Ve Francii se při jídle mluví

Aby bylo jasno, nejde jenom o kvalitní potraviny. Světovým dědictvím se stává celý proces vychutnávání a jezení. Tedy i vína, která vhodně doplňují jednotlivé chody, uspořádání stolu (počínaje sklenicemi na vodu až po sklenky na bílé a červené víno), až po klid a pohodu, která provází ve většině domácností nebo restaurací francouzský oběd nebo večeři.

Pro našince, který je zvyklý vystát frontu v závodce a z várnice si na závěr natočit vlažný slazený čaj, je to stále jiný svět. Aspoň pro generaci dnešních padesátníků, jejíž stravovací návyky formovalo někdejší mateřské a základní školství. Pokud se chceme z tohoto našeho dědictví vybabrat, musíme si pojmenovat, kde se stala chyba.

Většinou to opravdu začalo v mateřské škole. Když jsme si povinně pod dohledem umyli v umyvadélku ručičky a utřeli si je do ručníčku se svou značkou – v mém případě deštníček, šlo se do jídelny. Zpravidla vodový vývar s těstovinovými písmenky sice mohl rozvíjet poznávací schopnosti školáčků, ale spíš spolehlivě nudil chuťové buňky.

A nad tím paní učitelka Marcínová a její základní stolovací poučky: V jídle se nenimráme, při jídle se nemluví, a kdo to první sní, je král. Druhý byl tuším označen za prince a třetí za nějakého nižšího feudála, ale to už je dávno.

Základní škola k tomu dodala povinné dojídání, takže slabší povahy s bázlivým výrazem ve tváři rozmělňovaly vařené hovězí přední, odvážnější vymýšleli, jak dozor ve školní jídelně ošálit, a za tím účelem si nosili například igelitové sáčky. Na to maso.

Jistě i díky oblíbeným televizním kuchařům se tohoto dědictví pomalu zbavujeme, ale na zápis na seznam UNESCO to ještě opravdu u nás není. Přejme tedy se solidaritou vlastní občanům Evropské unie Francouzům tento úspěch.

A když se na vás při obědě budou dívat svrchu, proč se tak ládujete, omluvte to tím, že podle vás se jejich gastronomie dostala na seznam kulturního dědictví, protože je v ohrožení a vy ji chcete ještě stihnout. Nic tím nezkazíte. Maximálně otevřete další téma k diskusi a oběd bude o půl hodiny delší. Při jídle se totiž mluví.