Ulicemi Štrasburku voní čerstvé pečivo už od tří od rána. Manželé Gonzalesovi se nebojí jít zákazníkům vstříc

Každý croissant je originál
0:00
/
0:00

V pekárně na okraji francouzského Štrasburku se každý den, svátek nesvátek, pečou křupavé bagety a čerstvé sladké pečivo. Na pultě jsou už ve tři hodiny ráno. Pekařská dvojice Stefanie a Maximo Gonzalesovi jsou hodně ranní ptáčata.

Je krátce před šestou hodinou ráno a v ulicích Štrasburku je jen pár osamělých chodců, cyklistů a doručovatelů novin. Tramvaje jezdí ještě skoro prázdné, sem tam se mihne nějaké to auto. Ale Gonzalesovi už mají otevřeno.

Chleba jako suvenýr? Kdo ochutnal uzbeckou lipjošku, vůbec se nediví

Lipjoška ze Samarkandu je údajně nejchutnější z celého Uzbekistánu

Chléb byl odedávna nejen základní potravinou, ale i darem přírody a lidské práce. Zároveň i symbolem pohostinnosti, ne nadarmo se podle starého zvyku vítají vzácné návštěvy právě chlebem a solí. V naší uspěchané době jakoby chléb ztratil něco ze své magické moci – peče se v obří pekárně, prodává v supermarketu. Ve středoasijském Uzbekistánu jsou na svůj chléb – lipjošku – stále hrdí.

Za pultem pekárny U malé pícky stojí Stefanie a prodává croissanty, rozinkové šneky, rohlíky z louhovaného těsta, housky i bagety. V pekárně nedaleko stanice tramvaje a na dohled od obchodního centra Auchan prodává už osm let. Její manžel Maximo peče na stejném místě ještě o pět let déle. Ne od časného rána, ale prakticky od hluboké noci.

Pekař k neutahání

Stefanie přichází do pekárny v půl třetí, Maximo tu pracuje už od půl jedné. „Jsem tady každý den, od pondělí do neděle. To je sice obchod zavřený, ale rozvážíme pečivo na zakázku. Pracujeme sedm dní v týdnu,“ popisuje. Stefanie přiznává, že model, kdy oba manželé pracují v pekárně, je zvláštní, ale Gonzalesovým to vyhovuje. Vzájemně si pomáhají v obchodě i doma.

Maximo dopoledne vyřizuje faktury a nákup surovin. Přibližně ve dvě odpoledne si dá hlavní jídlo dne a kolem půl osmé, než jde spát, už jen lehkou večeři – sendvič nebo toust. Podle Stefanie je to bláznivé, protože její manžel skoro nespí. Chodívá si lehnout jen asi na čtyři pět hodin.

Náš zákazník, náš pán

„Když jsem před osmi lety začínala pracovat v pekárně svého pozdějšího manžela, otevírali jsme v pět ráno. Obchod jsem připravovala už o půl páté a stávalo se, že lidé, kteří ráno chodili do práce do nedalekého obchodního centra, klepali na výlohu, jestli už si mohou koupit něco k snědku,“ vypráví.

V Belgii pečou mattentaarty už od 16. století. Recept žen místních farmářů se stal chráněnou regionální specialitou

Mattentaart je regionální pochoutkou v západní Belgii

Belgický Geraardsbergen je známý hlavně milovníkům cyklistických závodů. Belgičané ho mají ale spojený také s tamní regionální specialitou – tvarohovým koláčem zvaným mattentaart. Ten originální se může péct pouze v tomto vlámském městě.

„Tak jsem tedy otevřela, když už jsem tam stejně o půl páté byla. Pak ale zákazníci začali chodit už ve čtyři a potom i v půl čtvrté. Nakonec jsme začali otevírat ve tři. To už jsem ale řekla dost. To bychom také jednou mohli mít otevřeno nonstop,“ vzpomíná Stefanie.

Život naruby

I teď přichází podle ní v časných ranních hodinách hodně zákazníků – policisté, popeláři, lidé, kteří pracují v obchodním centru, ale také mladí, kteří se vracejí z večírků a diskoték. Jsou rádi, že je někde otevřeno a mohou si koupit džus, kávu, sendvič nebo sladké pečivo k snídani.

Maxima i jeho ženu Stefanii práce v pekárně baví, jinak by si životní rytmus skoro naruby nepřevrátili. Těší je spokojenost zákazníků, to je pro ně hnací motor.

Pekařskému dennímu režimu se přizpůsobil i jejich půlroční synek. Budí se s nimi ještě v noci a je čiperný. Brzy ráno ho táta vozí v autě, když rozváží pečivo do jeslí, školek a domovů důchodců. Možná tak roste manželům Gonzálesovým následovník, který pekárnu U malé pícky jednou převezme.

Spustit audio
autoři: Pavel Novák, Anna Duchková|zdroj: Český rozhlas

Související