Tatínek o Osvětimi nerad mluvil, říká Matěj Nový, syn jednoho z mála přeživších romského holocaustu

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Osvětim

2. srpen je dnem, kdy si připomínáme památku obětí holokaustu Romů. Během druhé světové války bylo přes 22 tisíc Romů z různých evropských zemí vězněno v tzv. cikánském táboře v komplexu koncentračních táborů Auschwitz - Birkenau. Téměř 3 tisíce vězňů cikánského tábora, mezi nimiž byli hlavně starci, nemocní, ženy a děti, bylo v noci z 2. na 3. srpna roku 1944 nahnáno do plynových komor a zavražděno. O hrůzách zažitých v Osvětimi pamětníci často ani nedokázali vyprávět, jak potvrzuje syn jednoho z nich, Matěj Nový.

Když se váš otec vrátil z koncentračního tábora, bylo mu 16 let. Co vám z jeho vyprávění utkvělo v paměti?

“Nerad o tom mluvil. Snad to bylo tím, že jsme byli ještě děti. Náš tatínek zemřel, když jsem byl ještě kluk a nechtěl nás zatěžovat hrůzami, které tam prožili. Každý rok jsme tam ale pravidelně na výročí jezdili a já jsem vnímal, že to můj otec velmi silně prožívá. A nejenom on. Jednou tam s námi byl jeho bratranec a ten na tom místě chudák kouřil jednu za druhou. Ti chlapi ani nemluvili.”

“Víte, můj tatínek, když byl ještě malý kluk, viděl své dvě sestry a jejich malé děti jak jdou do plynu. Zavraždili je vlastně před jeho očima. Viděl celou rodinu mrtvou, vrátil se jako sirotek.”

“Nejvíc jsme se dozvídali po otcově smrti od jeho bratranců, kteří přežili a žili, nejvíc od toho nejstaršího. Vyprávěli příhody a okolnosti, které tam zažili. A ty jsou tak strašné, že jsem je ani já svým dětem nevyprávěl a vůbec se nedivím, že o nich náš táta nemluvil. Naštěstí to byli mladí kluci, takže přežili. Používali je na práci. A protože pracovali a byli zdraví, nechali je naživu. Potřebovali je, aby budovali koncentrační tábory.”

Ti, co přežili, byli často vážně nemocní. Bylo to tak i s vaším tatínkem?

“Ano, byl nemocný celý život. Měl nemocné plíce a nakonec i zemřel na rakovinu plic a vlastně na kompletní zhroucení celého organismu. Opravdu, celý život byl velmi nemocný, nejenom tělesně, ale i duševně.”

Zřejmě se nedá zapomenout, ale jak se dá posunout dál? Jsou lidé, kteří holocaust popírají a tvrdí, že šlo o pracovní tábory. A lidé, že umírali, protože neměli co jíst.

“Podle mě by se tyto věci neměly popírat. Naopak, mělo by se s tím vyjít na světlo. Co dokáže člověk vymyslet – zbraně, mučení … Jak dokáže člověk člověku ublížit. To by nám snad i zvířata záviděla, protože zvíře nic takového nedokáže.”

Jak na vás zapůsobila první návštěva v Osvětimi? A jezdíte tam ještě?

“Jezdíme. Když jsme tam byli jako děti, tak jsme ty hrůzy nevnímali. Rostla tam pěkná travička, všechno bylo uklizené, všechno v tichosti a v pokoji. Nosili jsme květiny, pálili jsme svíčky, stejně jako na hřbitově. A naši o tom moc nemluvili. Takže my jsme si moc nedokázali představit, co tam prožívali. Ale viděli jsme na těch lidech, že byli vnitřně velmi rozrušení. Víte, šlo o místo, kde zemřela jeho rodina. Jeden ze strýců, Tonda Absolon, tam nechal postavit pomníček a k němu jsme nosili květiny a zapalovali jsme svíčky.”