V noci z 2. na 3. srpna 1944 nacisté zlikvidovali tzv. cikánský rodinný tábor v Osvětimi

Do koncentračního tábora Osvětim bylo za 2. světové války deportováno okolo 23 tisíc Romů především z Německa, Rakouska, Polska a z českého území. 21 tisíc z nich tam našlo smrt. Byli buď zabiti, zemřeli v důsledku hladu či nemocí, anebo byli zplynováni při likvidaci takzvaného Cikánského rodinného tábora v Osvětimi–Březince. O posledních dnech tohoto tábora vypráví historik Michal Schuster.

Čtěte také

Tenkrát jsme mlčeli. Zapsáno v paměti

„V červenci 1944 se k Osvětimi už blížila východní fronta, Rudá armáda, čehož si bylo vědomo to vedení tábora, a proto bylo rozhodnuto, že práceschopní vězni i z ostatních částí tábora, budou přesunuti někam na západ do jiných táborů a tam budou využiti na práci, protože německá válečná ekonomika kolabovala a potřebovala nové síly. Ti, kdo nebyli práceschopní, ať už to byli ženy, děti, těhotné ženy, staří lidé, nemocní, byli pro ten režim nepotřební.“

Proto bylo rozhodnuto, že všichni musí být zlikvidováni.

„K tomu došlo z 2. na 3. srpna 1944, kdy zbývající zhruba 3000 romských vězňů byly nahnány do plynových komor a byly zlikvidovány během jedné noci. I to svědčí o tom, proč se tomu osvětimskému komplexu říká továrna na smrt. A právě proto je 2. srpen v celé řadě zemí památným dnem, který připomíná romský holocaust.“

Holocaust Romů připomíná v Osvětimi samostatný pavilon. Uvidíme v něm i tváře vězňů – a to nejen na fotografiích.

„Velice zajímavá věc, která se pojí k tomu romskému táboru, je sedm akvarelů, které se dochovaly do dnešní doby a na nichž jsou zobrazeni barevné portréty Romů z Polska, Francie a Německa. K nim se váže velice zajímavý příběh, který se pojí právě i s židovským holocaustem a s městem Brnem. Ve stručnosti bych to shrnul asi takto: Židovská dívenka Dina Gottliebová, která se narodila v Brně roku 1923, se se svou rodinou dostala do terezínského koncentračního tábora, odtud pak do Osvětimi. A jelikož byla velice výtvarně nadaná, tak byla vybrána, aby dětský blok v Osvětimi vyzdobila nějakými malbami Sněhurky a sedmi trpaslíků a podobně. A na základě tohoto svého umu byla vybrána pro doktora Mengeleho, aby pro něj kreslila jednotlivé typy romských vězňů, protože on se jimi zabýval, potřeboval věrně zachytit barevné odstíny pleti u Romů a ona pro něj ty portréty vězňů namalovala. Shodou okolností těch sedm portrétů, bylo jich samozřejmě více, ale sedm portrétů se dochovalo, přežilo ten konec osvětimského tábora a dodnes jsou vystaveny v osvětimském muzeu. Jsou takovým zajímavým symbolem židovského a romského utrpení za 2. světové války.“

V Osvětimi vznikaly i romské písně.

Čtěte také

Písně z táborů smrti

„Takovou nejznámější písní, která se stala i jakousi hymnickou připomínkou romského holocaustu, která bývá zpívána a hrána na vzpomínkových shromážděních, je píseň Aušvicate hi kher baro, neboli v Osvětimi je velký barák. Je to píseň, která vznikla v osvětimském lágru, kde si ji Romové začali zpívat, aby odlehčili svému utrpení. Ta píseň je právě o tom, jak Romové jsou zavřeni v osvětimském táboře, jak trpí a jak matky pláčí nad tím, že jejich děti jsou zplynovány atd. Tato píseň má celou řadu variant a jednu z těch nejznámějších variant zpívala paní Růžena Danielová ze slováckých Mutěnic, která přišla o celou svou rodinu právě v osvětimském táboře,“ říká historik Michal Schuster.