Vlastní hrob po šestasedmdesáti letech: napínavý příběh jednoho poválečného letu a radistky Edity Sedlákové-Hermannové
Od leteckého neštěstí nedaleko letiště Blackbushe v Hampshire uplyne ve středu šestasedmdesát let. Při tragédii zahynulo třiadvacet československých občanů, kteří se vraceli po druhé světové válce z Británie domů. Byli to čeští vojáci, členové RAF a jejich rodinní příslušníci. Osud jednoho z pasažérů, tehdy devatenáctileté Edity Sedlákové-Hermannové, se uzavřel teprve před několika měsíci. Až letos se dočkala vlastního hrobu. Proč?
Až donedávna bylo v československé sekci vojenského hřbitova v Brookwoodu šestačtyřicet válečných hrobů. Letos v květnu přibylo na jednom z bílých pomníků další jméno: Edita Sedláková. Jméno přibylo na náhrobku jejího manžela Zdeňka Sedláka. U obou je datum úmrtí 5. října 1945.
Čtěte také
„Edita byla moje teta, ale nikdy jsem ji nepoznal. Zemřela dříve, než jsem se narodil. Do Británie přijela ve třinácti letech jako jedno z Wintonových dětí. Když jí bylo sedmnáct, nastoupila do ženského pomocného sboru RAF,“ popisuje pohnutým hlasem Peter Hermann.
Jen pět měsíců manželství
Jeho teta Edita sloužila jako radistka u 311. československé bombardovací perutě. Tam se také seznámila se svým budoucím manželem, palubním technikem Zdeňkem Sedlákem. V květnu měli svatbu, za pět měsíců společně zahynuli při pádu Liberatoru, kterým se po skončení války vraceli domů.
„Můj otec se jako voják československé armády v Británii vrátil do Československa už dřív. Na svoji sestru čekal na letišti v Praze. Už nikdy se ale nesetkali,“ dodává Peter.
Cesta domů měla být začátkem svatební cesty. Kvůli technické závadě se let o den odložil a mezitím přidělili její místo v letounu někomu jinému. Protože Editin manžel byl v posádce jako palubní mechanik, chtěla se za každou cenu vrátit s ním a do letadla se dostala jako de facto černý pasažér.
Na Editu se zapomnělo
Letadlo krátce po startu havarovalo a nikdo z lidí na palubě nepřežil. Členové posádky a další vojenští pasažéři byli po havárii pohřbeni v armádní sekci hřbitova v Brookwoodu. Ostatní cestující byli uloženi do společného hrobu v civilním oddělení téhož hřbitova. Protože nebyla na seznamu pasažérů, skončila tam i Edita Sedláková. To se ale dlouho nevědělo.
„Smutný příběh naší tety jsme znali od dětství. Táta, tedy její bratr, pátral marně po Editině hrobu celý život. Když zemřel, pokračoval jsem v hledání já. Zjistil jsem, že leží ve společném hrobě, asi dvě stě metrů od svého manžela. I ona ale sloužila v armádě a měla být správně uložena na vojenském hřbitově. Od letošního května je tam, kde si zaslouží, nově uvedeno i její jméno. Celé mi trvalo dvacet let,“ vzpomíná další Editin synovec, Mike Herman.
Už před čtyřmi lety byla z Mikeovy iniciativy na domě v Plzni, kde vyrůstala, umístěna pamětní deska s Editinou fotografií. Po šestasedmdesáti letech se dočkala i vlastního hrobu.
Související
-
„Ničeho se nebát.“ Přesně před 75 lety se do Československa vrátili českoslovenští letci
Po návratu do vlasti na československé letce sice čekalo vřelé přivítání, po únoru 1948 z nich ale komunisté udělali nepřátele národa...
-
Potomci československých vojáků RAF si své kořeny stále připomínají
Město Leamington Spa má ve společných dějinách Čechů, Slováků a Britů zásadní místo. Na začátku války se v něm formovaly československé jednotky ve Spojeném království.
