Vidíme, že koncesionářské poplatky pomalu ztrácí smysl, doba se mění. Zákon je kontroverzní, říká k velké mediální novele Juchelka

Návrh označovaný jako velká mediální novela se projednává už řadu měsíců, účinný má být už za měsíc a půl, tedy od 1. ledna 2025. Zatím ale prošel jen prvním čtením. Aktuálně má být na programu sněmovní schůze, která začne v úterý odpoledne. Když jsem se díval na návrh programu, šlo o sedmý bod z 230. Očekáváte, že se na nadcházející schůzi k mediální novele dostanete?

Ještě uvidíme, je pravda, že jde o sedmý bod. Předchází tomu i jeden řekněme velmi kontroverzní bod, což je navýšení platů ústavních činitelů, kolem čehož se bude asi velmi diskutovat. Je ale fakt, že jsme před druhým čtením a do konce roku se to celé dle mého názoru ve třech čteních projednat nestihne, to znamená, aby to prošlo Senátem a podpisem pana prezidenta. Pokud návrh vládní koalice protlačí, musí se doba účinnosti posunout třeba o půl roku či rok.

Proti novele vystupujete dlouhodobě. Už v létě jste v našem vysílání mluvil o prosazování toho, aby se média veřejné služby platila ze státního rozpočtu, což je model v minulých letech zavedený několika unijními státy, například Belgií, Dánskem, Francií, Maďarskem nebo Slovenskem. V čem by to podle vás bylo lepší? Komu a v čem by to pomohlo?

Momentálně vidíme, že koncesionářské poplatky už pomalu končí, postrádají svůj smysl jako podpora veřejnoprávních médií…

Omlouvám se, že do toho skočím. Říkáte, že pomalu končí, pořád ale existují v deseti unijních státech, například v Německu, Rakousku…

Ano, k tomu se dostanu. Byl jsem na zahraniční cestě v Polsku, kde jsem mluvil se všemi možnými radami nebo ombudsmanem, který má na starosti tamní veřejnoprávní média. Část koncesionářských poplatků televizi, potažmo rozhlas uživí, ale část už ne, neboť poplatníků není tolik a musí se doplácet ze státního rozpočtu.

Čtěte také

Jedna domácnost – jeden televizní a jeden rozhlasový poplatek, zdůrazňují generální ředitelé k novele

Například i ve Velké Británii se diskutuje, jakým způsobem veřejnoprávní média financovat a pomalu se od daných poplatků ustupuje, poněvadž poplatník už konzumuje prostě jinak, než se píše například i v českém v zákoně z 90. let. Na model státního rozpočtu nabíhá od roku 2000 celá řada států a myslím, že se třeba Velká Británie a tamní BBC budou postupně přidávat.

Je to lepší kupříkladu v tom, že se nemusí řešit definice poplatníka?

Nejprve si potřebujeme stanovit definici veřejnoprávních médií ve 21. století. Tedy kde je máme posazeny. Digitalizace probíhá napříč celou společností a portfolio daných médií rozšířila. Jsou zde podcasty, Český rozhlas má také zpravodajský web iRozhlas.cz, což taktéž není nijak explicitně podpořeno zákonem. Až na zmíněnou definici, tedy co dnes znamená mít veřejnoprávní média, je pak napasován samotný poplatník. Zákon, se kterým nesouhlasím, je nyní z hlediska právnických i fyzických osob velmi kontroverzní.

V podstatě by se mělo platit za každý digitální přístroj. Až třetí částí je cena služby, to znamená, kolik by měl poplatník platit, až si vydefinujeme všechny předešlé věci. Ve Sněmovně jsem měl na definici veřejné služby dva semináře a mohu říci, že jsme se de facto nikam neposunuli. Ministr kultury zákon navzdory překvapení všech vytvořil s malou skupinou poslanců a generálními řediteli veřejnoprávních médií a Sněmovně jej předložil bez jakékoli širší diskuse s opozicí.

Dát dohromady čtyři dávky v jednu superdávku zasahuje i do politiky bydlení nebo rodinné politiky jako takové u přídavku na dítě.

Kdybyste uspěli s tím, co prosazujete, tedy že by se média veřejné služby financovala ze státního rozpočtu, nedostala by se tím do područí vlády, respektive sněmovní většiny? Nebyl by to efektivní nástroj pro vládu a její koalici, jak na daná média tlačit? Když to řeknu lidově: „Nebudete-li poslušní, snížíme vám rozpočet.“
To si rozhodně nemyslím. Napříč Evropou jsou zde v zákonech pojistky, které nic takového nepřipouští. Na druhou stranu se vždy ptám, protože ze státních peněz se financují i různé úřady a služby pro občany, zdali máme i státní zastupitelství nebo státní policii, když platíme ze státního rozpočtu státní zástupce a policii. Takto bych mohl pokračovat. Také jsou zde soudy, které chceme mít nezávislé a všichni to hlídají.

Pojďme ještě k jednomu tématu, které se týká vaší stínové funkce, když to tak řeknu. V říjnu prošel ve Sněmovně prvním čtením vládní návrh na reformu některých sociálních dávek. Čtyři současné dávky, konkrétně příspěvek a doplatek na bydlení, příspěvek na živobytí a přídavek na dítě, má nahradit jedna nová dávka. V debatách ji označují za superdávku, v zákoně jde o dávku státní sociální pomoci. Součástí změn má být i majetkový test žadatelů. Pokud budou mít moc peněz, aut nebo nemovitostí, mají na novou superdávku ztratit nárok. Zatímco změny penzijního systému z vaší strany provázely obstrukce a dlouhé projevy, změna sociálních dávek prošla v prvním čtením docela hladce. Znamená to, že k návrhu nemáte zásadní výhrady?

Čtěte také

Napětí mezi hnutím ANO a vládou je velké. V takové atmosféře racionalita ustupuje do pozadí, říká Pavel

Máme. Několikrát jsme se sešli s ministerstvem práce a sociálních věcí. Schůzky budou i nadále pokračovat, poněvadž máme celou řadu otázek. Dát dohromady čtyři dávky v jednu superdávku zasahuje i do politiky bydlení nebo rodinné politiky jako takové u přídavku na dítě. Vadí mi na tom tedy spojování dávek v hmotné nouzi, tedy doplatku na bydlení nebo příspěvku na živobytí, s prorodinnými dávkami, tedy přídavkem na dítě a také tím, jakým způsobem se má do budoucna pracovat s komponentou dítě.

Superdávka má čtyři komponenty – dítě, bydlení, živobytí a pracovní bonus. Rozumím tomu, kam chce ministerstvo racionalizací dávek jít, nicméně se domnívám, že samotný klient si u superdávky nedokáže sám vypočítat, na co by v případě dostání se do tíživé situace měl nárok. Myslím, že to ale nebude vědět ani dotyčný úředník, poněvadž mu nějakou částku na základě zadaných dat vyplivne počítač, a za mě to tak ztrácí trochu na transparentnosti. A to se samozřejmě nebavíme o majetkovém testování.

Kdo má stanovit, co by měla a neměla dělat média veřejné služby? Jaká je jejich definice ve 21. století? A jak by měl při financování ze státní kasy vypadat jejich rozpočet? Poslechněte si celý rozhovor vedený Tomášem Pancířem.