Sukot a beduíni
Židé po celém světě v tomto týdnu (pozn.: 20.–26. října) ukončili dlouhé období několika navazujících svátků. V Izraeli tyto události náboženského kalendáře na řadu dní zpomalily, ne-li dokonce zastavily, veřejný život. Milióny Izraelců se věnovaly hlavně svým rodinám, modlitbám i rituálům. K těm patří i stavění zvláštních příbytků během svátku sukot.
Představte si nablýskaná auta, jak na střeše vozí několikametrové palmové listy. Po městech kličkují k domovu s ohromným nákladem v podpaží stovky zchvácených, ale svátečně naladěných mužů.
To všechno s jedním cílem – postavit suku, neboli stan. To je asi nejviditelnější součást náboženského svátku sukot. Židé si jím připomínají legendu o putování svých předků po poušti, když je Mojžíš vedl z egyptského otroctví.
Viděl jsem suky z překližky, igelitu i plátna. Stály většinou v zahradách nebo na chodníku. Ve městech, jako tady v židovských částech Jeruzaléma, to bylo ještě zajímavější. Tisíce biblických stánků vyrostly na balkónech paneláků.
K čemu ale byly ty palmové větve?. Podle náboženského předpisu má být z chýše vidět na oblohu skrz střechu z přírodního materiálu. Proto se všude ježily zežloutlé metly anebo rohože z rákosu. Ty se mimochodem před svátky prodávaly srolované do úhledných balíčků třeba na benzínových pumpách – tak jako se u nás prodívají dárky a květiny pro spěchající a děravé hlavy.
Sukot trvá sedm dní a každý žid by měl ve stanu aspoň jednou za tu dobu pobýt. V mé oblíbené hospodě U Egona mysleli na hosty, kteří chtějí zabít dvě mouchy jednou ranou, a vytvořili suku i z celé tamní předzahrádky.
Doma židovské rodiny ve stáncích většinou zasedali k jídlu. Kdo ale náboženský život bere vážněji, ten tam i přespával. Přesně jako kdysi staří Izraelité.
Na to všechno jsem si znovu vzpomněl, když jsem jel ve středu do Judské pouště. Bylo už po sukotu, a přesto jsem ještě míjel stovky přístřešků z dřevotřísky, igelitu a rákosových rohoží. Tohle už ale nebyli židé se svými jednorázovými symboly. Byli to arabští beduíni z kmene Džahalín. Pro ně je takový život uprostřed písku a kamení každodenní realitou. Víc než 3000 let po Mojžíšově biblickém putování.
Břetislav Tureček, Český rozhlas, Blízký východ
