V rušných ulicích stromy s ovzduším nepomohou. Naopak mohou zplodiny zadržovat, zjistili vědci pomocí 3D modelu

„Vzduch je průhledný, takže vítr nevidíte, ale jestli chcete, pustíme vás do tunelu,“ nabízí Klára Jurčáková z Ústavu termomechaniky Akademie věd. V tunelu vítr fouká přímo proti mně. Je tady dokonce cítit i tráva, svěží vzduch.

Poručit větru

„Nasáváme ve velké sací věži, kde se vítr uklidní, přefiltruje a ventilátor, který máme za zády, natahuje vzduch skrz tunel,“ popisuje Klára Jurčáková. „Model je teď orientován tak, že fouká ze západu na východ,“ dodává.

IMG_3868.jpeg|foto:Eva Kézrová, Český rozhlas

Dál v tunelu jsou vidět stříbrné zarážky, aby se vytvořila turbulence ve stejném měřítku, jako je model. „Elementy drsnosti by měly simulovat ulice a domy v realitě, které na modelu nemáme,“ přibližuje vědkyně.

Vítr v tunelu se dá plynule regulovat od půl do osmi metrů za sekundu. „Vichřici tady neuděláme, to by nám tady všechno odletělo,“ usmívá se Klára Jurčáková.

Strom proti větru

Kolega Kláry Jurčákové Štěpán Nosek pak nasvítí laserem celou jednu rovinu: „Ve zmenšeném modelu přivádíme na dno té Legerovy ulice značkovací plyn a vítr ze západního směru, proudění. A když to teď pustíme, vidíme v celém prostoru, jak se to dostává do dalších křižovatek a postranních ulic.“

Je vidět, že nejhůř je na tom vnitřní dvůr toho nejbližšího domu, protože tam ty zplodiny jdou nejvíc.

IMG_3872.jpeg|foto:Eva Kézrová, Český rozhlas

„Já bych spíš řekl, že se tam sčítají koncentrace, takže můžeme vidět, kde to zůstává nejdéle a to indikuje, která oblast je neventilovaná.“

Do stejného modelu Legerovy ulice pak odborníci zasadili stromořadí tak, jak o tom uvažuje hlavní město. Ale ukázalo se, že pro oxidy dusíku z automobilových plynů stromy nejsou dobrá varianta.

„Zde můžeme vidět, že ve všech rovinách koncentrace narostla a v některých oblastech ulice dokonce trojnásobně, takže strom bohužel je překážka pro vítr, a tím se proudění v té ulici zpomalí.“

Odběr vzduchu

„Teď jdu nastavit nové měření. Už mám předdefinovanou síť 50 bodů, s rozestupem cca 10 bodů v horizontálním i vertikálním směru, aby to zabralo celou plochu. V každém bodě měříme dvě minuty,“ vysvětluje Klára Jurčáková, vedoucí Laboratoře aerodymaniky prostředí.

„Nakalibruji měřič. Uvnitř detektoru hoří vodíkový plamének,“ vysvětluje postup Jurčáková. Detektor je ukrytý v krabičce velké zhruba 10x5 centimetrů, ze které vede dolů dlouhé čidlo, a pohybuje se na samohybném rameni.

„Odběr vzorku je na konci té dlouhé třiceticentimetrové jehly,“ ukazuje vědkyně. Její kolega si vezme svítilnu, aby viděl, kam jehla padá. „Potom musím spárovat měřící program z traverzačním zařízením, zmáčknu Enter a mám hodinu volno,“ popisuje s úsměvem Jurčáková.

Pak odborníci model ulice přenastaví a v aerodynamickém tunelu budou zjišťovat, co udělá vítr zleva.