Svět, který jsem znal dřív, už neexistuje – Tak Vladimír Plešinger popisoval Venezuelu 70. let

Plán byl jasný – strávit ve Venezuele několik měsíců. Ale nakonec v této zemi žil několik let. Vladimír Plešinger se alespoň v myšlenkách k Venezuele stále vracel a rád tvrdil, že trpí „syndromem první štace“. Naposledy zamířil do Venezuely v roce 2002 a v roce 2015 popisoval, jak se tato jihoamerická země změnila téměř k nepoznání.

Co jsem zažil, už nikdo další neprožije.

„Nemůže se změnit krajina, ale svět, který jsem tam poznal v minulosti, už dnes částečně neexistuje,“ vysvětloval autor řady cestopisných článků a knih během rozhovoru s moderátorkou Lucií Výbornou.

Šlo podle něj o vývoj, s nímž se nedá mnoho udělat. „Dívám se na to s nostalgií a jsem rád, že nejsem mladý ročník. Protože něco z toho, co jsem zažil, už nikdo další neprožije,“ přemýšlel Vladimír Plešinger a upozorňoval, že nejde o chloubu, ale spíš o nezaměnitelné vzpomínky.

70. léta byla prý ve Venezuele snadná, navíc šlo o poměrně pionýrskou dobu. „Stačilo natáhnout ruku a mango vám spadlo do dlaně,“ tvrdil s nadsázkou v rozhovoru. Nekritizoval nezávislé turisty, ale spíš cestovní kanceláře a agentury, které vodí turisty na odlehlejší místa v Jižní Americe a ukazují místní stylem „pojďte se podívat, jak jsou tu lidi krásně primitivní“.

Výrazné změny jsou vidět na památkách, které dnes třeba ani neexistují, a také na lidech. „Etnika nevymírají, ale vměšují se do městské společnosti.“