Katar nasadil laťku velmi vysoko, popisuje reportér Vojtěch Šilhan měsíční zkušenost z dějiště mistrovství světa

Vojto, kolik dní jsi v Kataru celkem strávil?

Přesně jeden měsíc a jeden den.

S jakým očekáváním jsi tam odjížděl a s čím jsi se vrátil, protože šampionát byl obestřený spoustou diskuzí ještě, než začal?

Než jsem tam odjížděl, tak jsem byl ohromně nervózní, protože jsem odjížděl na na poslední chvíli, ale nakonec jsem střídal svého kolegu Lukáše Michalíka, který byl zdravotně indisponován. Dozvěděl jsem se, že odlétám 10 dní před odletem, takže jsem měl téměř nulovou přípravu a neměl tolik času. Odletěl jsem s tím, že si to zkusím užít a do toho samozřejmě pracovat. Když jsem se vrátil, tak jsem stále ještě teď plný emocí a byl to snad nejlepší měsíc, který jsem asi v životě zažil.

Po pracovní nebo osobní stránce?

Jak po pracovní, tak i v životě. Posbíral jsem tam tolik zkušeností, potkal tolik lidí a mám tolik zážitků, že ten měsíc byl tak bohatý, že to pro mě byl opravdu nejlepší měsíc.

Dokážeš vypíchnout ten nejsilnější zážitek?

Bylo jich mnoho, ale asi nikoho nepřekvapím, že ten nejsilnější bylo to finále. Měl jsem to štěstí, že jsem se dostal na finále Argentina - Francie a říkal jsem, že 20 let nezažiju nic lepšího, než jsem zažil v tom finále. I tím, že finále nakonec vyhrál Lionel Messi, hrálo se 120 minut plus penalty, prostě se všechno sešlo tak skvěle, že to byl jeden z nejsilnějších momentů, které zažiju v celém životě a to je mi teprve 22 let.

To je možná trochu deprimující informace, že těžko zažiješ něco lepšího, ne?

Možná trochu jo a taky se toho trochu sám děsím. Na druhou stranu jsem byl svědkem historického zápasu, protože to byl jeden z nejkrásnějších fotbalových zápasů historie. Nejen proto, že vyhrál Lionel Messi mistrovství světa, ale ta neuvěřitelná kvalita, kterou hráči předváděli na hřišti byla tak markantní a tak jasná, že se to tak strašně krásně sešlo. Doteď nemám slov a když si na to vzpomenu, tak mě pořád přemáhají emoce.

Říkal jsi, že jsi odjel trochu neplánovaně. Jak jsi vnímal před startem šampionátu velmi silné diskuse o výběru místa?

Přiznám, že jsem byl trochu nervózní už jen z toho, že jsem se měl vydat sám na měsíc do arabské země. To mi samo o sobě nahánělo trochu hrůzu. Vůbec se nedivím, že okolo toho byla spousta kontroverzí, protože prostě Katar není fotbalová země a to mi nikdo nevymluví. Viděl jsem to na vlastní oči, že ty Katařany fotbal opravdu nezajímal. Oni byli samozřejmě rádi, že pořádají tak velkou akci, mají to na tom založené, chtějí se dostat do povědomí západního světa, ale jim by bylo jedno, jaká velká akce to je. Jestli je to fotbal, hokej nebo volejbal, oni jen potřebují velkou akci. Z tohohle pohledu ty kontroverze chápu a bylo to oprávněné, protože Katařany fotbal tolik nezajímá.

Čtěte také

Messimu přeji titul z celého srdce, pronesl krátce po finále šampionátu fotbalový kouč Petr Rada

Jak vypadala organizace? Jak pořadatelé zvládli přesun tak velké masy diváků mezi jednotlivými fotbalovými stadiony?

Velice dobře to zvládli, protože zaprvé hodně přizpůsobili hlavní město Dauhá, veškeré chodníky, veškeré prostory metra byly široké a rozsáhlé a dav se tam rozptýlil. Bylo tam také velké množství dobrovolníků, kteří měli za úkol jen organizovat fanoušky a povedlo se to velmi dobře. Za celou dobu jsem nezažil, že by se ten dav nehýbal. Davy se tvořily, tomu se nevyhnete nikde, ale pořád se hýbal a pořád se to posouvalo. Tohle zvládli Katařani dobře, to město a infrastrukturu tomu přizpůsobili skvěle. Jediný zádrhel byl snad jen u úvodního zápasu Kataru s Ekvádorem, který se hrál na 40 kilometrů vzdáleném stadionu, kam vede jediná silnice. Zájem o zápas byl obrovský a na silnici se to dvě hodiny skoro nehýbalo a to byl vlastně jediný problém. Katařani se okamžitě poučili a hned druhý den se tam hrálo znovu a už to bylo v pořádku. Tohle bylo perfektní.

Byli dobrovolníci z řad místních obyvatel?

Vůbec žádní. Oni o to vlastně vůbec nemají zájem. Dobrovolníci byli hodně Afričané, Filipínci, Indové, Pákistánci. Taková skupinka lidí, která tam v Kataru ale žije. Katar má 2,5 až 3 miliony obyvatel, ale jen 200 až 300 tisíc jsou opravdu Katařani, jinak jsou to všechno expati. Indové, Filipínci a ti tam působili jako dobrovolníci, pracovníci. Katařani jako takoví o to moc velký zájem nejevili.

Kolik diváků celkem navštívilo šampionát?

Celkově se říká, že do Kataru přicestovaly dva miliony fanoušků a to během celého měsíce, nikoliv najednou.

Jak se zvládlo takové množství lidí ubytovat?

Nastává problém pro někoho, kdo je zvyklý být ubytovaný v hotelu, protože to úplně nešlo. My novináři jsme měli hotely, hráči měli resorty, stejně jako realizační týmy. Pokud fanoušci chtěli na hotel, tak se museli plácnout přes kapsu, protože průměrná cena byla okolo pěti tisíc na noc. Není to zase tak úplně strašné, ale když cestujete z Ekvádoru za týmem do Kataru, tak už letenka něco stojí a pak platíte osm nocí pět tisíc, není to úplně komfortní. Byly tam vybudované vesničky, jedna z lodního kontejneru. Nebyl to žádný luxus, ale dalo se tam v pohodě bydlet. Prostory byly klimatizované, byla tam televize, sociální zařízení fungovalo dobře. Jediný zádrhel snad byl u karavanů, protože nebyl úplně v rovině a voda ze sprchového koutu neodtékala, tak to byl možná takový jediný diskomfort. Myslím, že ubytování bylo v naprostém pořádku.

Jaká byla situace s lístky? Daly se na místě ještě sehnat?

Dalo. Na hlavní stanici metra bylo FIFA centrum a tam pokud fanoušek dojel, tak mohl zakoupit lístky, které nebyly vyzvednuté, nebo se jich někdo zřekl. Mohli jste také sledovat internetové stránky FIFA, kde se nějaké lístky naskytly. Třetí možnost byli překupníci lístků. To byl docela velký problém, protože nedělám si iluze, že někteří lístky  nakoupili před šampionátem a pak je prodávali za vyšší cenu. To ale není Katarem, to se prostě děje. Je to velký problém a když jsem se pak dozvěděl ty ceny, tak to byly neuvěřitelné sumy, třeba 40 tisíc korun.

Kolik novinářů celkem přicestovalo na mistrovství světa do Kataru?

To se neví, protože hodně novinářů se tam z různých médií střídalo. Já byl z České republiky jediný, kdo tam byl celou dobu šampionátu, jinak kolegové z ostatních médií se tam střídali. Netroufám si vůbec odhadovat, protože tam byla obrovská masa lidí i v tiskovém centru. Co se týče podmínek pro práci, tak ty byly naprosto excelentní. Jak logistika dopravy, tak samotné podmínky v tiskovém centru, zásuvek, internetu a všeho, co potřebujeme k práci, fungovalo naprosto perfektně. Nebyl jediný problém.

Reportér Vojtěch Šilhan se projížděl na gondole v obchodním centru v Kataru|foto:Vojtěch Šilhan, Český rozhlas

Měli jste speciální linky?

Ano, na stanici metra, kde je obrovská místní knihovna, tak ta byla předělána na tiskové centrum. Odtud fungovaly shuttle busy na každý stadion před zápasem, ke každému hotelu fungoval pravidelný spoj. Měli jsme obrovský luxus.

Dalo se za jeden den stihnout více zápasů?

Dalo, bylo to v tomhle perfektní, protože stadiony byly velice blízko u sebe a když se hrály základní skupiny, tak se hrály čtyři zápasy denně a první a pak třetí a čtvrtý se klidně daly stihnout. Autobusy byly připravené pro novináře i pro fanoušky od stadionu, kde se hrál první zápas, ke stadionu kde se hrál třetí nebo čtvrtý zápas. Katar na šampionát pořídil 6 tisíc nových autobusů a musím říct, že nepřišly vniveč. Sám jsem tu trasu několikrát absolvoval a bylo to perfektní. Do autobusů nepouštěli víc lidí, než se do nich vejde, raději posílili spoj a v autobuse jste se netlačili.

Co jsi dělal během dní, kdy se nehrálo a měl jsi volno?

Já vlastně volno neměl. Když se nehraje, je to pro nás novináře o to složitější, protože si musíme najít nějaká témata a o nich dělat reportáže. Je to lepší, že máme víc času, když nesledujeme zápasy, ale na druhou stranu zápasy velmi často témata přinášejí. Když se nehrál zápas, musel jsem si zjišťovat, co by bylo pro posluchače zajímavé. Když byl volný hrací den, pro nás novináře se vlastně nic neměnilo a pořád jsme pracovali.

Jak jsi na tom byl se stravováním, když jsi více než měsíc strávil v arabské zemi?

Byl to obrovský nezvyk, protože ze začátku jsem si na to zvykal složitě jako milovník vepřového masa. To se tam samozřejmě nedá sehnat. Obrovský šok pro mě byla u snídaně jehněčí slanina. Jestli můžu doporučit, nejezte jehněčí slaninu, pokud máte rádi tu vepřovou, je to obrovský rozdíl. V Kataru je hodně složité se najíst za levno a dostatečně. Je tam malé množství normálních restaurací za rozumnou cenu. Když jsem chtěl celý měsíc jíst za levno, tak jsem žil na indické stravě. Žije tam spoustu expatů z Pákistánu a Indie a ti si tam otevřeli svá bistra a tam se dá najíst levně a velmi dobře. Druhé řešení bylo tiskové centrum, kde jsem zaplatil a celý den tam fungovala jídelna all you can eat. Byly tam švédské stoly, mohl jsem si vybrat ze čtyř druhů masa, z pěti druhů příloh, polévky. To bylo super.

Co bylo největším překvapením šampionátu?

Možná všechny překvapím a neřeknu postup Maroka až do bojů o medaile, ale pro mě bylo největší překvapení, že Německo se znovu nedostalo ze základní skupiny. Německo je obrovský favorit na každém šampionátu, kde hraje a to že znovu parta okolo trenéra Hansiho Flicka nedostala ze skupiny, to pro mě byl obrovský šok a to největší překvapení.

Jaký dojem na tebe udělalo Maroko?

Neuvěřitelně bojovný. Bylo vidět, že Maročané oproti vyspělým fotbalovým zemím, jako je Brazílie, Argentina, Španělsko, tak nedisponovali takovou kvalitou na míči, taktickým pojetím hry. Oni byli ale válečníci na hřišti i na tribunách. Hodně to žilo, když hrál marocký národní tým. Maročané na mě zanechali stopu obrovské národní hrdosti. Bylo vidět, že to hrají pro to, aby udělali divákům radost a potěšili je. Druhá věc je, že i přes to, že třeba nemáte takovou ofenzivní sílu, tak se dokážete dostat do bojů o medaile na mistrovství světa. Stejným důkazem je Chorvatsko, které taky strádalo hodně v ofenzivní fázi.

Čtěte také

Maroko na šampionátu ukázalo cestu africkým celkům. Zahrálo si i o medaile

Jaké reakce byly třeba po vyřazení Německa mezi kolegy ze zahraničních médií?

Musím zmínit jednu příhodu s německým novinářem. Poslední zápas Němců ve skupině jsem sledoval v tiskovém centru a společně se mnou tam byl jeden německý novinář a já měl pocit, že pro ně končí svět. On se najednou, ani to nebyl pláč, ale začal pěnit a rudnout a já myslel, že nedýchal. Byl v obrovském vzteku. Pak jsme si druhý den našel jeho článek na deníku Bild a to byla neuvěřitelná kritika. Psal o národní ostudě, o tom, jak Němci už nepatří mezi světovou špičku a s jeho názorem se ztotožňovali i ostatní novináři. To byl pro mě silný zážitek, do jaké míry se může vyšplhat kritika svého národního týmu. Nedovedu si představit, že bych českou reprezentaci takto hanil, jako Němci tu svoji po mistrovství světa.

Mistrovství světa také bylo o individuálních sportovních příbězích. Co byl pro tebe nejsilnější příběh nějakého konkrétního sportovce?

Co se týče pozitivního příběhu, tak jednoznačně Lionel Messi, to prostě byla nádhera. Ten příběh se napsal sám tím, že Argentina prohrála první zápas se Saúdskou Arábií a všichni nad nimi lámali hůl, že ani letos to Argentině. Pak se v zápase s Mexikem chopil otěží Lionel Messi, 65. minut to byla nuda, pak dostal Messi balon na dvaceti metrech, stačil mu metr a utkání rozhodl. Od té doby Argentina začala dominovat, výkony se zlepšovaly, zlepšoval se i Messi, který hrál už svůj pátý světový šampionát, ale tenhle byl nejlepší. Co se týče negativních příběhů, tak asi budu trochu kýčovitý, tak řeknu Cristiano Ronaldo. Vypadl ze základní sestavy Portugalska, skončil v Manchesteru United ne úplně šťastně a vše jakoby vsadil na jednu kartu na mistrovství světa a pak Portugalsko skončilo ve čtvrtfinále. Bylo to hodně smutné sledovat Ronalda a jeho příznivce, protože byli velmi, velmi smutní.

Dalo se dostat na tiskovou konferenci s Cristianem Ronaldem?

Jednou jsem to štěstí měl a dostal jsem se na tiskovku Portugalska a protože Ronaldo nechtěl veřejně vystupovat před médii, udělal to jen jednou. Bylo složité se k Portugalcům jakkoliv dostat, byli hodně uzavření a cítili, že každá otázka bude na Ronalda a ono to tak opravdu bylo. Bruno Fernandez už z toho byl tak unavený, že předem nahlásil novinářům, že o bude odpovídat jen na otázky kolem celého týmu a toho konkrétního zápasu.

Zmínil jsi, že mistrovství světa byla největší sportovní událost, jakou jsi zažil. Pokud by jsi se nedozvěděl o svém odjezdu 10 dní dopředu, jak dlouho by se redaktor na takovou sportovní událost připravoval?

Obecná příprava funguje celý život, protože celou dobu sledujete hráče, znáte jejich vývoj, aktuální formu. Příprava vlastně trvá nepřetržitě. Co se týče tohoto mistrovství světa tak by to lépe věděl Lukáš Michalík, který byl tím, kdo měl původně letět do Kataru. Myslím ale, že se na to připravoval klidně dva až tři měsíce dopředu. Minimálně nějakou rešerši, musel tušit o čem budou reportáže, připravovat témata. Konkrétní příprava na mistrovství světa ve fotbale trvá tedy zhruba tak dva až tři měsíce.

Kde se dají čerpat relevantní informace?

Konkrétně o Kataru třeba z hlavní webové stránky Kataru, tam bylo vše velmi detailně popsáno. Veškerá logistika, čísla jsem se tam dozvěděl. Pak Katar zřídil vyloženě webovou stránku pro média. Vše, co jsem si přečetl, tak jsem si ověřoval i jinde, snažil se hledat původní zdroj. Většinou to byly agentury Reuters, deník The Guardian, Amnesty International ohledně úmrtí dělníků. Pokud někde něco zahlédnete, musíte si to minimálně dvakrát ověřit. Když ale víte, koho sledovat na twitteru, tak vám ty informace skoro padají samy do klína.

Čtěte také

Deník Vojtěcha Šilhana z Kataru! Užijte si s námi atmosféru světového fotbalového šampionátu

Bylo třeba něco, co bylo zakázané, nebo od čeho vás místní odclonili?

Po celou dobu šampionátu bylo cítit, že se tam úplně nedaří LGBTQ komunitě. Homosexuálové se museli mít na pozoru, přestože katarská vláda řekla, že během šampionátu nebude tak přísná na projevy homosexuálů, ale když jsem s některými příslušníky LGBTQ komunity mluvil, tak říkali, že žijí ve velkém strachu, raději se nedrží za ruce. Z tohoto pohledu nebylo mísení kultur ne úplně příjemné. Jinak byli Katařané velmi vstřícní, velmi milí a byli rádi, že nás mohou přivítat. Snažili se o nás starat v nejlepším světle, ale po celou dobu šampionátu jste věděli, že tam něco nehraje.

K fotbalu patří na stadionu pivo a párek. Alkohol a Katar ale k sobě nejde. Jaká byla reálná situace na místě?

Na stadionu to opravdu nešlo a nešlo to ani v okolí stadionu. Byla to jedna z kontroverzí toho mistrovství, protože pravidlo, že se nebude smět prodávat alkohol na stadionu a v jeho okolí, bylo vyhlášeno jen pár dní před mistrovstvím. Myslelo se, že to bude problém, ale nebylo, protože fanoušci to dohnali na hotelích, v barech a už se v trochu podnapilém stavu vydali na zápas. Tam vystřízlivěli fanděním. Ve fanzóně se prodával alkohol normálně, ve městech v jakékoliv restauraci, baru se dal koupit taky. Ti, kteří by alkohol opravdu potřebovali, tak nebyl problém ho sehnat.

Jaký dojem na tebe zanechaly stadiony?

Naprosto fascinující. Stadiony byly nádherné, moderní kolosy. Paradoxně možná nejvíc se mi líbil ten, který už aktuálně neexistuje. Stadion 974 byl jen z kontejnerů a už je rozebraný. Kontejnery slouží jako pomoc v Africe pro lidi bez domova. Ten stadion 974 byl architektonický zázrak. Výtahy, tribuny, vše bylo jen z kontejnerů. Stadiony byly krásné moderní stavby a vše fungovalo.

Daly se na nich objevit nějaké nové moderní technologie?

Roboti číšníci, to byl zážitek. Byly v tiskovém centru na stadionu. Byla tam kavárna pro novináře, na stolečku displej, my jsme si objednali a robot nám to dovezl. Klimatizační systém, o kterém se hodně mluvilo, taky fungoval perfektně. Když jsme seděli u těch fukarů, bylo třicet stupňů okolo a nám byla opravdu zima a v určitých chvílích až skoro na zimní bundu.

Nastavil Katar laťku hodně vysoko?

Dal. Každému říkám, že přes všechny kontroverze, které Katar přinesl, bude velice složité uspořádat tak dobrý šampionát, protože vše dělá ta vzdálenost. Diváci měli možnost vidět vše, bylo to v přátelské atmosféře, vše bylo blízko. Nedovedu si představit, jak to bude probíhat v Mexiku, ve Spojených státech a v Kanadě. Tam je rozdíl i několik hodin v časovém pásmu, bude tam víc týmů, to bude prostě úplně jiné mistrovství. Katar nasadil laťku velmi, velmi vysoko.

V Kataru ale nebylo takové horko, jak se diváci i fotbalisté obávali, ne?

Nebylo. Vyplatilo se přesunutí z letního na zimní termín. Některé dny sice byly horké, bylo třeba 30 stupňů, tak od pobřeží neustále fouká příjemný vánek, který ochlazuje a pročišťuje vzduch. Pro fotbalisty bych skoro řekl až ideální. Bylo třeba 25 nebo 24 stupňů.

Páteční finiš K. Neumannové na Radiožurnálu Sport|foto:Aleš Vavřík