Vážím si každé procházky bez neprůstřelné vesty, říká český pyrotechnik v Kábulu
Martin slouží jako pyrotechnik v ochrance české ambasády v Kábulu. Na mise do Afghánistánu jezdí už od roku 2001. Jak se za tu dobu země proměnila? Má při své práci strach? A co si myslí o mentalitě sebevražedných útočníků? Pyrotechnika vojenské policie, který kvůli bezpečnosti musí zůstat v anonymitě, se přímo v Kábulu ptali Lucie Výborná a Tomáš Černý.
Zatímco na misi v roce 2008 ještě běžně likvidoval podomácku vyrobené bomby z dob sovětské okupace, dnes se setkává s téměř profesionálními zařízeními. Do země se běžně pašují výbušniny odpalované rádiem nebo mobilním telefonem.
„Kdyby se pyrotechnik nebál, je blázen,“ odpovídá Martin na otázku, jestli má při své práci strach. „Vždycky jsem k tomu přistupoval s respektem – víte, co a jak máte dělat, ale nesmíte mít pocit, že už to znáte. Konkrétně tady v Afghánistánu stereotyp zabíjí.“
Zelenočerné sny
Jeho práce vyžaduje velkou psychickou i fyzickou kondici, ale také odbornou profesionalitu. Pyrotechnikem se nestal po měsíčním kurzu, zkušenosti a praxi získával roky. „Když likvidujete nálož, často vás přitom ostřelují. Je potřeba jednat rychle a řešit i taktickou část,“ přibližuje.
Lucie Výborná: Mise Afghánistán
Jak žijí čeští vojáci na misi v Afghánistánu? Co všechno obnáší příprava na patrolu mimo základnu? A nakolik se vojáci přátelí s místními obyvateli? Lucie Výborná a reportér Tomáš Černý se to vydali zjistit na vojenské základny v Kábulu a Bagrámu. Poslechněte si jejich reportáže.
Nejnebezpečnější situace zažil před šesti lety na misi v Lógaru, kde čeští vojáci působili spolu s Američany. „Tam to byl denní chleba,“ vzpomíná Martin. Bomby, které se nepodařilo zneškodnit, museli likvidovat v noci na místě pod nočním viděním. „To je ale daleko těžší, než když pracujete za denního světla. Po návratu z mise se mi ještě dva měsíce zdály zelenočerné sny,“ dodává.
Proti sebevražedným útokům není obrana
Nálože umístěné na afghánském venkově váží často od 50 do 100 kil. Jejich exploze bez problému roztrhá auto a rozmetá ho po okolí. Nálože používané ve městě bývají naopak malé a jsou zaměřené především na takzvané měkké cíle, tedy místní policii a armádu.
Útočníci používají magnetické bomby, které nepozorovaně přicvaknou ke karoserii auta, nebo bombu na svém těle nesou přímo sebevražední útočníci. „Sebevražedný útočník má dnes bombu v batohu nebo na nenápadném pásu, který v davu lehce přehlédnete. Zůstane z něj hlava a dolní končetiny. Je to nepochopitelné a není proti tomu žádná obrana.“
Vlastenectví by nemělo být jen máváním vlajky při fotbale
„Když se vrátím domu, jsem strašně rád za to, kde žiju, a vážím si drobností, jako je český chleba, tekoucí teplá voda, procházka bez neprůstřelné vesty…“ zdůrazňuje armádní pyrotechnik.
„Lidi, kteří nás pomlouvají, si neváží toho, co mají, že žijí v míru. Měli by si uvědomovat, že naši vojáci nejsou žádní žoldáci. Vlastenectví by mělo být v každém z nás nejen tehdy, když se hraje fotbal a vytáhnou se vlajky. Važme si toho, co máme a co naši pradědové museli vybojovat.“
Související
-
Nejsme žoldáci. Mrzí nás, co se píše na internetu, vzkazují čeští vojáci na misi Afghánistánu
Naši reportéři za sebou mají řadu setkání. Na závěr každého z nich položili vojákům otázku: Co chcete, aby lidé v Česku věděli o vás v Afghánistánu?
-
Lidé, vozidla, výbušniny. Jak vypadá patrola českých vojáků v Afghánistánu?
Vyjet na patrolu, to není jen tak. Tedy pokud jste zrovna na základně v afghánském Bagrámu. Jak patrolují čeští vojáci na misi?
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.