Švédsko a dědictví komunismu

Vloni v zimě jsem při nákupu obyčejného mléka v obyčejném obchodě s potravinami doslova strnul. Ze žlutého obalu litrového mléčného balení se na mě nedíval nikdo jiný než Vladimir Uljanov alias Lenin. V doplňujícím textu bylo napsáno, že Lenin rád jezdil na kole a plaval, vlastnil Rolls Royce s lyžemi namísto předních kol, aby mohl řídit ve sněhu, a rád ořezával tužky. O krvi na jeho rukou ani slovo, a tak se nešlo nezamyslet nad tím, kdo a hlavně proč Lenina na plastový obal mléka s těmito nevinnými vysvětlivkami vlastně umístil.

Letos na jaře jsem zase málem oněměl při sledování televizního pořadu založeného na rozhovorech známého novináře s ještě známějšími osobnostmi. Onen novinář se jmenuje Karl-Gösta Bergström a jeho iniciály tvoří písmena K, G a B neboli KGB. Ta byla také ve velkém a dokonce v rudé barvě umístěna na televizní obrazovce a člověk se neubránil otázce, proč si právě veřejnoprávní televize v demokratické zemi takto pohrává se symbolikou, která právě při rozhovorech nutně vede k asociacím s výslechy smutně proslavené sovětské tajné služby.

Je zvláštní, že symboly jiných totalit ve Švédsku nikdo podobně nevyuživá. Ať už jsou důvody jakékoli, i ve vyspělé demokratické zemi je i dnes řada osob poznamenaných komunistickou minulostí – někteří možná ještě stále věří, jiní, dříve radikální, jsou zase radikální, jen s opačnými znaménky. A tak je zajímavé, co vlastně Švédové považují za vyrovnání s komunismem a jak má být podle nich takové vyrovnání provedeno. Upřímně řečeno, odpovědět na tuto otázku ani po víc než sedmnácti letech ve Švédsku neumím.

Jistě, lidé ještě stále sympatizující s komunismem nebo pociťující alespoň nostalgii, když se o komunismu hovoří, jsou tu v menšině. Ona menšina však není tak úplně zanedbatelná, a to hlavně mezi intelektuály a v humanitních oborech na univerzitní úrovni. A vůbec nejnepoučitelněji vypadají údajně bývalí komunisté, sdružení v takzvané Levicové straně. Víru jejich vůdce Larse Ohlyho, zdá se, nenalomí ani varování těch, kteří komunismu upřímně věřili mnoho let před ním.

Jistá Alice Erikssonová měla kdysi otce, který pro víru v sovětské dobro odešel do prvního státu dělníků a rolníků spolu s dalšími 1500 Švédy. V roce 1938 byl ale coby údajný špion zatčen a popraven. Jeho manželka a dvě dcery skončily v gulagu, kde strávily plných jedenáct let. Když se maminka a sestra paní Alice v 50. letech vrátily domů a vypověděly, co prožily, švédští komunisté je nařkli ze zrady a lhaní a zcela zavrhli. Alice sama se vrátila až po pádu železné opony v roce 1992.

Postkomunistická Levicová strana se až v roce 2000 rozhoupala k tomu, aby Alici Erikssonové a několika podobně postiženým svědkům komunistické brutality a fanatismu poslala omluvný dopis za jednání svých někdejších předchůdců. Dopis však sám stranický vůdce Ohly, který se přitom stále označuje za komunistu a nedá dopustit na Castrovu Kubu, nakonec zcenzuroval a omluvu vypustil. Už i bývalá sovětská tajná služba KGB se paní Alici Erikssonové za zacházení s ní i s její matkou a sestrou alespoň omluvila. Následníci někdejších fanatických švédských komunistů však takového kroku dodnes nebyli schopni. Levicová strana přitom sedí v parlamentu a představuje potenciálně významného spojence pro další levicová a středolevicová uskupení.

Zločiny komunismu byly ve Švédsku známy dříve a lépe než v komunistickém Československu. Setrvávání v oddanosti k této utopii naznačuje, že jen znalost pouhých faktů víru v násilím dosažené totální lidské blaho nezlomí. Jak ovšem těmto lidem vysvětlit, že cesta, kterou v přestávkách mezi jízdou na kole, plaváním a ořezáváním tužek vydláždil Lenin, není účinným lékem na četné neduhy nynějšího světa, to je otázkou, s níž se ani švédský demokratický systém vypořádat dosud nedokázal.

Tomáš Sniegoň, Skandinávie

autor: Tomáš Sniegoň
Spustit audio