Vít Rázek, dětský kardiolog působící v Hamburku

Host (Vít Rázek): Tenkrát jsem se chtěl stát psychologem, bylo to proto, že jsem měl ve škole hodně kamarádů. A tenkrát ta oblast nebyla vůbec pokrytá. A mnohý z nich už tenkrát experimentovali s drogami, chtěl jsem se tomu věnovat, té drogové problematice.

Moderátor (Jana Klusáková): V roce 81, jaké byly tehdy dostupné drogy?

Host (Vít Rázek): Byl to kodein především. A už tenkrát pervitin.

Moderátor (Jana Klusáková): Pane doktore, přiznejte se, zkusil jste to někdy?

Host (Vít Rázek): Ne.

Moderátor (Jana Klusáková): Vy jste po maturitě pracoval rok jako sanitář v léčebně pro dlouhodobě nemocné. A to není zrovna radostné zařízení. Co jste se tam o sobě dověděl?

Host (Vít Rázek): To byla jedna z nejvýraznějších zkušeností vůbec v mým životě, protože tam se nechodilo léčit, ale tam se chodilo umírat. A já jsem jako gymnazista, naprosto nepopsaná tabule. A k té bídě, v které ty lidi byli. A tam opuštění. A najednou ze ztrátou veškerých svých vazeb. To znamená největší zkušenost, kterou jsem asi v životě udělal.

Moderátor (Jana Klusáková): Tam jste se rozhodl, že chcete být lékařem?

Host (Vít Rázek): Ne, já jsem dál chtěl být psychologem. Ale to byla tenkrát filozofická fakulta, přestože jsem byl u přijímacích zkoušek tenkrát nějak pátý, brali deset lidí, pak mi řekli, že kvůli profilu to nepřipadá vůbec v úvahu. Takže potom jsem to změnil, medicína mi připadala stejně smysluplná. A dostupná.

Moderátor (Jana Klusáková): Vám to kazil tatínek, který býval politickým vězněm, tedy myslím za komunismu. Další rok jste byl dozorčím stanice v pražském metru. Byl jste jím rád?

Host (Vít Rázek): Byl, byla to zajímavá zkušenost.

Moderátor (Jana Klusáková): Jako krtek, v podzemí?

Host (Vít Rázek): Chodil jsem jako datel s čepičkou na hlavě, červenou. Bylo to velmi, velmi příjemný. Velmi příjemná zkušenost, já jsem tu práci vzal proto, abych se mohl dobře připravit na přijímací zkoušky na medicínu, protože to byla chemie a fyzika. Kterou jsem do té doby tolik nepreferoval. Tam byl třísměnný provoz. A moc často na to vzpomínám i v souvislosti třeba se záplavami. Jak fungoval systém metra a ochrany. A tak dále. Byla to zajímavá zkušenost.

Moderátor (Jana Klusáková): No právě, tehdy a ještě dlouho potom se říkalo, že v případě ohrožení hlavního města, jsou podzemní prostory metra spolehlivým krytem. Taky jste si to myslel, když jste tam chodil?

Host (Vít Rázek): Já si to myslím téměř dodnes. Musím říct a musím říct, že jednoznačně vidím zavinění v managementu metra. Jmenuje se to ochranný systém metra, do kterého šly miliony, po dobu desítek let. A který měl fungovat. A který nebyl v podstatě plně zapojen, samozřejmě, jsou tam i technologické nabídky. Vody byla větší než stoletá, možná pětisetletá, ale ty kryty nebo ten systém byl koncipován jako jaderný kryt. Nerozhoduje výše, výše sloupce vody, tam prostě nezavřeli vrata a poslední odešel, aniž by zhasl.

Moderátor (Jana Klusáková): Bydlíte v Praze v Modřanech, u vody, váš osobní majetek při záplavách vloni v létě neutrpěl?

Host (Vít Rázek): Ne, vůbec, bydlíme nahoře, trošku víc na kopci. Když jsem dělal zástupce starosty, tak jsem byl předseda povodňové komise. A už tenkrát, v těch devadesátých letech, mi pan Uher říkal, že Praha není chráněná proti stoleté vodě. A že to říká radním a městu rok co rok. A tenkrát přišly záplavy ve Frankfurtu, v Kolíně nad Rýnem. A je jenom otázka času, kdy to přijde k nám. A potom to přišlo.

Moderátor (Jana Klusáková): Kdo je pan Uher?

Host (Vít Rázek): Generální ředitel povodí Vltavy.

Moderátor (Jana Klusáková): Z podzemí metra jste přešel na Fakultu dětského lékařství Univerzity Karlovy. Přece jenom se podařilo. A promoval jste v bouřlivém roce 1989. To už jste tušil, že se to tady politicky otočí?

Host (Vít Rázek): Vůbec.

Moderátor (Jana Klusáková): Ani v létě 89?

Host (Vít Rázek): Ani v létě 89 jsem nevěřil, že ten systém sám od sebe vezme za své. Já jsem nastoupil v září, v říjnu na vojnu. A vlastně ten začátek jsem prožil na vojně. Nebo v podstatě až i začátek roku 90 jsem prožil na vojně, takže tam to probíhalo daleko, daleko pomaleji. Byl zákaz se dívat na televizi, třeba a podobně.

Moderátor (Jana Klusáková): Ale pak se to sametově převrátilo a od té doby uplynulo třináct let. Takhle nějak jste si to představoval?

Host (Vít Rázek): Nepředstavoval jsem si, že to bude, že to bude snadný. A že to bude rychlý. Představoval jsem si, že to bude stejně obtížné, ne-li obtížnější, než jako přechod po válce. Co jsem si nepředstavoval, že se nebudou trestat viníci, nebudou se trestat krádeže. Že se bude rozkrádat.

Moderátor (Jana Klusáková): Chodíte k volbám, pane doktore?

Host (Vít Rázek): Chodím pravidelně. Mám pocit, že můj hlas je něco jako lístek, na jako o známkování, známka té straně, zatím jsem bohužel nevolil ani jednu stranu.

Moderátor (Jana Klusáková): Považujete stávající politické spektrum v České republice za dostatečné? Já jsem se chtěla zeptat, jestli si dokážete bez váhání vybrat, koho volit. No tak tedy s váháním, vidím.

Host (Vít Rázek): S velkým váháním, velkým váháním. A v současné době, ono se to mění. Řeknu třeba konkrétně, byl jsem velkým kritikem ODS a dneska v tom spektru nevidím jinou, jinou reálnou konzervativní sílu. Konzervativcem jsem už svým původem, bohužel.

Moderátor (Jana Klusáková): Od roku 94 jste byl, vy už jste to tady řekl, po čtyři rokem zástupcem starosty v městské části Praha 12. To je tam u vás, v Modřanech?

Host (Vít Rázek): Ano.

Moderátor (Jana Klusáková): Byla to zajímavá zkušenost?

Host (Vít Rázek): Mě ta práce velmi bavila. A bylo to především o tom, že člověk může ovlivnit spokojenost lidí, kde bydlí. Ty výsledky jsou okamžité. Není to jako práce třeba v Parlamentu, kde ty zákony trvají dlouho. Jsou nekvalitní, a tak dále. Tady máte konkrétní problém, já jsem ze školství, zdravotnictví, kulturu, životní prostředí. Práce na obcích je extrémně mnoho. Bohužel tam lidi nejdou do těch obecních samospráv, protože to není na výsluní, žádné reflektory, lampy, žádná velká popularita z toho nekyne.

Moderátor (Jana Klusáková): Jsou z toho peníze?

Host (Vít Rázek): Tenkrát proti, musím říct, proti mému platu sekundáře v Motole těch peněz bylo víc, ale hlavně bylo víc času třeba na rodinu.

Moderátor (Jana Klusáková): To jste odešel z nemocnice a pracoval jste v komunální politice?

Host (Vít Rázek): Pracoval jsem na plný úvazek, nemocnici jsem si ponechal tři služby a jeden, jeden den v týdnu. Jinak jsem na plný úvazek dělal, to se nedá jinak dělat. Přece jenom je to šedesát tisíc lidí a té práce je strašně moc. Ale hodně lidí tam jde právě kvůli penězům, protože ono když nic neděláte, tak se skoro ani nepozná. Když to děláte, tak se hodně dá zlepšit. Ale když nic neděláte, tak ty úředníci to nějakým způsobem tlačí před sebe.

Moderátor (Jana Klusáková): Hned po promoci jste nastoupil do Dětského kardiologického centra nemocnice v Motole. Bylo snadné získat místo na tak prestižním pracovišti?

Host (Vít Rázek): Já jsem tam dělal vlastně už před ukončením školy, tři, čtyři roky jsem tam pracoval jako sestra, na část úvazku.

Moderátor (Jana Klusáková): Jako bratr.

Host (Vít Rázek): Jako bratr, jako bratr. Měl jsem tam pár nočních služeb, vždycky do měsíce. A dělal jsem tam současně vědeckou práci, takže profesor Šamánek, zakladatel kardiocentra. Jeho zásluha je ohromná, o dětskou kardiologii. Tak mně potom nabídl místo.

Moderátor (Jana Klusáková): Mají takovou šanci i dnešní absolventi, čerství, medicíny?

Host (Vít Rázek): Pro mě byl sen, dělat kardiocentru, dělat kardiologii. Dělat ji ve špičkovém oboru a já dneska mám pocit, že moc uchazečů, kteří by měli takový sen, není. Absolventi, co je vídám, tak si ho rozkládají. A snaží se vycestovat hodně do zahraničí. Ale že by někdo tam byl a chodil. A snažil se do toho zapojit, tam nikoho takovýho nepotkávám. I já občas učím, proti nám a Německu, že v Německu jsou ohromně vděčný za to, že vůbec jim někdo něco vykládá, odborně. Tady to berou jako samozřejmě a často se mi stane, že vykládáme. A nezlobte se, ale my už musíme jít. Nebo máme svačinu. Nebo něco podobného.

Moderátor (Jana Klusáková): V Českém rozhlase 1 - Radiožurnále vám představujeme dětského kardiologa, doktora Víta Rázka. Můžete, pane doktore, srozumitelně vysvětlit, čím se zabývá dětský kardiolog?

Host (Vít Rázek): Dětský kardiolog v podstatě by měl zahrnovat péči o děti. A to i před narozením. To znamená diagnostiku vrozené vady srdeční.

Moderátor (Jana Klusáková): To se pozná, že matka, těhotná, nosí dítě, které má srdeční vadu?

Host (Vít Rázek): To se pozná, my jsme schopni už po osmnáctém týdnu, zhruba, diagnostikovat velmi přesně, jakou srdeční vadu má a jaké jsou vyhlídky, co do kvality života. I co do náročnosti operačních výkonů. A podobně.

Moderátor (Jana Klusáková): Ultrazvukem?

Host (Vít Rázek): Ultrazvukem.

Moderátor (Jana Klusáková): Máte hodně práce, přibývá dětí s vrozenými srdečními vadami?

Host (Vít Rázek): Ne, ten počet je asi zhruba stabilní. Je to asi sedm, osm dětí z tisíce. Ale samozřejmě tím, jak se zlepšují možnosti, tak přibývá operovaných dětí, které se dříve neoperovaly. A samozřejmě i děti, které se dříve neoperovali, se srdeční vadou stárnou. Tak přibývá reoperací. Takže se dostáváme už do spektra dvacetiletých a podobně.

Moderátor (Jana Klusáková): Těch sedm dětí z tisíce platí u nás nebo zhruba řečeno na celém světě?

Host (Vít Rázek): To je zvláštní, to platí jak ve Spojených státech, tak v Čechách, tak v Rusku. Jsou studie, které to potvrzují, nejsou významné výkyvy co do kvality života.

Moderátor (Jana Klusáková): Dříve než jsme se poznali osobně, tak jsme si krátce psali. A vy jste mi napsal, všemu, co umím, mě naučili moji kolegové tady v Motole. Musím říci, že zdejší pracoviště je na světové úrovni. Konec citátu. A to zní velmi pěkně, jenomže vedení motolské nemocnice nedávno prohlásilo, že vzhledem k havarijnímu stavu budov bude muset omezit provoz. A že na mnohamilionovou rekonstrukci nejsou peníze.

Host (Vít Rázek):

Motol je v tom stavu, čtyřicet let se tam neinvestovalo, není to jenom záležitost posledního vedení. Zdaleka ne, protože samozřejmě to přišlo k té budově, jaká je, já to vidím jako velmi potřebné, velmi problematické. Je pravda, že část té péče mohly převzít jiné nemocnice. Ale třeba konkrétně dětská hematologie, dětská kardiologie. A tak dále. Jsou obory, které jsou právě proto na světové úrovni, že koncentrují všechny pacienty z celé republiky. Tahle ta zkušenost těch lékařů je daleko větší. Ty vady jsou poměrně vzácné, když se vám narodí pacienti, tři, čtyři, s nějakou srdeční vadou, v celé republice, pakliže by to bylo rozprostřené do čtyř center, do dvou center, tak ta zkušenost těch lékařů, jak chirurgů, tak nás kardiologů, bude poloviční, třetinová. A tak dále. To je ta nenahraditelná deviza, kterou třeba vidím, že máme proti zbytku Evropy.

Moderátor (Jana Klusáková): A ještě taková otázka, velice laická. Když se narodí dítě se srdeční vadou a je to včas rozpoznáno, vy z něj pak uděláte docela normálního zdravého člověka?

Host (Vít Rázek): Záleží na závažnosti srdeční vady, to spektrum lze rozložit asi do tří skupin, u těch nejběžnějších vad, vlastně ta vada je korigována tak, že to dítě má co do kvality života a délky života, očekávané délky života, není nijak handicapováno.

Moderátor (Jana Klusáková): V roce 1999 jste přijal, pane doktore Rázku, nabídku od kardiologického oddělení Univerzitní nemocnice v Hamburku. Už čtyři roky jste hodně v Hamburku a málo v Praze, můžete tudíž srovnávat. Takže prosím, srovnávejte.

Host (Vít Rázek): Myslím si,že ta naše medicína, v tom mém oboru, v kterém se pohybuju.

Moderátor (Jana Klusáková): Naše, myslíte česká.

Host (Vít Rázek): Česká. Je plně srovnatelná s medicínou, která je v západní Evropě. Je to daný asi tím, že právě máme takovou koncentrovanou péči třeba pro ty pacienty, jak hematologii, tak v kardiologii, dětské kardiologii. Rozdíl jediný, který vidím, významný je v tom, jak třeba lékaři vypadají. Jak jsou sebevědomí. Jak jsou odpočatí.

Moderátor (Jana Klusáková): Jak jsou placení.

Host (Vít Rázek): Jak jsou placení.

Moderátor (Jana Klusáková): Sestry jak jsou placené.

Host (Vít Rázek): Přesně tak. A stav budov. Ono to dělá hodně, když přijdete do budovy, kde je zařízení, nábytek starý třicet let, máte pocit, že i péče bude o třicet let pozadu. A to není pravda. I když vás bude ošetřovat lékař, který je neoholený, v ušmudlaném obleku, budete mu o něco méně věřit než lékaři, který je vyfiknutý, ačkoli vám třeba i může říkat nesmysly.

Moderátor (Jana Klusáková): Když jste poprvé přijel na hamburské pracoviště, měl jste oproti německým kolegům nějaký handicap?

Host (Vít Rázek): Neřekl bych, já jsem mluvil anglicky, ze začátku, pouze. Vlastně německy jsem se učil za pochodu. A učil jsem se vlastně mluvení, protože jsem na klinice byl a jsem vždycky do večera. A časem se začne člověk celé ty vazby a formulace pamatovat.

Moderátor (Jana Klusáková): Nechovají se k vám jako k cizinci, navíc s takzvaného Východu? Němečtí rodiče dětských pacientů, s nedůvěrou?

Host (Vít Rázek): Taková počáteční nedůvěra je posléze nahrazena, kolegové mě opravdu moc podporují, i v Německu. Protože tam mám poměrně dobrou pozici. A postupem času se stává, že se dostávám do takového problému, že pacienti nechtějí být vyšetření nikým jiným. A což je zase problematický, abych zase nepůsobil jako.

Moderátor (Jana Klusáková): Se nedotkl.

Host (Vít Rázek): Nedotkl těch svých německých kolegů.

Moderátor (Jana Klusáková): V již zmíněném dopise jste mi dále napsal, že v Německu lékaři i celý management nemocnice dbají především o pocit spokojenosti pacienta. Jak se to dělá?

Host (Vít Rázek): Nejdůležitější je, se zeptat, jak se cítí, co potřebují.

Moderátor (Jana Klusáková): Promluvit s nimi.

Host (Vít Rázek): Promluvit s nimi. Oni si ten čas najdou. Oni si najdou čas na všechno vysvětlování, to dětské kardiocentrum, naše, je specifické tím, že se tomuhle věnuje. Takže ten rozdíl není tak markantní. Ale moje zkušenosti z dospělé medicíny i jiné medicíny. Je. A časté stesky pacientů, s náma se nikdo nebaví. Něco nám řeknou, vůbec tomu nerozumíme. To je stejně jako v Praze v Motole, v kardiocentru. Tam je to třetinová až poloviční část té práce. Opravdu vysvětlovat, vysvětlovat, vysvětlovat.

Moderátor (Jana Klusáková): Učí se to na lékařských fakultách, takhle se věnovat pacientům?

Host (Vít Rázek): Oni se to neučí, já si myslím, ale oni do toho vrůstají. Protože ten systém je tím úplně proniknut. To znamená, že oni mají stáže. A oni jsou i povinni, třeba studenti, převzít část toho vysvětlování.

Moderátor (Jana Klusáková): Ano, a kdy se toho dočkáme?

Host (Vít Rázek): Já myslím, že už ty kroky, že už se strašně moc, třeba v té dětské medicíně, co jsem slyšel, se mění. V Thomayerově nemocnici jsou aktivní rodiče, kteří se zapojují do těchto programů. V Motole fungují, říká se jim hrací terapeuti nebo sestřičky, které jsou právě pro kontakt pouze s rodiči. Už se stává standardem pro dobrou kliniku, aby ten profesor před operací přišel a pohovořil s pacientem. Vysvětlil, maloval. Já myslím, že je to otázka času.

Moderátor (Jana Klusáková): Vzpomínám si, jak mne před lety jedna známá, provdaná do Západního Německa, šokovala sdělením, jak k ní po jakési komplikované operaci přišel ošetřující lékař s kytkou. A s úsměvem jí sdělil, že operace se zdařila a ona je zdravá. Tenkrát jsem si připadala, jako že ona přijela z jiné planety. Takže to je zřejmě docela běžné. Někde.

Host (Vít Rázek): Sdělit tu radost a podělit se o ní. Oni jsou hrdí na své výsledky. Které jsou třeba stejné jako ty naše, ale oni je umí líp prodat. To znamená, i to, podělit se o tu radost, je něco, co oni si umí užít. Oni si umí užít.

Moderátor (Jana Klusáková): Harcovní město Hamburk leží sice na vzdáleném konci Německa, ale zdá se, že má pro některé Čechy mimořádně příznivé klima. Kariéru tam udělal český zubní lékař Jiří Sedlmayer, naši posluchači ho znají. Také politolog Petr Robejšek, ředitel tamějšího Mezinárodního ústavu pro politiku a ekonomii. A svou skvělou kariéru v Hamburku završuje operní pěvkyně Soňa Červená. Máte proto, pane doktore Rázku, nějaké vysvětlení? Není tam něco ve vodě, v Labi?

Host (Vít Rázek): Tak to Labe je tam naše, pro mě Hamburk, když jsem ve svých představách, tak jsem si myslel, že to je někde skoro u ledovců, strašně na severu. Je to strašně příjemné město, plné zeleně. Nemám proto vysvětlení.

Moderátor (Jana Klusáková): A otázka na závěr, jak si představujete svou budoucnost, svou budoucí kariéru vy, pane doktore?

Host (Vít Rázek): V Hamburku mám smlouvu asi na pět let.

Moderátor (Jana Klusáková): Jste tam i s rodinou?

Host (Vít Rázek): Ne, dojíždím. Myslím si,že bych rád dělal práci, která dává smysl. Která nejenom baví, ale kdy člověk, když odchází z té práce, má pocit, že něco udělal.

Moderátor (Jana Klusáková): Dnes jsme vám představili doktora Víta Rázka, za rozhovor děkuje Jana Klusáková.

Autorizovaným pořizovatelem elektronického přepisu pořadů Českého rozhlasu je ANOPRESS IT, a.s. Texty neprocházejí korekturou.