Učme děti digitálnímu detoxu. Kdo je závislý na mobilu, nezíská z něj pravdivé informace, říká filozof

Kdo jsou hackeři našich mozků?

Hackeři našich mozků jsou lidi, kteří se snaží ovlivnit naše přemýšlení, aniž bychom si to uvědomili. Nehrají s námi férovou hru. Může to být například podprahová reklama. Někdo nám střihne do reklamy nebo filmu nějaké velmi krátké reklamní sdělení, která náš mozek sice zachytí, ale ne na vědomé úrovni, jen na té podvědomé. Nebo to může být někdo, kdo se nám velmi jemně, manipulativně snaží podsunout nějaký význam. Pokud jste viděli film Inception – Počátek – s DiCapriem, tam to bylo velké téma, velmi pěkně zpracované.

Kniha Jána Markoše Síla rozumu v bláznivé době|foto: Barbora M. Votavová, Nakladatelství Paseka

Mám ale pocit, že hackerů našich mozků v okolí neustále přibývá, jakkoli mi to připadá neetické. Je nějakým způsobem možnost ještě tenhle nepoměr zvrátit?

Oddělil bych soukromou a společenskou nebo státní rovinu. Jako osoba nejsem povinný být online, nejsem povinný nechat na sebe tu reklamu bušit, nejsem povinný vystavovat tomu své děti, a dokonce bych velmi apeloval: – to je jedna z nejdůležitějších věcí, když mluvíme o kritickém myšlení a zpracování informací – ve víně je pravda, ale neplatí to pro alkoholiky.

Podobně jako člověk, který je závislý na mobilu, nemůže z mobilu získat pravdivé informace, dělat to objektivním způsobem. Protože bude vyhledat zábavu, vzrušení... ne objektivní informace. Takže pokud chceme pro své děti udělat aspoň něco málo, aby se staly uvědomělými, samostatnými občany, učme je digitálnímu detoxu, učme je tomu, že existuje svět mimo mobil a sociální sítě.

Právo vědomě lhát do svobody projevu nepatří

Společenská rovina je, že stát si v tomto okamžiku nevynucuje práva na sociálních sítích. Společnosti jako Meta jsou velmi silné. Navzdory tomu by měl stát na svém území dbát o to, aby jeho občané nebyli intoxikovaní spoustou balastu, nepravdivých zpráv, oslazených, okrájených zpráv... Samozřejmě je to tenká hrana, nechceme zasahovat do svobody projevu. Ale myslím si, že právo vědomě lhát do svobody projevu nepatří.

Čtěte také

Umělá inteligence vytváří informační bublinu na míru. Učit se kriticky myslet je zásadní, upozorňuje filozof

Existují dvě strategie, jakými se mocní tohoto světa snaží jazyk spoutat. Jaké to jsou?

Ty dvě strategie dávám do souvislosti s dvěma typy režimů. Diktatury se snaží o cenzuru. Snaží se zastavit proud slov nebo texty, které jim nevyhovují, až to může skončit v orwellovském světě, jak ho známe z románu 1984.

Ve svobodnější společnosti je strategie druhá, a to je rozvolňování. Místo toho, abych ten nežádoucí názor vytrhl, zasypu ho další stovkou jiných názorů, až se dostane do takové homeopatické koncentrace, že ho už nikdy nikdo nenajde. Takže buď je to cenzura, nebo zmnožování slovního balastu.

Za informace je fajn platit.

Říká se, že ve chvíli, kdy někdo lže nebo používá slovní balast, měli by to být novináři, kteří se ozvou a řeknou: toto je lež, toto jsou zbytečná slova, co jste tím myslel atd. Já si ale myslím, že bychom to měli být asi všichni nebo většina z nás, kterým jde o jazyk a o to, aby se nestal jenom tlacháním bez významu...

S tím souhlasím. Další věc je, že to, co by občanské společnosti a nám všem velmi pomohlo v kvalifikovaných rozhodnutích, je dobrá paměť. Protože když někdo zalže jednou, dvakrát, třikrát... Výhoda sociálních sítí a internetu je, že se to dá dohledat. Takový člověk by už neměl dostat další mandát nebo bychom si měli pamatovat, že nám tento člověk už roky lže.

21 pravidel pro 21. století pravidel. První část se týká médií. Hovořte...

Čtěte také

Zastavit se nebo couvnout je někdy větší výkon, než jít se všemi vpřed, zamýšlí se filozofka Matějčková

Je tam například výzva, která není dneska úplně populární, a sice že za informace je fajn platit. Informace podobně jako ponožky jsou produktem... A kvalitní informace nelze dělat úplně zadarmo. Takže buď systém koncesionářských poplatků, nebo platit soukromé médium... Protože, když neplatíte... jak říká slavné kalifornské přísloví: zbožím jste vy. Tzn. platíte svými informacemi, které odevzdáte, nebo to platí někdo, kdo se vás snaží ovlivnit. Tak je lepší, když si je zaplatíme my sami.

Další důraz je nevnímat informace jako zábavu. To je důležitá věc, že nejdeme na internet, abychom se pobavili, zrelaxovali, ale abychom zjistili, jaké to s naším městem, státem je, a co bychom mohli změnit, jak bychom mohli přispět k pozitivní změně. Takže si nebudu číst o vlasech Donalda Trumpa, protože co s tím udělám... Ale radši si přečtu zápis z místního zastupitelství, který je sice zoufale nudný, ale tam se dozvím, že tu bude zástavba a můžu proti tomu něco udělat.

Které další strategie Ján Markoš ve své knize zmiňuje? Jak máme nakládat s emocemi? Kdy je podle Jána Markoše důležitější odvaha než brilantní racionalita? Jakých zkreslení se dopouští lidský mozek a proč? Poslechněte si celý rozhovor.