Ústavy pro nezletilé vrahy

Jiří Máslo: Umístění agresivních dětí do uzavřených ústavů schvaluje ředitel Dětského diagnostického ústavu v Hradci Králové, Pavel Jánský.

Pavel Jánský: Podle mě je to naprostá nezbytnost a už odborní pracovníci z těchto speciálních zařízení po tom volají mnoho let. Já vzpomínám, že před 6 lety při vraždě vychovatelky ve výchovném ústavu Chrastava a při těžkém zranění její sestry, která jí přišla na pomoc, a má trvalé vlastně tělesné následky, tak jsem psal článek do novin, upozorňoval jsem na situaci, která je, a upozorňoval jsem na naprosto neúnosné chápání práv dětí ve své absolutní podobě, kdy nejsou vyváženy povinnostmi, odpovědností a kdy v našich zařízeních v podstatě nejsou zachovávána práva pracovníků, kteří s nimi pracují, na bezpečnost a ochranu zdraví.

Jiří Máslo: Máte pocit, že ty děti jsou agresivní tak, že by potřebovaly ochranu i samotní vychovatelé?

Pavel Jánský: Naprosto určitě. K podobným událostem, taky tragickým, docházelo v průběhu let pravidelně. Napadení vychovatele, pobodání vychovatelky, takže my prostě ty děti se pokoušíme zvládat pomocí nám dostupných pedagogických prostředků, ale na určité typy dětí tyto pedagogické prostředky nestačí, selhávají, a tam samozřejmě je třeba zařízení, které není otevřené, které je uzavřené, které disponuje naprosto jinými kompetencemi.

Jiří Máslo: Dětský psychiatr Ivo Kunst však varuje, že uzavřená zařízení nestačí. Důležité je i to, jaké možnosti bude mít ke své práci každý vychovatel.

Ivo Kunst: Je to otázka vzdělání těch pedagogů, ale i jejich legislativního rámce. Co mohou. Mohou skutečně v daných podmínkách využít autoritu? Mohou skutečně pracovat v prospěch těch dětí? Jestli ne, tak je třeba o tom uvažovat. Samozřejmě, že pro speciální případy je třeba vytvořit speciální zařízení. Ale předem bych varoval. Toto se nejedná o jakési vězení pro malé děti, ten příběh, i když se někdo již stal v útlém věku vrahem, tak jeho příběh skutečně končí až smrtí. To už říkal Hemingway. A pořád je nutné s ním pracovat tak, aby ten příběh nemusel jít onou jenom fatální cestou.

Jiří Máslo: S uzavřenými ústavy pro agresivní děti souhlasí i psycholog Jan Lašek. Podle něj je však především nutné změnit dosavadní způsob práce s dětmi.

Jan Lašek: My jsme ty ústavy vytvářely jistě v dobré víře, na druhou stranu v minulosti proto, aby se ti lumpové schovali, až pojede Brežněv okolo, aby nebylo vidět, že máme tady lumpy. A strčilo se to nějak do zámečku, aby to nebylo vidět a někdo se tam k tomu posadil a špatně se zaplatil, hlavně ať nedělají někde vostudu na prvním máji. To nemyslím politicky, ale...

Jiří Máslo: Máte pocit, že trvá ta situace?

Jan Lašek: Ta doba má vlečku několik desítek kilometrů dlouhou, čili jde o to, že ten řád, který to dítě postrádalo, v podstatě musí nějaká instituce určitými cestami alespoň po tu dobu, co tam bude, se pokusit mu nabídnout jako lepší alternativu, než co měl doposud. Jde spíš o ten fakt toho řádu, který to dítě postrádalo.

Jiří Máslo: Nutné změny však podle Pavla Vacka z Etického fóra České republiky rozhodně nedokážou zajistit současní pracovníci ústavů.

Pavel Vacek: Pojďme se taky podívat, kdo tam je. Často ženy důchodového věku. Jak můžou navodit ten řád a respekt u kluků tohoto typu, o kterých mluvíme? Pokud neinvestujeme a nezprofesionalizujeme tuhletu službu, tak není co řešit a nepomůžou tomu žádný mříže. Tam musí být vysoce a dokonce nejvýše kvalifikovaní lidé, ti nejlepší z nás, když to řekne až takhle v jakési metafoře. Ten personál, který je, ten na to prostě nemá.

Jiří Máslo: Dětský psycholog Jan Lašek k tomu dodává.

Jan Lašek: A jsme u toho. Jestliže nás teď někdo poslouchá, jo, tak nejlepší k lumpům a ty blbce do škol, k těm našim hodnejm dětem, jo? To je promile, ty děti, které se tímto způsobem chovají, ale to je velmi důležité promile, protože se mimochodem pravděpodobně bude rozmnožovat a možná nezůstane u jednoho dítěte a ta štafeta poběží dál.