Zahrádky patří k létu, ale jde o to, najít harmonii, myslí si Pavel Maurer
Když je venku hezky, tak všichni touží sedět nikoli uvnitř restaurace, ale venku na zahrádce. Celý svět miluje jíst a pít a přitom sedět ve stínu stromů nebo pod slunečníkem někde na ulici a rozhlížet se kolem. Zahrádky jsou kouzelné lákadlo pro hosty a každý restauratér vám potvrdí, že mu také zvyšují obrat. A téměř každý restauratér vám současně přizná, že se zahrádkami není jen potěšení, ale také trápení.
A to nejen proto, že obyvatelé přilehlých bytů si stěžují na velký ruch a že občas leccos, co není na zámku, tak zmizí, ale také že někdy zmizí i zákazník úplně bez placení. Jenomže to ještě pořád není všechno. Mít zahrádku totiž neznamená jenom zisk, ale také je třeba platit místním úřadům nebo jinému majiteli za prostor, kde restaurace podniká.
To je úplně v pořádku, ale asi není moc fér, že město Praha ve srovnání s jinými evropskými metropolemi patří jednoznačně k nejdražším místům z hlediska výše pronájmu restauračních zahrádek. Při porovnání cen třeba s Římem, Paříží, Londýnem nebo Vídní je překvapivě pražský pronájem 5×, někdy dokonce až 10× vyšší. To se tedy musí naši hospodští dost otáčet, aby takové sumy dali dohromady.
Moc mi to nejde do hlavy, ale protože se tímto problémem dlouhodobě zabývá i Asociace hotelů a restaurací České republiky, něco na tom nejspíš bude. Já rozumím logice, že když chce restauratér víc vydělat, tak ať platí. Ale všechno má své meze.
Třeba v dánské Kodani, která je hodnocena jako jedno z nejpřitažlivějších měst na světě, tak tam naopak úřady finančně podporují podnikatele, kteří přispívají k vytváření čilého ruchu na ulicích a vnášejí do nich život. Když se na ulici něco děje, je ve městě příjemněji, lidé jsou obecně šťastnější, takzvaně se socializující a ve výsledku to prospívá přívětivé atmosféře města.
Každá země má však svoje kulturní tradice. V Itálii, Řecku, Španělsku či bývalé Jugoslávii, tam se ve venkovních hospůdkách v podstatě žije. Děti si hrají pod stoly, mezi hosty projíždějí kola, skútry, někdy v úzkých uličkách i auta. Nikomu to nevadí. Patří to k místnímu koloritu.
Jde prostě jen o to, najít nějakou vyváženou harmonii mezi náklady, venkovním ruchem, sousedy, atmosférou, cenou a konečně i lidskou tolerancí. No takhle je to koneckonců se vším.
