Snažím se o hezké kolegiální vztahy. Když o roli přijdu, přeji ji herečce po mně, usmívá se Iva Janžurová

Vy jste včera obdržela cenu smíchu.

Předevčírem.

Jak vypadá cena smíchu?

Je to docela hezká soška, až mě to překvapilo. Bála jsem se, že to bude nějaký větrník jako řada cen, které dávám hned do zimní zahrádky mezi květiny, a některé hezké si nechávám uvnitř. Tato je z kovu, vypadá to jako mosaz nebo já nevím, to jsem se zapomněla zeptat; je hrozně těžká a údajně to má být vzdálený, nicméně i symbolický obraz zpěvačky Emy Destinnové, který má pardubické divadlo ve svém znaku. Takový inspirační, silný motiv Emy Destinnové.

Ta soška je těžká. S těžkými soškami jsem měla své zážitky, ale překvapilo mě, že je příjemná, hezká a že si ji můžu dát mezi několik krásných sošek, které si přechovávám opravdu s pýchou ve svém obývacím pokoji a koukám na ně.

Čtěte také

Ve svém věku už energii cílím jen tam, kam je potřeba. Na jevišti je to výhoda, říká herečka Halka Třešňáková

Jaké zážitky může mít herečka s těžkými soškami? Že jí spadnou?

Také. Některé jsou takové nebezpečné. Tuhle mi dával včera na skříň vnuk a já ho varovala, aby ji posadil tak, aby to hned na někoho nespadlo. Ale je fakt hezká. Pamatuji si první těžkou cenu... Dneska trochu breptám, jsem trošku vyčerpaná po včerejšku, kdy jsem byla v divadle jako divák. To vyčerpává herečku.

To vyčerpává víc, než když hrajete?

Ano, víc. Zvlášť když je vám zima, je průvan atd. To bylo na jevišti Státní opery. To jsem odběhla. První těžká cena byl první filmový Lev. Teď už jsou lehčí, ty poslední varianty.

To byl ten opravdový lev, ta velká věc nahoře.

Tu mi nesl na následující mejdan neboli oslavu pyšně režisér.

Když se zastavím u vašeho smíchu, těšila jsem se, až uvidím přímo naproti sobě vrásku nad horním rtem – pardon, omlouvám se, ten Janžurčin smích. Vy jste někde říkala, že jste si vyvíjela různé typy smíchů pro různá představení, že vás to bavilo. Ta klasika, kterou máme tak rádi, vznikla jako u jakého filmu?

Vzpomínám si, jak mě pan režisér Podskalský nutil, abych to nashromáždění dárců krve, ten smích v Lucerně předvedla na jevišti. Já jsem toho nebyla schopná. Umím se tak smát jenom v té roli – tady jsem se teď odvážila. Ale to vzniklo tak, že pan režisér Jasný si mě chtěl obsadit do filmu. Teď mi musíte napovědět: o tom venkově, kde najímají do JZD sedláky, jak se to jmenovalo...

Čtěte také

Všichni dobří rodáci – zakázaný obraz poválečného života, který zasáhla kolektivizace

To nevadí.

Tak tam jsem měla hrát a zároveň jsem měla nabídku na tuto roli. A když mi Zdeněk Podskalský do telefonu vyprávěl, že ta subreta – nebo jak by se ta role nazvala – se směje často, tak sotva jsem položila telefon, ten smích jsem si ze sebe vydobyla.

Herecká bytost – tedy moje určitě – velmi často pracuje sama, bez vlastního sebekritična, začne pracovat na té roli a vy ji někdy nestačíte vůbec dohonit. Takže jsem na ten smích přišla a zavolala jsem hned pana Podskalského. Říkám mu: Zdeňku, já to beru, protože už vím, jak se budu smát. Předvedla jsem mu smích do telefonu a tím jsem se připravila o roli u Vojtěcha Jasného.

Všichni dobří rodáci.

No, Všichni dobří rodáci! Ale já vždy, když o nějakou roli takto nešťastně nebo šťastně přijdu, tak se velmi pečlivě a upřímně snažím myslet na herečku, která tu roli za mě bude dělat, a přeji jí to. Tím se snažím dostat do takového hezkého kolegiálního vztahu.

Nedávno jsem zase onemocněla, měla jsem hrát Sabince v seriálu Buldok, který se teď chystá na Nově, skutečnou matku a onemocněla jsem na filmovací dny. Tak jsem hned navrhla, aby to hrála, Hanka Tesařová, moje kolegyně z Národního divadla. Ona měla takovou radost a já zas byla ráda, že má radost. Takto to je s rolemi. Na co jste se ptala?

Včera, dnes a zítra

Ptala jsem se na ten smích. Ale počkejte, mám ke smíchu ještě další otázku. Slavnou scénku s Felixem Holzmannem, tu kinovou, všichni máme v paměti. Ale jak jste se u toho vydržela nesmát? Protože já bych se smála, jenom bych ho viděla.

To je taková disciplína, to moje povolání. Taky jsem napsala jednu komedii. Když ji hrajeme a vidím, že se mi tam kolegové dostanou do tzv. odbourání a smějou se, tak se na ně velmi přísně zadívám a oni hned přestanou. To lze tolerovat, jen když divák vnímá, co vás tímto způsobem v uvozovkách zničilo, že se musíte smát. A když se kolegové odbourají navzájem něčím, co divák nevnímá, tak to ruší, samozřejmě.

Takže umíte být i přísná?

Umím, umím být přísná. Zvlášť když jde o můj text (směje se).

No ale Holzmann. Já jsem měla strašnou radost, že si mě vyžádal. To bylo období, kdy jsem moc nesměla, měla jsem tzv. zákazy ze strany strany a vlády, v té době. Měla málo příležitostí, tato nabídka byla v té době jedna z mála a já se těšila, že se zase objevím v televizi.

Druhá věc byla, že jsem Holzmanna měla ve velké oblibě. Když se živíte často humorem, tak si dovedete vážit lidí, kteří to dokážou skvěle. Já jsem si pana Holzmanna umístila na jeden z vrcholů a udělala jsem v podstatě dobře. Já si to dnes ráda pouštím, protože mám celé série jeho výstupů; když je mi trochu smutno, mně to vždy rozveselí. Už umím určité pasáže nazpaměť, takže jsem byla nadšená. Dokonce paní kostymérka bydlela nedaleko, tak se zastavovala u zahrady a říkala, co mi dá na hlavu. Mašli jsem si vymyslela sama, ale vždy mám na hlavě něco. To mám po panu Sovákovi: ten si vždy přinesl už z domova názor na to, co mám mít na hlavě.

Čtěte také

„Krájejte tři dny staré housky...“ Před 100 lety se narodil komik Felix Holzmann, proslavily ho legendární scénky

Já jsem se na to hrozně těšila, ale ono to bylo textově náročné. Já vím, že to nemám dělat, ale přiznávám se často k tomu, že jsem měla tahák.

Fakt? A kde jste ho měla?

Na pultíku, protože to se natáčelo s živým publikem. Tam se zabreptat a kazit mu to, to jsem si nedovolila, takže jsem si udělala tahák, jako že vím, co má přijít. Ale odbourat se bych si nedovolila, ani mi to v tu chvíli nepřijde. Já se neoctnu v roli diváka sama na ten výstup, aby mi to dalo signál se smát.

Pravda je, že když máte publikum, které vám svým řehotem, smíchem nebo pískáním – dneska lidi tleskají často – dá najevo, že to je dobré, že fór se povedl, tak to je dobré. Ale teď jsem se bála, že v natáčecím čase najednou nebudu mít oporu v ohlase. Opora tam celkem byla. S panem Holzmannem jsme to jeli dvakrát a já jsem ho pak podezřívala; já byla v prvním jetí moc dobrá, tak jsem si říkala, že on se bál, abych ho nezastínila (směje se). Ale to jsou takové moje obsese zbytečné.

Pak jsme dělali spolu ještě jeden výstup. A do třetice mi volal a já už jsem to tenkrát neměla možnost dělat a docela jsem toho litovala. Nevěděla jsem, že se rozhodne takto brzo odejít ze světa.

Co odhalil dokument Janžurka o jejím vztahu s dcerami? A co dalšího odhaluje herečka sama Lucii Výborné? Poslechněte si rozhovor.