Po 2. světové válce

24. leden 2017

Krátce po válce se odhady počtu Romů na území dnešního Česka pohybují řádově mezi 600 a 1000. Nicméně první poválečný soupis ministerstva vnitra, k němuž došlo v druhé polovině roku 1947, vykazuje již celkový počet 101.190, z čehož plných 16.752 připadá na Čechy a Moravu a zbylých 84.438 na Slovensko.

Izolace romských osad na Slovensku a především naprostá absence perspektivy do budoucnosti mezi místními obyvateli způsobila, že stěhování za prací do Čech mnozí vnímali jako jediné možné východisko. Odchod práceschopných mužů do pohraničních měst a severních Čech, které dobře placení náboráři líčili jako „zemi zaslíbenou“, se záhy odrazil i v romském písňovém folkloru. Vláda rychlé osidlování pohraničí podporovala a nové pracovní síly vítala.

Vzájemná nedůvěra však přetrvávala i nadále. Řada Romů však v této době žila „polokočovným“ životem: své rodiny zanechala na Slovensku, dojížděla za prací, ale domů se vracela, kdykoli to jen bylo možné. Mnozí Romové se přitom vraceli domů s prvními úsporami, doma pomalu budovali své nové domovy v osadách bez elektřiny a pitné vody, v osadách, jež postrádaly hygienické zázemí a které byly navíc určeny k demolici.

Asimilace v 50. letech 20. stol.

Nicméně již v padesátých letech se komunistický režim znovu hodlá s „cikánskou otázkou“ či „cikánským problémem“ vypořádat. „Občané cikánského původu“ jsou opět degradováni na jakousi asociální vrstvu a veškeré znaky jejich etnické identity musí být zničeny. Romové jsou proto nadále vnímáni jako problém, a navíc problém sociální. Za jediný účinný prostředek řešení této neuspokojivé situace se pokládá asimilace, tj. přizpůsobení Romů k obrazu „řádných občanů“, přizpůsobení hodnotám a normám většinové společnosti, které automaticky platí za ideál.

Zákaz kočování

V říjnu roku 1958 schválil socialistický parlament zákon č. 74 o trvalém usídlení kočujících osob. Již z formulace zákona přímo čiší přístup, jenž v Československu panoval a který v mnohém přetrvává dodnes: my, civilizovaní a řádní občané musíme pomoci zcivilizovat je. Nabídka zde vzniká bez jakékoli poptávky, jinými slovy budeme pomáhat Romům, protože to potřebujeme my. V §1 se praví:

„Národní výbory poskytují osobám, které vedou kočovný způsob života, všestrannou pomoc, aby mohly přejít k usedlému způsobu života; zejména jsou povinny těmto osobám pomáhat při opatřování vhodného zaměstnání a ubytování a působit výchovnými prostředky soustavně k tomu, aby se stali řádnými pracujícími občany.“

Nicméně hned ve třetím paragrafu se zákon hodlá rázně vypořádat s každým, kdo „pomoc“ neakceptuje:

„Kdo setrvá při kočovném způsobu života, přestože mu byla poskytnuta pomoc k trvalému usídlení, bude potrestán pro trestný čin odnětím svobody na 6 měsíců až 3 léta.“

Jak uvádí dobová „odborná“ literatura, asimilace etnických společenství je jedním z předpokladů, který urychluje odstranění třídní společnosti a přechod ke komunismu.

„Asimilace je všeobecně platnou vývojovou zákonitostí, postihuje všechny etnické skupiny bez rozdílu...“

Období od roku 1958 zřetelně ukazuje, že naše socialistická společnost je schopna v historicky krátkém čase úplně zlikvidovat cikánskou otázku jako společenský problém. Konečné vítězství bude jedním z projevů síly socialistického řádu.

Obecně se traduje, že zákon postihl olašské Romy, kteří skutečně po Československém území v té době kočovali. Známy jsou ovšem i četné případy, kdy tato pomoc byla vnucena právě „polokočovným“ Romům, kteří cestovali mezi rodinou na Slovensku a prací v Čechách a kteří se museli nastěhovat do přiděleného bytu a věnovat se určenému zaměstnání.

A jak na provádění zákona vzpomínají Romové?

„V roce 1959 udělali komunisti oficiální soupis kočujících cikánů a já do toho tenkrát taky spadnul, I když jsem nikdy nekočoval a nikdy jsem ani neseděl v cikánským voze s plachtou. Koho tenkrát chytli na ulici, toho sebrali a odvedli na národní výbor. Slibovali, že budou dávat cikánům nové byty. Ale brali nám otisky prstů, fotografovali jako zločince a do občanky jsme dostali razítko. Vzat do celostátní evidence.“
(Z Vyprávění a úvah Rudolfa Dzurka, vydaného v roce 1995 Sdružením občanů a přátel Malé Strany a Arbor Vitae.)

„Jedenkrát jsme dostali od policie přípis, že za námi v určitý den přijdou na statek a že s námi potřebují o něčem mluvit. Abychom ten den nikam nechodili a abychom na ně čekali. .... Posadili nás a pak nás jednoho po druhém volali dovnitř. Namáčeli nám prsty do jakési barvy a dělali nám otisky na papír. Nikdo nám nevysvětlil, proč to s námi provádějí. Vzali si od nás občanské průkazy a ..zapsali: ‚Byl vzat do cikánského soupisu‘.“
(Z článku Sar oda sas (Jak to bylo) vydaném v časopise Romano Džaniben č. 4/97).

V případě skutečně kočovných Romů, ponejvíce olašských, probíhalo usazení radikálními metodami: policie během nočních razií uřezávala kola maringotkám a odváděla a mnohdy i střílela koně. Mnozí Romové se rozhodli i nadále setrvat v maringotkách, jiní posléze podlehli soustavnému nátlaku a odstěhovali se do bytů, které jim stát poskytl.

Právě z této doby pocházejí známé stížnosti na jejich „asociální“ chování: Romové prý vynášejí z bytů sporáky a vaří na nich venku před domy, přičemž v nich zatápějí vším, co lze z bytu odnést. Státní instituce, stejně jako většina občanů, však podstatu viděla jinde: „Otázkou není, zda cikáni tvoří národ, ... otázkou je, jak je asimilovat.“

Mnohým Čechům se pak navíc příčilo, jak lehce Romové k bytům přišli. Málokoho z nich přitom napadlo, že stejnou měrou se to příčilo i většině Romů. Řada z nich byla nucena žít život, který si nevybrali, který ignoroval jejich tradice, jejich životní styl a který bezpodmínečně vyžadoval naprosté přizpůsobení se. Romům však bylo hmotné zázemí cizí stejně jako po generace pěstovaná iluze o věčnosti hmotných hodnot.

Tzv. cikánský problém v literatuře

Cikánský problém pronikl s budovatelskou euforií také do literatury: kapitáni se spolu se staršiny a vojíny sbližují s místními cikány, které pomalu civilizují a učí je vážit si pravých hodnot. Nadšení ani zde neznalo mezí:

„... I když se tu a tam ještě někde objeví nějaké výstřelky – můžeme s plnou odpovědností říci, že cikánská otázka je u nás téměř vyřešena“, píše autor v sebejistém doslovu. O tom bezpochyby svědčí skutečnost, že A. B., jedna ze zcivilizovaných hrdinek románu, „cvičila na II. celostátní spartakiádě, je z ní děvče jako lusk a je členkou brigády socialistické práce.“

Se stejnou neochvějností kazí svou poslední kapitolou jinak poměrně překvapivou práci i Jamnická:

„Náš nový, lidově demokratický stát se rozhodně nemůže spokojit s dnešní situací této skupiny lidí... Těžká, ale krásná práce zde čeká Československý svaz mládeže a pionýrskou organisaci... Boj proti zaostalosti cikánů se musí stát věcí zejména členů národních výborů, .. členů masových organisací a vůbec všech uvědomělých občanů...“

autoři: Ctibor Nečas , Marta Miklušáková
Spustit audio

E-shop Českého rozhlasu

Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.

Václav Žmolík, moderátor

Karel Klostermann Ze světa lesních samot

Ze světa lesních samot

Koupit

Román klasika české literatury zobrazuje dramatické změny poměrů na česko-bavorském pomezí v posledním čtvrtletí 19. století, kdy ustálený životní řád "světa lesních samot" narušila živelná katastrofa.