Svět je často brutální místo k životu. Umění má reflektovat celou šíři reality, míní režisér filmu o vrazích Stodolových

Manželé Stodolovi v letech 2001-2002 zabili poměrně krutým způsobem osm lidí. Co vás na tom zajímá?

Mě ten případ fascinoval dlouhodobě, za každým takovým činem nebo jednáním se skrývá něco dalšího, čemu můžeme třeba porozumět nebo nahlédnout do životů vrahů, jako to dělá třeba forenzní psychologie nebo kriminalistika.

Čemu jste chtěl rozumět vy?

Mě fascinoval především jejich vztah. Je nevšední, že by manželský pár vraždil, vymykají se popisu sériových vrahů, kteří bývají samotáři. Stodolovi začali vraždit až společně, poté, co se seznámili.

Co vraždící pár utvořilo?

Myslím si, že Jarda Stodola měl typické zázemí recidivisty, špatné rodinné zázemí s alkoholismem, domácím násilím, nízkou inteligenci. Naopak Dana Stodolová byla v době studií velmi ambiciózní, vystudovala gymnázium a počítalo se s tím, že půjde na vysokou školu, brzy ale otěhotněla a přestala studovat. Své dítě opustila, odstěhovala se do zahraničí, kde pracovala v barech. Tam zřejmě došlo k sexuálnímu napadení a do Čech se vrátila jako jiný člověk, chladná a závislá na lécích na uklidnění.

Mluvil jste s pozůstalými obětí?

Ano, během rešerší jsme se setkali s lidmi, kterých se to dotklo.

O čem jste se bavili?

Jsou to rozhovory, které nepatří na veřejnost. Bylo to velmi náročné, ale snažil jsem se všem těm lidem vysvětlit, proč to natáčím, a proč si myslím, že je to důležité. Ale konkrétní detaily bych nerad sděloval.

Jak jste našel představitele hlavních rolí?

Lucii Žáčkovou jsem znal z menších divadelních rolí, zaujala mě svojí jedinečnou jiskrou. Poté jsem četl pár rozhovorů s ní, jednu chvíli byla otevřená o svém životě a duchovní cestě, tak jsem pochopil, že je nejen skvělá herečka, ale má duchovní rozměr a o věcech přemýšlí. Oslovil jsem ji a ona okamžitě řekla, že do toho jde. Jana Hájka jsme hledali pomocí castingů, byl jeden z více lidí, které jsme zkoušeli. S Lucií Žáčkovou mají skvělou chemii. Až posléze jsem zjistil, že se znají přes dvacet let a dokonce byli manželé. Takže to napětí mezi nimi přispělo k autenticitě filmu.

Proč lidi baví true crime?

Ve vás tato fascinace asi není, ale myslím si, že je to součást lidského života od nepaměti – vybavuji si krvavé romány, veřejné popravy, kdy byla vždy bitka o list s činy popraveného. Nemyslím si, že je takhle fascinace něco nezdravého. Svět je často brutální místo k životu, kde jsou války... tím že se na to díváme, o nich přemýšlíme. Umění má reflektovat celou šíři reality od věcí krásných, pozitivních, k těm temným.

Čtěte také

Jak žít ve světě, který bolí. Děti se ptají na duševní zdraví

Duševní zdraví

Jaký koncept jste zvolili pro nový seriál ČT o duševním zdraví teenagerů?

Dlouho jsme uvažovali, jak to pojmout a jaké postavy vybrat, a došli jsme k tomu, že nechceme dělat seznam diagnóz a škatulkovat mladé lidí. Existuje laická představa, že když se najde diagnóza, tak se vyřeší všechny problémy člověka, ale myslím si, že to tak úplně nefunguje. Když má někdo depresi, tak je třeba se na něj dívat v širších souvislostech – z jaké pochází rodiny, kam směřuje. Rádi bychom v dokumentu mluvili o duševním zdraví teenagerů v souvislostech.

Nemáme nikomu říkat, jak se má cítit. Pokud je někdo nešťastný, tak to přijměme.

Projekt vychází ze současné situace, kdy je evidentní, že se zhoršuje duševní zdraví teenagerů, zvyšuje se množství sebevražd, sebepoškozování a zároveň systém nestačí pomáhat. Nejsou dětští psychiatři a psychologové. V regionech se stává, že psychiatra pacient sežene za 4 měsíce, čtvrt roku. Na projektu spolupracujeme s Národním ústavem duševního zdraví, kde jsou velmi milí mladí lidé, kteří nepůsobí jako starší pán v bílém plášti a na spolupráci s nimi se hodně těším.

Jak lze vytvořit bezpečné prostředí během natáčení dokumentu? A na jakých projektech kromě true crime Hátle v současnosti pracuje? Poslechněte si celý rozhovor!