Žáci už nemusí do stanu, poprvé v životě zamířili do školy

Děti z afghánské vesnice

Z Afghánistánu jsme si už zvykli slýchat hlavně špatné zprávy. Afghánistán ale není jen zemí teroristických útoků a bojů s Talibánem. Samozřejmě, že po více než dvou desítkách let konfliktů a vlády Talibánu zůstává dál rozvrácenou zemí, kde nefunguje základní infrastruktura, zdravotnictví ani školství. Zároveň je Afghánistán i místem, kde s buduje tak, jak nikdy před tím. Staví se silnice, nemocnice, školy. A to i s přispěním České republiky.

Hadžim má čtrnáct let, chodí sice už do 6. třídy, nikdy ale nebyl ve škole. Ve vesničce Pista Bala ležící v horách regionu Zare až dosud žádná nebyla. Vyučovalo se ve velkém stanu. Když přijde zima, je po výuce. Na moji spíše řečnickou otázku, které předměty má Hadžim nejraději, odpoví bez zaváhání. "Mám rád darí a matematiku." Jen na vysvětlenou, darí je spolu s paštúnštinou hlavním jazykem, kterým se v Afghánistánu mluví.

Ze školního stanu zní přísné hlasy učitelů. Pod plachtou sedí na zemi dvě skupinky dětí. Na protilehlých koncích stanu stojí školní tabule, před nimi nekompromisní učitelé. Děti ani nedutají. Zatímco jedna třída má už zmíněnou hodinu darí, druhá třída probírá zeměpis. Výuku vede Nazargal, mladý učitel, který v Pistě vyučuje už šestým rokem.

"Až dosud se tady vyučovalo jen v létě. Když přišly mrazy, museli jsme školní výuku přerušit. Část dětí se učí v mešitě, kde je mulové, tedy islámští učitelé, vyučují hlavně Korán. Dnes chodí na hodiny do mešity i dívky," říká Nazargal.

Talibán sice paštúnsky znamená student, v dobách vlády stejnojmenného hnutí nad Afghánistánem studenti ani školáci na růžích ustláni neměli. Dívkám bylo jakékoliv vzdělání zapovězeno zákonem, chlapci se učili hlavně náboženství. Nekonečná léta bojů, při kterých byla zničena většina venkovský škol, i likvidační praktiky Talibánu způsobily, že v zemi dnes umí číst a psát jen čtvrtina obyvatel. Když se v rámci vládního programu naskytla možnost vybudovat novou školu, místní komunita neváhala.

"Až dosud jsme tady žádnou školu neměli. Všechny děti se musí učit ve stanu, kde nejsou ani židle. To jsme chtěli změnit," vysvětluje předák vesnice Anbaš.

Na planině pod hliněnými domky, které jsou stejně béžové jako okolní kopce, bíle svítí skoro hotová škola. Stavba není úplně dokonalá, rámy oken netěsní a podomácku vyrobené lavice pevně spojené se stoly nebudou určitě nijak zvlášť pohodlné, ale je to škola. První škola, která byla v této vesnici ve vyprahlých horách postavena.

"Školu si postavila komunita sama svépomocí. Můžeme mít třebas některé výhrady ke kvalitě, ale zároveň je to záruka, že o školu bude pečovat i poté, co odtud odejdeme," říká Petr Drbohlav ze společnosti Člověk v tísni, která školy v Afghánistánu staví. Jedna z nich je právě tady ve vesničce Pista. Její název jakoby symbolizoval těžkosti, kterými nejen sever Afghánistánu ale celá země prochází.

Pista Bala dostala své jméno podle pistácií, které tady kdysi v hojné míře rostly. Staršinové vzpomínají, že ještě před třiceti lety byly všude kolem vesnice. Potom přišly nejen války, ale i sucho a v Pistě zůstalo jen pět desítek živořících stromů. Celá oblast se jmenuje Zare, což v překladu znamená jed nebo otrava. Podle legendy zde žila zlá zmije, která sužovala místní obyvatele.

Až jednou přišel svatý muž, hada vzal za ocas a přehodil za hory. Místní lidé doufají, že tak jak zmizelo jejich prokletí, zmizí i sucho a bída.