Na světě žije přes 45 tisíc druhů pavouků, v drtivé většině to jsou samotáři. Jen asi dvě desítky druhů se naučily spolu vycházet. To přináší spoustu otázek. Odpovědi na ně hledají vědci po celém světě, včetně těch na univerzitě v dánském Aarhusu, kam se vypravil reportér Matěj Skalický.
„Je jich sice hodně, ale nebojte se, jsou malí,“ láká mě do laboratoře aarhuské univerzity Virginia Settepani. Bílá místnost je uzavřená bezpečnostními dveřmi a uvnitř je kolem 29 stupňů. To aby si tu tisícovky pavouků připadaly jako doma v Africe.
V útrobách Českého centra pro fenogenomiku ve Vestci u Prahy tráví svůj život desítky tisíc myší. Jejich život netrvá dlouho, ale pro člověka má zásadní význam. Vědecká bádání na geneticky upravených myších modelech totiž mohou pozitivně ovlivnit léčbu závažných onemocnění, třeba rakoviny nebo cukrovky.
„Pracujeme tu s pavouky z čeledi stepníkovitých, rodu Stegodyphus. Tihle takzvaní sociální pavouci jsou jedineční. Spousta pavouků je kanibalských a hodně agresivních, takže je vzácné najít takové, kteří žijí pospolu. Staví spolu hnízdo, chytají společně kořist a vychovávají spolu potomky,“ říká nadšeně Virginia Settepani.
V laboratoři jsou desítky malých průhledných boxů z plastu, v nich vždy klubko z pavučiny a listí a v něm stovky zhruba centimetrových pavouků. „Každý box osidluje jedna kolonie. Tady ti pavouci jsou z Botswany, tady tyhle přivezla jedna z minulých vědeckých výprav do Namibie,“ přibližuje vědkyně. Mít tu jiné sociální pavouky z Mexika nebo Jižní Ameriky, může jich být v jednom hnízdě klidně 20 až 50 tisíc.
Vědci zkoumají tyto výjimečné druhy pavouků dlouho a pečlivě a třeba tady v Dánsku si zrovna lámou hlavu poměrně složitou otázkou genotypové diverzity. „Evoluce je na genotypové diverzitě postavená. Máte díky ní skrytou zbraň na změnu prostředí – mutaci,“ vysvětluje Virginia.
„Jenže tihle pavouci mají diverzitu skutečně velmi nízkou, protože v hnízdě jsou všichni příbuzní – je to velká rodina. A přesto žijí ve velmi rozličném prostředí, ať už geograficky, nebo co se týče teplot či vlhkosti. Stěžejní otázka tedy je: co jim umožnuje přežít?“
A tak vědci tady v dánském Aarhusu ve spolupráci s chemiky a mikrobiology po celém světě, například z univerzit v Německu, Skotsku, Izraele, USA nebo Ekvádoru, zkoumají alternativní způsoby čtení DNA i pavoučí mikrobiom, tedy jinými slovy mikroflóru v jejich tělech.
Potomci jsou v přírodě základní měnou a devizou, na kterou se vše přepočítává. „Když jdu ven a něco vidím, tak žasnu,“ přiznává reprodukční biolog a autor knihy Když jdou ryby rybařit Jaroslav Petr, který se zajímá o zákonitosti života v přírodě. Takový hraboš prérijní je věrný až za hrob, samice šimpanze si zase odskočí do vedlejší tlupy a počne potomka – i zvířata si zahýbají.
„Organismy nejsou jen mixem vlastních genomů, ale také genomů symbiontů, kteří žijí například v jejich vnitřnostech. Možná mají pavouci jiný mikrobiom v odlišném prostředí, mikroby se totiž přizpůsobují mnohem rychleji, než mutuje genotyp,“ přemýšlí Virginia.
Prohlížíme si jednotlivá hnízda. Všude kolem létají mouchy, které unikly lepkavým sítím pavouků i uzavřeným plastovým boxům. Před chvílí pracovníci laboratoře pavouky krmili, což je událost opakující se tak dvakrát třikrát do týdne. Kromě much dostávají pavouci také všemožné kobylky nebo šváby. A jídla je víc, když v hnízdě čekají potomky.
„V hnízdě je zhruba osm samiček na jednoho samečka. Ne všechny samičky mohou plodit potomky, ale úplně všechny se o ně starají. Projevují extrémní mateřskou péči, a to dokonce tak velkou, že se matky často nechávají mladou generací sníst. Je to jejich investice do příštích generací,“ vypráví mi Virginia a pak se chvíli dohadujeme, jestli je to spíš strašidelné, nebo fascinující.
Mladá vědkyně teď otevírá jeden z boxů, aby mi drobné pavouky ukázala pořádně zblízka, a popisuje několik studií, které se věnují jejich chováním ve velkém hejnu: „Někteří se víc stydí, jiní zase víc riskují. Studujeme, jak je to možné a jak se jejich chování v průběhu života mění. Někteří studenti se o to zajímají. Je možné, že to opět nějak souvisí s jejich mikrobiomem.“
Pořád je toho hodně, co vědci o takzvaných sociálních pavoucích nevědí, a tak je stále co objevovat. Tady v Aarhusu o nich ročně vydají několik nových studií a bedlivě sledují, jak se sociálním pavoukům věnují ostatní kolegové ve světě.
Například letos v září přišla parta vědců z kalifornské univerzity s tím, že stačí jeden nebojácný pavouk v jinak stydlivém hejnu, aby strhl ostatní a hlouček rychleji ulovil kořist. Potravu pak spořádají všichni dohromady – v pavoučí říši naprosto nevídaná podívaná.
Který hmyz má nejvíc nohou? Možná některé z vás překvapíme, ale tahle otázka je skutečný chyták.
I když se to někdy nezdá, města jsou flóry i fauny plná.
