V Aténách to vře, ale také žije
Protivládní protesty v Řecku neutichají. Odehrávají se však hlavně v Aténách, zbytek země zůstává v klidu. Řekové umí protestovat, ale také žít. A co všechno nás vlastně může v Aténách potkat?
Ten den to v Aténách vřelo a navíc byla generální stávka. To je nepříjemné, zvláště pokud se máte do Řecka rychle dostat jako novinář. Letiště byla uzavřená, vlaky a lodě jsou příliš pomalé. Zbývalo auto a naděje, že se celníci nepřipojí ke stávce. Do Atén je cesta poměrně jednoduchá bez mapy i navigace. V Bratislavě se napojíte na E75 a po ní po 30 hodinách jízdy dojedete pěkně až pod Akropoli.
Na místě zjišťuji, že orientace v Řecké metropoli není snadná, protože chybějí dostatečně jasné ukazatele. Po hodině kroužení vylidněným centrem, přes které se přehnaly demonstrující a ničící davy, konečně nacházím hotel v levnější cenové relaci. Pokoje jsou ovšem tak malé a internet tak slaboučký, že se hned stěhuji do jiného podniku. Je sice v té nejhorší čtvrti, kde žijí jen nelegální imigranti, ale uvnitř je čisto a spojení se světem bez problémů funguje.
Do hotelu se vchází přímo z tržnice, ale není snadné najít vchod. Designéři polepili velké prosklené plochy poloprůhlednými tapetami s fotografiemi ovoce a zeleniny v nadživotní velikosti, což ovšem vypadá spíš jako vchod do velkoskladu. Tento vtipný nápad oceníte až poté, co se před vámi najedou plakáty s mrkví a melouny rozestoupí a vy se ocitnete přímo v klimatizované moderní recepci.
Je to jeden z těch hotelů, který celý navrhlo designérské studio a o kterých se v průvodcích píše, že jsou „fresh“, tedy svěží. Narozdíl od jiných evropských měst se centrum večer vyklidňuje a místní se jdou bavit do čtvrtí, které jsou k tomu určeny. A Řeci se velmi rádi baví.
„Máme rádi život a užíváme si ho. Dlouho jsme k tomu však neměli příležitost. Byli jsme příliš chudí. Pak jsme se naučili utrácet peníze a přestali myslet na zítřek. Když k tomu přidáte špatnou politiku předchozí vlády, máte obraz současných problémů jako na dlani. Pracuji jako obchodní zástupce a poprvé po deseti letech jsem nedostal výplatu za minulý měsíc,“ popisuje situaci můj známý Stavros, jehož máma žije v Čechách a kterého potkávám v jedné z nedalekých pouličních kaváren.
S Řeky se v nich můžete bavit o čemkoli kromě dvou témat, pokud nemáte opravdu hodně času. Když jsem se neopatrně zmínil o tom, že jsem projížděl Makedonií, vysloužil jsem si půlhodinový zkrácený výklad o tom, jak si tato maličká bývalá jugoslávská republika chce uzurpovat celé severní Řecko. Pokud nechcete poslouchat další hodinu, nezmiňujte se ani o Turecku, které je odvěkým řeckým rivalem.
Zdá se, že každý druhý Řek má známé nebo příbuzné v Česku. Na místě tragického žhářského útoku na banku MARFIN, při kterém zahynuli tři lidé, se mě ujímá pan Afanasius, jehož manželka je Češka. Musím mu svatosvatě slíbit, že předám jeho pozdravy přátelům u nás, což tímto činím.
Ne všichni v Aténách se však cizinců ujímají s tak čistými úmysly jako pan Afanasius. Po východu z moderního muzea Akropole mě dobíhá jakýsi bodrý stařík a ptá se, kolik je hodin. Mluví velmi dobře anglicky, a tak se s ním dávám do řeči v naději, že se dozvím něco zajímavého o životě důchodců v Řecku.
Starý pán mě odvádí do kavárny, která je prý vzdálená jen dvě stě metrů. Po půl kilometru začínám mít první pochybnosti a za chvíli i jistotu. Bar Manhattan není nic jiného než vykřičený dům s ruskými prostitutkami, které si hned přisedávají a žadoní, abych jim objednal číši šampaňského.
Letným pohledem do nápojového lístku zjišťuji, že pouhý hlt bublinek tady stojí třicet eur, a tak rychle platím kávu za pět eur, proklínám staříka, který se najednou ke mně nezná, a couvám ven, abych se nedostal do křížku s ruskou ochrankou.
Vím, že všechna velkoměsta mají pro cizince kromě lákadel také různé pasti a léčky. V Praze to jsou zase taxikáři nebo vychytralí směnárníci, ale o tom mluvit, to by opravdu bylo nošením sov do Atén.
Zobrazit Atény na větší mapě
