Na školách se o romském holokaustu stále moc nemluví, mladá generace nemá kde získávat informace

„Když mi to vyprávěli, mrazilo mně. Jeden můj jeden prapraděda byl v koncentračním táboře a druhý byl zavražděný kvůli tomu, že byl v  rámci Slovenského národního povstání v odboji. Myslím, že je potřeba tyto věci připomínat.”

„Já to mám hodně podobně jako Ondřej. Mě děda vyprávěl, jak jako dítě zažil koncentrační tábor a jak byla jeho celá rodina zajatá. To pro mě bylo hodně silné a smutné a do teď na to vzpomínám.”

O rodinné minulosti se Natálie dozvídala už od dětství:

„Můj děda chtěl, abych to věděla. Vyprávěl mi i věci, které by se dětem neměly říkat. Zhruba když už mi bylo osm, devět let.”

Také Ondřej měl to štěstí, že se u nich doma mluvilo otevřeně.

„Myslím si, že mi tím babička připomínala to, jak se jim v minulosti žilo těžce a jaká my dnes máme privilegia - není válka, máme si za co koupit jídlo, jsme šťastní.”

Rodinná paměť pro ně není uzavřenou kapitolou, ale živým příběhem, který je dál formuje.

„Pro mě osobně to bylo nesmírně obohacující. Když mi to babička vyprávěla, cítil jsem hrdost. Hrdost, že vím, jak žili moji předkové, má rodina. Motivovalo mě to k tomu, abych na sobě pracoval, pokračoval v kariéře a v životě.”

„Já to mám hodně podobně. Pochopila jsem, jak byl děda statečný a že vlastně bojoval za to své, za Romy i za svoji rodinu. I mě to motivovalo, třeba k tomu, abych o tom vyprávěla dál.”

To, co bylo doma přirozenou součástí života, ale přestalo být na školách samozřejmostí.

„Vůbec to nezmiňovali. I když jsem to třeba chtěla zmínit, učitelka mě ignorovala. Na střední škole taky moc ne, ale tam jsme spíš měli oborové předměty. Na dějepis nebyl moc prostor. Ale na vysoké škole to probírají hodně, na řadě přednášek, které navštěvuji, o tom mluví.”

„To, co zmínila Natálka, je hrozně smutné. Člověk musí dojít až vysokou školu, aby se k těmto informacím dostal. Když jsem studoval já, na základní škole se o tom vůbec nemluvilo, na střední škole jen tak vzpomněli mezi řečí. Prostě byl holokaust, zabíjeli Židy, a i Romy, a to bylo v podstatě všecko.”

I proto je podle nich povědomí o romských dějinách mezi jejich vrstevníky spíše nízké.

„Já se pohybuju mezi lidmi, které to také zaujímá a kteří se to snaží zviditelňovat, ale vím, že většina mých vrstevníků k těmto informacím nemá přístup a nic neví. Informace o holokaustu, o vyvražďování Romů, atd. nejsou snadno dohledatelné a dostupné. Já se k nim dostal, až když jsem se přestěhoval do Prahy. Takže si myslím, že většina mých vrstevníků na Slovensku, v mém rodném městě, tyto informací nemá a neví o nich.”

„Já to mám tak napůl, půlku mým vrstevníků to zajímá, druhou ne. Jednou jsem byla na diskuzi o holokaustu Romů a byla jsem tam jediná Romka. Mezi třiceti lidmi jen já jediná. Tak to mi přišlo opravdu smutné - romské téma a jen jeden Rom.

A právě proto dnes oba působí v pražských neziskových organizacích, kde se snaží situaci změnit. Například prostřednictvím společného projektu zaměřeného na výuku romského jazyka.