Václav Marhoul a Stanislav Hnělička

Proč se režisér pustil do válečného filmu, tedy žánru, který se u nás v posledních letech vůbec nenatáčí? Václava Marhoula inspirovala americká kniha Rudý odznak odvahy. Příběh ho natolik zasáhl, že se rozhodl převést jej do filmu a použít osudy českých vojáků. Z naší válečné historie ho zaujal 11. pěší prapor, válčící u Tobruku, protože byl ze všech českých jednotek, bojujících během druhé světové války v zahraničí, nejvíce zapomenutý. Zasvěceným rádcem se režisérovi stal právě plukovník Hnělička.

Moderátorka Lucie Výborná se válečného veterána ptala, co bylo v poušti pro vojáky nejzákeřnější: "V Tobruku bylo nejhorší špatné jídlo a voda." Velkou překážkou byly podle Stanislava Hněličky také nášlapné miny, a proto se musel naučit jak je účinně zneškodnit. S trpkostí plukovník vzpomínal také na období po válce, kdy byl namísto uznání uvězněn a nasazen na práci v dolech spolu s německými vojáky a kolaboranty.

Ve snaze přiblížit hercům tvrdé bojové podmínky inicioval režisér ještě před natáčením 10-ti denní vojenské soustředění ve Vyškově. Hlavním cílem bylo zničit herce, aby si uvědomili, co to znamená být psychicky i fyzicky na dně. "Chtěl jsem, aby herci věděli, o čem v těch zákopech hrají," uvedl Václav Marhoul.

I při samotném natáčení dbal režisér na autenticitu podmínek. Spolu s herci bydlel tři měsíce ve stanech a užíval jen studenou vodu. "Chtěl jsem natočit film hodně syrový, pravdivý, bez patosu a sentimentu," přiblížil režisér motivace netradičního natáčení. Ze stejných důvodů angažoval namísto běžných komparsistů nadšence z Klubu vojenské historie, kteří si filmování v poušti skutečně užili. S podobnými dojmy se z Afriky vrátil i Václav Marhoul, který řadí měsíce strávené natáčením Tobruku k nejlepším ve svém životě.

Záznam rozhovoru s Václavem Marhoulem a Stanislavem Hněličkou i s dalšími Hosty Radiožurnálu si můžete poslechnout v Rádiu na přání.