Studená voda, půl zdraví? Radiožurnál mapuje fenomén otužování v Česku

Dlouhodobý pobyt ve studené vodě bolí. A někomu je to příjemné

Jen tak si skočit do studené vody a na chvíli se ponořit, to je základ otužování. Dělá to většina lidí, kteří se začali v poslední době otužovat – a možná u něj zůstanou do konce života. Další fáze otužování je hodně nepříjemná a dobře to vědí lidé, kteří v ledových řekách a jezerech dokážou plavat i hodinu. Vytrvalostní plavce bychom mohli zařadit mezi otužileckou elitu, která ale není pro každého. Tihle borci přiznávají, že je jim zima a že to bolí.

Čtěte také

Rozhodně nejsme lední medvědi. Jsme jenom lidi, tak to je,“ říká u malešického jezu na Mži Jan Murin. Voda není zamrzlá, víc než jeden stupeň Celsia ale nemá. Je pod mrakem a fouká studený vítr.

Až do ztuhnutí těla

„Přiznávám, že je mi zima, když lezu do vody, když jsem v ní a když lezu ven. Je mi zima, ale je mi dobře,“ zní poněkud sebemrskačský postoj. Když ale plavec stráví v ledové vodě půl hodiny, na těle se to odrazí: „Tempa už dělá jenom vůle. Tělo je tak ztuhlé, že to ani nevnímáte. Plavete jako stroj.“

S tímto názorem není plavec z Plzně osamocený. K jezu za ním přijel na kole kamarád Pavel Vaniš: „Je to tak. Já si dám dneska jen rozcvičku, nějakých čtyři sta metrů.“

Muži postupně vstupují do vody, Jan Murin se rozhodl pro kratší plavbu, Pavel Vaniš rozmáchlými tempy mizí za řídkou vrbou a vyráží proti línému proudu. Vrací se po sedmi minutách.

Když vyleze z vody, je jeho tělo červené, jako by se opaloval. „Ta dává, studená jako ‚bejk‘,“ usmívá se ztuhlými ústy a otáčí se zády k větru. „Zatím ještě mluvit můžu. To nebyl extrém. Kdybych tam byl o deset minut déle, tak jsou pocity ještě někde jinde.“

Extrém, který léčí

K pocitům „někde jinde“ se v ledové vodě dostává pražský borec Mojmír Václavek. Před sedmi lety se rozhodl otužováním vyléčit silně vyhřezlé plotýnky. Zvolil svérázný způsob a v rybníku o teplotě jeden stupeň Celsia plaval hodinu a deset minut.

Mojmír Václavek doma v pražském Braníku

„To už jsem cítil, jak mi leze mráz po kostech. Uvnitř těla se děly divoké věci. Doslova jsem cítil, jak mi chlad svírá oční nerv. Viděl jsem dvojitě jako přes flašku. A co všechno si vymýšlel mozek, aby mě dostal z vody, to byl neskutečný boj. Bolí to fakt hodně,“ vzpomíná.

Otužilec Václavek říká, že si záda opravdu vyléčil a že mu to pomohlo i s jinými neduhy. Přitom plave zásadně bez čepice a nebere si ani neoprenové boty nebo rukavice. „Nikdy nevíte, do jaké se dostanete situace, tak je dobré být připraven,“ říká odhodlaně urostlý chlapík.

Devět hodin zimy

Podobný extrém jako otužilec Mojmír, i když z jiného důvodu, prožila Markéta Pechová z Liberce. Jako první hendikepovaná plavkyně zdolala v létě 2019 kanál La Manche. Štíhlá žena s minimem tuku plavala dvanáct a půl hodiny ve vodě o průměrné teplotě 16 stupňů Celsia.

„Zrovna včera jsem si na to vzpomněla, jak mi byla zima asi devět hodin. Ty tři hodiny to ještě jde, ale při téhle teplotě je vám potom zima. Byla jsem strašně ráda, když jsem se dostala na souš,“ přiznává.

Markéta sice bydlí v Liberci, ale plavat chodí do jablonecké přehrady. V prosinci si dala přestávku. „Myslím, že vydržím dost, ale nemusím plavat v ledové vodě za každou cenu,“ usmívá se za stolem počítače ve své kanceláři liberecké nemocnice.

Bolest a zima ve studené vodě rozhodně nejsou pro každého a dlouhodobý pobyt v chladu vyžaduje poctivou přípravu. Bez ní mohou nadšení plavci dopadnout stejně jako nadšení turisté, kteří jdou v kraťasech na hory, a pak je dolů snáší horská služba.

autoři: Ľubomír Smatana ,
Spustit audio

Související