závažného problému

14. leden 2025

Romové žijí na území českých zemí už 6 století, ale většinu této doby čelili vyloučení ze společnosti. Ve 20. století jejich osudy tragicky poznamenal holokaust a následná nucená asimilace za komunistického režimu. Tento proces odstartoval zákon o trvalém usídlení kočujících osob, který byl přijat před 67 lety. Romům byly odebrány koně, vozy i svoboda a byli donuceni usadit se. Zákon omezoval jejich pohyb a jeho porušení bylo trestáno vězením v délce od 6 měsíců do 3 let.

V roce 1957 se romští aktivisté Anton Facuna, Ján Cibuľa a Ferdinand Biháři snažili o založení Svazu Československých Cikánů a Romů. Odpovědi od Ústředního výboru komunistické strany se však nikdy nedočkali. Místo toho politické Ústředního výboru v dubnu 1958 odmítlo jakékoliv požadavky Romů. Jinými slovy bylo proti uznání romské národnosti, kodifikaci jazyka, zakládání romských tříd a škol nebo založení Katedry ciganologie, jak se tehdy odbor jmenoval. Vysvětluje etnolog René Lužica z Ústavu romologických studií Univerzity Konstantina Filozofa v Nitře, kde přednáší o kultuře národnostních menšin, dějinách Romů a romské kultuře.

„Chceme-li mluvit o vztahu komunistické strany a Romů, tak to je až rok 1952. Tehdy se zrušil zákon z roku 1927, tedy velmi represivní prvorepublikový zákon. Týkal se hlavně kočujících Romů, kde se říkalo, že jsou ‘metlou našeho venkova’ a že když kočujících Romů zbavíme a usadíme je, tak se vše vylepší. Což bylo příliš jednoduché řešení velmi závažného problému.”

Represivní zákon z první Československé republiky se tedy nahradil jiným represivním zákonem, který tentokrát schválila totalitní moc.

Čtěte také

„Vlastně šlo o to samé, jako za První republiky. Většinové obyvatelstvo je nespokojené, nějací kočující cikáni se potulují po venkově, kradou, jsou s nimi potíže a musí se to nějak řešit. Samozřejmě že ​​ani prvorepublikové vlády, ale ani komunisté moc nevěděli, co s tím. V podstatě se to řešilo ideologicky. Říkalo se, že my to zvládneme, neboť v socialismu si budou všichni rovni a Romové jsou vlastně součástí dělnické třídy, jsou předvojem indického proletariátu. Takže tento indický proletariát bylo třeba zkulturnit, dát mu větší vzdělání a profese, aby budoval vlast. To znamená, nebudou se zde potulovat. Nechceme tady takové, kteří nemají adresu, jejich děti nechodí do školy, nepracují, kradou. To nejsou budovatelé nového systému.”

René Lužica dodává, že kočovníkům hrozily měsíce i roky ve vězení. Několik skupin se rozhodlo pokračovat v tomto způsobu života i nadále. Podle archivních pramenů soudy v letech 1959 až 1950 odsoudily ročně v průměru 60 osob za trestný čin nelegálního kočování. V dalších letech počet odsouzených kočovníků rapidně klesal a v následující dekádě už na území Československa nežili, tvrdí etnolog a zároveň připouští, že represivní zákon omezující svobodu pohybu měl nakonec i jedno pozitivum.

„V zimních měsících mohli kočovníci i zmrznout. Oni žili jen pod takovými chatrnými stany, spali na slámě, tedy to bydlení pod střechou bylo lepší než bydlet na voze. Zvýšila se jim kvalita života, i když to z dnešního pohledu bylo i tak velmi mizerné, ale určité zlepšení to bylo.”

Romové se podle etnologa usazovali na okraji vesnic, protože lidé, kteří původně volali po zákazu kočování, jejich usazení ve svých vesnicích nevítali s nadšením. Napadlo mě tedy, jestli někde tady nemají původ ony nechvalně známé ilegální osady na SLovensku. Etnolog ale říká, že v případě romských chatrčí musíme jít ještě dál do minulosti. Romská osídlení totiž začala na našem území vznikat již začátkem vlády Marie Terezie.

Spustit audio