„Visel jsem na trámu a koukal, jak se pode mnou houpe zvon.“ Při natáčení hlasu zvonu může jít i o život

Za projektem natáčení hlasů českých a moravských zvonů pro vysílání Českého rozhlasu stojí Radek Rejšek. Kde se zrodil nápad přiblížit lidem zvuk zvonů jinak než jako akustický kolorit určitého místa?

Čtěte také

Jediný hudební nástroj, který stačí naladit jednou. Kolik zvoníků rozeznívá zvon na klatovské Černé věži?

Radek Rejšek: S nápadem přišla tehdejší dramaturgyně stanice Vltava Miluše Tikalová, která mi položila otázku, co bych řekl tomu, kdyby na stanici Vltava každou neděli zvonil jiný zvon z jiného kostela. Takže jsem na to nesměle kývl. A už z toho nebylo úniku.

Jak o nahrávání zvonů musí přemýšlet zvukař?

Libor Ščerba: U zvonů je velký problém, jak je vůbec natočit, protože často to nejde dělat zvenku. Dřív se dalo točit zvenku. Bylo to tak, že se zastavoval provoz a podobně. Dalo se to, protože bylo větší ticho, ale dneska už takové ticho není. Řešilo se, jak to nahrát, aby to nebylo přemodulované. Když se to točilo zvenku, tak to problém nebyl, stačí být dvacet metrů od věže. Ale něco jiného je, když jsme na věži, kdy zvoní nějaký větší zvon, klidně i 123 decibelů, to už je na hranici prahu bolesti pro lidské ucho.

A co je úlohou zvonaře?

Petr Rudolf Manoušek: Tak především dokumentace zvonů, čili popis, zjištění základních údajů, protože nestačí jen odvysílat hlas zvonu, ale měli bychom říct, ze které doby zvon pochází, kdo ho odlil, jak je asi velký. Aby posluchači měli představu. U nových zvonů všechny údaje mám. U starších instalací je někdy třeba počítat s tím, že někdy to nefunguje tak, jak by mělo. A na to, abychom tu nahrávku mohli získat, tak je potřeba drobná úprava, nebo nouzově zprovoznit zvony, pokud jsou mimo provoz.

Proč je někdy cesta ke zvonu a instalace mikrofonů doslova dobrodružství?

Libor Ščerba: Záleží, kde v České republice jsme. Třeba v sudetské oblasti jsou kostely hodně zanedbané, chybí peníze. Kolikrát si to musím vyzkoušet, než tam šlápnu, párkrát jsem se propadl. Asi nejďábelštější zážitek jsem měl, když mi šlo vyloženě o život. Bylo to ve staré kostelní zvonici, zvony byly umístěné ve velmi stísněném prostoru, byly ovládané ručně. Jeden zvon tahal Petr Manoušek, druhý Radek Rejšek, a třetí zvon tahal kostelník. Jakmile začal souzvuk, tak jsem seděl se záznamovým zařízením nad největším ze zvonů na prohnilé lávce, protože jinde nebylo místo. A zvon se houpal přímo pode mnou. Když jsem byl rozkročený, tak přímo mezi nohami mi končilo srdce zvonu.

Čtěte také

Jejich obec zanikla. V jejich paměti ale Zadní Zvonková žije dál. I díky kostelním zvonům

Začali zvonit a zvon začal narážet do podlážky, začalo to se mnou poskakovat nahoru a dolů, rekordér spadl někam do hlubin, hulákal jsem na kluky, ať přestanou, že mi jde o život, že dlouho nevydržím. Ale ve hlasu zvonu se to ztratilo a pochopil jsem, že musím vydržet celé tři minuty dvacet, co trvá záběr, než přestanou. Pak pode mnou zmizela podlážka, takže jsem visel za ruce na trámu, koukal jsem se, jak se pode mnou houpe zvon a doufal, že už to skončí. Tři minuty jsem vydržel, pak kluci přestali.

Podle čeho vybíráte, které zvony se zrovna budou točit?

Radek Rejšek: Hlediska jsou různá, snažím se, aby zhruba ve stejném poměru byly historické zvony s novými, protože novodobé zvonařství je u nás velmi významnou záležitostí. Pak také hraje velkou roli dopravní dostupnost, protože už jsou pryč časy, kdy jsme si mohli dovolit vyjet na čtyři dny i s ubytováním.

Další věc je, aby se střídaly regiony. Mám zkušenost, že tři měsíce vysíláte zvony ze středních Čech, a za chvíli mi přijde dopis z Moravy, že okázale ignorujeme Moravu. Pak vysíláme dva měsíce z Moravy, a přijde mi telefonát, že už jsme dlouho nebyli na Plzeňsku. Takže se snažím, aby se regiony střídaly v cyklu, aby každý region mohl jednou za čas říct – vysílají naše zvony.

Proč nás hlas zvonu tak fascinuje? A jsou nějaké zvony, které ještě nikdo nenatočil? Poslechněte si celou reportáž.