„Tělo vydrží neskutečné věci.“ Basketbalistka Kateřina Suchanová chce stále hrát, ale změnila priority

Říká se, že jedno dítě a dvě děti je velký rozdíl, zvlášť když chcete vrcholově sportovat. Jaký je to rozdíl z tvé zkušenosti?

Je to zajímavé. Co se týče tréninku, tak má to štěstí, že mám pořád rodiče, kteří se mnou mohou fungovat a postarají se o malého. Zároveň pořád kojím, takže v momentě, kdy je potřeba, můžu odskočit v tréninku. Nejsem soustředěná jen na trénink, ale můžu se soustředit na dvě věci najednou, speciálně v tomto období.

Jak složité je pro tebe organizovat si čas?

Teď už je to hodně na mně, jak si to udělám. Mám volnost, že si mohu zvolit, na jaký trénink přijdu a na jaký ne. Důležité jsou ty předzápasové, kdy je potřeba se s týmem sehrát, ale teď už to mám víc postavené na tom, že hlavní je to miminko a v momentě, kdy můžu jít na trénink, tak jdu a je to víc individuální.

Jaká byla největší motivace k návratu? A pokud to jde, tak rozdělit motivaci po prvním dítěti a teď po druhé?

Motivace byly nesrovnatelné, protože jsem byla i v jiné životní situaci. Po Daníkovi jsem se chtěla vrátit co nejrychleji, narodil se v listopadu a já měla vidinu, že už v červnu chci hrát na mistrovství Evropy. Tehdy to bylo dost odvážné a netušila jsem, jestli to zvládnu. Říkala jsem si, že bude záležet na mém těle, ale měla jsem okolo sebe lidi, co mi to umožnili a skvělého trenéra. Jsem za to ráda, zvládla jsem se vrátit. Teď byla motivace byla spíš o tom udržet se v kondici, vrátit se do známého prostředí a sama sobě dokázat, že dokážu hrát.

Co na návraty po těhotenství říkalo tvé tělo? Bylo to po prvním synovi jiné než po druhém?

Každý porod byl jiný. První byl spontánní a druhý císařským řezem, takže bylo důležité dát se dohromady po tom řezu, což asi půlrok vyžadovalo. Mám velké štěstí, že mě mé tělo v těchto momentech podrží. Naskočila dá se říct rychle, svalová paměť a střelecká ruka fungovala.

Co říkala tvá hlava na návrat ke sportu? Po první a po druhém porodu.

Tréninky v začátku s prvním prckem vypadaly tak, že babička vozila venku kočárek a já se soustředila na trénink. Teď je to tak, že malej je ve stejném prostoru se mnou a vždy slyším, jestli pláče nebo ne. Podle toho se odvíjí moje pozornost, protože když pláče, nedokážu se plně na trénink soustředit. Když je malý venku a já ho neslyším, tak jsem stoprocentně tam a myslím, že to takhle má každá máma. Když jsou ženské na home office a mají malé dítě, dají mi za pravdu, že když je dítě v nepohodě, tak se snaží ho nejdříve uspokojit a pak teprve pracovat.

Bylo pro tebe důležité mít podporu tatínka, aby ses vracela?

Rozhodně, ve Františkovi mám obrovskou podporu. Je schopný pohlídat, musíme ladit jeho práci, protože to je pro nás v tuto chvíli priorita. Mám neskutečné štěstí v celé rodině.

Vyrůstají tvé děti na palubovkách basketbalových hal?

Částečně určitě. To byl taky můj záměr, aby si mě můj starší syn pamatoval z palubovky. Na Slavii, kde teď aktuálně hraju, tak je krásné vyžití pro děti. On tam chodí rád a i se začal dívat v průběhu zápasu a chce mě sledovat, takže je to moc hezký pocit.

Jak vlastně šestileté dítě vnímá, že máma je skvělá basketbalistka a chodí se koukat na zápasy?

Bylo pro mě zajímavé zjištění, protože máme stále doma DVD z roku 2010, kdy jsme skončili na mistrovství světa druhý, že si sám vytáhne DVD a chce se koukat. Nasává tu atmosféru. Teď začal s hokejem, tak má sportovního ducha a musím říct, že ho to baví.

Už teď vnímá, jaký sport by ho bavil, a je pro něj máma vzor?

Nemám ten pocit, že bych byla úplně vzor, spíš táta, spíš ten vzor má v tatínkovi, který dříve hrál a hraje hokej. Co ho bude bavit, nevím, jestli to bude hokej nebo něco jiného. Je ale pohybově moc šikovný, snad po mně. Tohle těšení na to, co ho bude bavit, je pro mě jedno z nejdůležitějších.

Jak zvládáš kombinaci péče o děti, které jsou nemocné a musíš jít na trénink a třeba ses v noci nevyspala?

Se spánkem je to hodně na levačku, protože malej se budí po dvou hodinách. To je taky důvod výběru, jestli jdu ten den na trénink, nebo ne. Teď už to mám právě volnější, ale dřív to bylo šílené. V šest ráno vstát s dítětem, na desátou jít na trénink a pak ještě odpoledne, to jsem byla ve smrti a nedovedla jsem si představit, že se pohnu. Ale tělo vydrží neskutečné věci. To asi, Katko, sama víte.

Čtěte také

Mílařka Kristiina Mäki: Sním o medaili z vrcholné akce. Díky synovi Kaapovi sport už tolik nehrotím

Jak moc nahrazuješ fyzickou kondici tím, že máš zkušenosti a přehled?

Těžko říct. Zrovna na mojí pozici, kdy jsem dominovala rychlostí a výskokem v té střele, kdy jsem přehrávala soupeřky. Teď už rychlost tolik nemám, vysoko neskáču, tak je pro mě těžké to nějakou zkušeností nahradit. Mohu mladším holkám ze sebe něco předat, dát radu. Už jsem své působení trochu přehodnotila.

Co se v basketbalu s věkem ztrácí, a co se naopak zlepšuje?

Bylo by to rozhodně jiné, kdybych neměla děti. S dětmi má člověk jiné priority, nebo alespoň u mě se to změnilo. Když se nevyhraje zápas, není pro mě důvod ke smutku, protože přijdete domů a máte tam ty radosti. Kdybych byla ve 33 letech svobodná a bezdětná, budu basket vnímat jinak. Budu hrozně na nervy z každé prohry. Mám zkušenost od starších spoluhráček, co byly po zápasech několik dní smutné a naštvané. Tohle mě naštěstí neprovází.

Nejdelší část kariéry jsi prožila v USK Praha a nyní nastupuješ za pražskou Slavii. Je to něco jiného oblékat jiný dres?

Stoprocentně. V USK to bylo vždy o tom... jak to říct. Je to tam prostě v Čechách na maximálně profesionální úrovni, ať jde o zázemí, toho trénování, hrají nejvyšší evropskou soutěž Euroligu. Na Slavii je to trochu v mojí režii, co se týče tréninků. Mám to trochu víc odpočinkové díky tomu, že máme další přírůstek v rodině.

USK je na prahu rekordu v počtu vyhraných zápasů v řadě. Jak moc sleduješ svůj bývalý klub a držíš jim palce, i když jsou to už soupeřky?

Pořád jim fandím. Je vždycky hezké vidět Euroligu, je to na úplně jiné úrovni než česká liga. Stále mám mezi holkama kamarádky. Ne že bych zhlédla celý zápas, ale alespoň část. Baví mě to pořád koukat na basket, ale už to není mezi mými prioritami.

Měla jsi šanci odejít a vyzkoušet si nejlepší ligu světa WNBA, ale nedošlo k tomu kvůli těhotenství. Mrzelo tě to?

Nemrzelo, protože jsem takový člověk, který když se pro něco rozhodne, tak se k tomu nevrací. Jsem ráda, že jsem se rozhodla mít dítě, protože to je radost na celý život.

Jak moc prestižní mezi ženami je americká WNBA? Je to opravdu natolik rozdílná soutěž od těch nejlepších evropských?

Je to spíš hodně trochu jiného. Je to hodně postavené individuálně, evropský styl basketbalu je víc kolektivní. Ale WNBA je to nejvíc, co si člověk na světě může zkusit. Částečně jsem k tomu vzhlížela, ale pak jsem si řekla, co kdyby se člověk zranil, tak by to bylo mnohem náročnější na cestování. Vzdálenosti jsou mnohem větší a já toho nelituji.

Jak se žije v ženském kolektivu, kde logicky nemohou být všechny spoluhráčky kamarádkami?

Byl to asi nějaký můj pud sebezáchovy, ale po nějaké době jsem zjistila, že působím asi dost nepřístupně pro ostatní. Byla to nějaká maska a každý mi vždy říkal, že mám poker face, vůbec nevíme, jestli se ti daří, nebo ne, protože se pořád tvářím stejně. Vím, že to bylo i dost nečitelné pro trenéry. S tím jsem se pak od 26 let snažila pracovat. Kolektiv je rozmanitý, zvlášť když každá holka je z jiného konce světa. Ale do života jako takového je to dobrá zkušenost. Někdy je to náročné, každá z nás přijde s jinou náladou do šatny. Když je ještě trenérka žena, tak je to specifické. S paní trenérkou Natálií Hejkovou jsme pak nalezly společnou řeč a já jsem si ty roky v USK nesmírně užila. Teď ve Slavii máme trenéra, tak je to zase něco nového si zvykat na jiný přístup. Je to rozmanité a to mám ráda. V USK vypadal tým každou sezonu jinak, člověk pozná různé typy lidí a naučí se s nimi fungovat.

Když už nastane v týmu nějaké pnutí, tak kdo je tím, kdo to má řešit, aby se to nedostalo na hřiště?

Je to hodně individuální. Ideálně by si to měla vyřešit ta dvojice, sednout si a domluvit se, protože každý to vnímá trochu jinak. Někdo nechce, aby mu v zápase nebo v tréninku sděloval své dojmy, takže pak je ideální si hned sednout a vykomunikovat to. Na té profesionální úrovni jsou lidi na takové úrovni, že se to zvládá.

Když jste jezdívaly na soustředění, jak jste to zvládaly tolik holek dohromady?

Užší kádr je 12 lidí a většinou širší nominace byla 16 a víc. V ženském kolektivu je to hodně o skupinkách, protože někdo si sedí víc a chtějí být třeba spolu u stolu. Na hřišti pak musí člověk fungovat se všema a není to tak, že si nepřihrají, protože se spolu nebaví.

A stává se to?

Stane, myslím, že celkem běžně. Někdo je někomu víc sympatický, tak ho na hřišti vyhledává víc a každý mi dá za pravdu. Tohle jsem nikdy neřešila, je mi přirozené pak nahodit profesionální masku, a když je někdo lépe postavený, tak mu míč dát bez ohledu na to, jestli je to můj kamarád.

Basketbalistka Kateřina Suchanová, dříve Elhotová, přišla na rozhovor na Radiožurnálu Sport i se svým malým synem|foto:Anna Duchková, Český rozhlas

Dá se převaha žen kompenzovat tím, že trenér je muž, nebo je lepší, když se drží čistě ženský kolektiv?

Složitá otázka. Mám zkušenost, že nějaký muž vždy u týmu byl. Pro někoho je to rušivý prvek, já odmalička víc tíhnu k tomu, že jsem se bavila s klukama. Je mi asi bližší ta mužská energie. Je těžké na tohle odpovědět.

S kým se ti tedy lépe trénuje? Pod trenérem nebo pod trenérkou?

Je to asi vždy o lidech. Nemůžu říct, že pod chlapama se mi trénovalo lépe, než pod ženama. Ve Slovance jsme měli paní trenérku Čadkovou, takže jsem se se za celou svojí kariéru setkala s dvěma ženama.

Má chlap jako trenér větší respekt než žena?

Mohlo by se to zdát, protože chlapi mají hlubší hlas. Ale tyhle dvě ženy trenérky, o kterých jsme se bavili, tak měly takovou autoritu, že bych řekla, že to bylo srovnatelné s muži.

Jak hráčka vnímá svoji výšku se společenským životem?

Když jsem přišla do šatny, připadala jsem si tam se svými 180 centimetry jako prcek, ale když jdu v nákupním centru, tak většinou vidím nad hlavy. V tom je rozdíl. Hrála jsem s holkama, co měly dva metry, ale jinak se svojí výškou jsem docela konfekční, takže nemám problémy se šaty ani s boty.

Je nějaká ideální výška pro basketbal?

Kdyby to člověk vzal jen v basketbalu, tak optimální je těch 189 centimetrů. Ty holky mají ještě mrštnost i rychlost, na doskoku jsou na tom skvěle a nejsou ošklivě řečeno přerostlé pro normální život. Já vždy doufala, že budu mít hodně přes 180, abych byla použitelnější v basketu. Cítím, že mi ty centimetry hodně chyběly.

Čtěte také

Basketbalistka Kateřina Elhotová: Angažmá v cizině nezatracuju, syn je však na prvním místě

Může být výška prvotním impulzem proto, že dívky začnou hrát basket?

Z velké části určitě. Mám ale pocit, že volejbalistky jsou kolikrát vyšší než basketbalistky. Můj děda, vždy když viděl vysokou holku, tak za ní šel a ptal se, jestli nechce hrát basketbal.

Mluvila jsi o vysokých hráčkách. Je pro ně problém koupit oblečení?

S dobou se to mění, dříve to bylo složitější. Teď si můžete objednat zboží z Ameriky, kde jsou oversize velikosti, tak teď už s tím holky nemají velký problém.

Jak je to s partnery? Může být výška překážkou ve vztahu?

Je to individuální, ale já si nedovedu představit, že bych měla menšího chlapa. Jsou ale chlapi s takovým egem, kteří zvládnou i o dvě hlavy větší ženskou. Je to o lidech.

Když mají rodiče velkou dceru, řeší, jestli jí dát na basket. Tahle hra rozvíjí fyzickou, ale i mentální zdatnost. Může to být to, proč se rozhodnou právě pro basketbal?

Říká se, že basketbal je hra vysokoškoláků, nebo alespoň dříve se to říkalo. Člověk asi musí být trochu inteligentní. Vím, že někdo s tím může mít problém pochopit signál. Když ukážu, co hrajeme mému partnerovi Františkovi na papíře, tak nechápe, jak poznáme, kdo máme kam běžet. Ale je to i o zkušenostech.

Jak dlouho tě ještě bude bavit hrát basketbal?

Cítím, že můj čas se nachyluje a v průběhu dalších let se budu muset vrtnout někam jinam. Ať už z té fyzické, tak psychické stránky.

Kam by to mohlo být?

Moc by mě zajímala psychologie, ať už sportovní, nebo terapie a přinášet lidem dobrou náladu.

Páteční finiš K. Neumannové na Radiožurnálu Sport|foto:Aleš Vavřík