Strongman Lukáš Patera: Vleklé zdravotní problémy mě donutily změnit sport

V roce 2010 jste skončil s atletikou a prohlásil, že nechcete sport ani vidět. Když se na vás ale podívám, tak to tak nevypadá.

Cesta k tomu, abych vypadal takhle, byla trochu delší. V roce 2010, když už to opravdu nešlo a zranění střídalo zranění, tak díky očekávání bylo všechno špatně. Trvalo to asi čtyři roky, pak jsem se na sebe podíval a řekl si, že to takhle nejde, že jsem tlustej. Tak jsem začal chodit do posilovny, ale protože jsem celý život sportoval, tak mě to samostatně nebavilo. Hledal jsem něco k tomu a narazil na strongmany, ale nejdříve jsem si klepal na čelo, když jsem viděl, jak zvedají auta, tahají kamiony...

Proč jste si klepal na čelo?

Přišlo mi to, jako něco nemožného. Když jsem viděl naše profesionály, tak jsem si říkal, že je nemožné dostat se na takovou úroveň, protože měli 150 až 160 kilo svojí váhy a já byl sice tlustej, ale měl jsem tak 105 až 110 kilo a to byl velký rozdíl. Dostal jsem se ke klukovi, který to dělal, tak jsem si zkusil pár tréninků. První trénink byla půltunová pneumatika, já to otočil a on říká, že super, že za tři týdny je závod a že půjdu. Mě to tam tak chytlo, že dodnes dělám strongmany.

Co to tedy ten strongman vlastně je?

Přirovnal bych to k silovému víceboji. Hezké na tom je, že to není klasická činka, vzpírání, ale používají se auta, kamiony, betonové koule, atlasové kameny a hezky se na to dívá. I laik, který nezná žádný sport a uvidí, že někdo zvedne 400 kilo na mrtvý tah, tak si řekne, že má asi sílu. Když ale někoho vidí táhnout kamion, zvedat auto, tak i když to není takový výkon jako ten mrtvý tah, tak si řekne, že to není možné... proto je ten strongman tak atraktivní.

Jsou v tom soutěže a peníze?

Nějaké drobné tam jsou. Jsou dvě federace, který se o strongmany starají, ale je to pořád na amatérské úrovni. Nikdo nám nedá peníze, jako když jsem byl na Dukle jako atlet. Jsou tam nějaké prize money ze závodů, ale tím se člověk neuživí. Když bych to vzal světově, tak bych napočítal na prstech jedné ruky, kolik strongmanů se tím opravdu živí. Je to taková show, nemohl by to být ani olympijský sport, protože ty disciplíny se pořád mění. Závody si pořádají závodníci sami, jsou tam příspěvky od svazů a profesionální strongman je vyšší level. Máme kategorie open do 105 kilo, pak kategorie profi, ale tomu se spíš tak říká na základě výkonnosti, nikdo nepobírá peníze.

Lukáš Patera, bývalý atlet|foto:Anna Duchková, Český rozhlas

Pojďme se vrátit k desetiboji. Jak jste se dostal k atletice?

Začal jsem dělat desetiboj, protože v atletice mi to přišlo jako jediná disciplína, ve které jsem se mohl prosadit ve světě. Na sprintera, v čemž jsem vynikal, tak český a bílý sprinter s jinými dispozicemi to nebylo úplně ono, v technických disciplínách jsem nevyčníval, tak desetiboj. Desetkrát nic, jak se občas říká.

Proč atletická kariéra nepokračovala?

Já jsem chtěl, aby pokračovala, ale nepokračovala kvůli zdravotním problémům. Ty se se mnou vlekly poslední dva roky v podstatě pořád a nevydržel jsem pořádně závodit. Udělal jsem tři měsíce nejhnusnější přípravu, která bolí, pak jsem obul tretry a po dvou týdnech jsem si natrhl zadní stehenní sval. Takhle se to točilo dva roky a to už jsem nevydržel a řekl, že bohužel konec. Jenže ono to mělo příčinu zpětně. Udělal jsem medaili na mistrovství světa do 17 let a tam už byla příprava srovnatelná s dospělým a profesionálním sportem. K tomu hromada závodů, závodil jsem v družstev, pomáhal o kategorii výš, pak i za dospělé... všechno se to sečetlo a výsledkem byla únavová zlomenina v obratli a posunutý obratel a zúžené nervové kanálky. Pořád mi to střílelo do zadního stehenního svalu a už to nešlo. Problémy mám dodnes. Když na strongmanech potřebuji kousek přeběhnout na lajnu, tak rychlejší pohyb vede k tomu, že si to stehno zase natáhnu.

Čím to bylo? Nebyl desetiboj pro vaše tělo vhodný, nebo byl už v mládežnických kategoriích trénink tak náročný? Někde jste říkal, že by neměla být mistrovství světa do 17 let...

To jsem říkal. Mistrovství by být měla, ale mělo by se k závodníkům pořád přistupovat jako k dětem. Říkal mi to pan Kolář, že to bylo přetížením. V době, kdy má kostra nebyla ještě vyvinutá, kdy se tělo pořád vyvíjelo, tak činky a hromada závodů vyústila bohužel v tohle.

Bylo v té době, když jste byl na Dukle, normální zařazovat do tréninku kompenzační cvičení už tehdy?

Jo, samozřejmě to tam bylo. Lidi, co tam byli, tak věděli, co dělají. Co mě ale překvapilo, že když jsem nastoupil na Duklu k trenérovi Svobodovi, tak tréninky vůbec nebyly tak náročné jako ty, co jsme dělali na sportovním gymnáziu v Pardubicích. Jak z toho můžu něco vytěžit, říkal jsme si. V těch 19 nebo 20 letech jsem si říkal, že to byl tak o 30 procent menší záhul, než co jsme absolvovali v 15 nebo 16 letech. To je asi ono. Sleduji to pořád, teď bylo mistrovství světa i Evropy atletů v jeden rok, protože se to posunulo kvůli covidu, a vidím, že někteří atleti jsou zadření. Ten trend je tady furt.

Mluvilo se o vás jako o nástupci Tomáše Dvořáka a Romana Šebrleho, nebylo to něco, co vás motivovalo i přes zranění se k atletice vrátit?

Samozřejmě že motivovalo. Když jsem se v 16 letech poprvé setkal na závodech s Tomášem Dvořákem, on za mnou sám přišel a věděl, že tu nějaký Patera běhá, tak jsem se chtěl předvést. Dokonce jsem ho tam na 60 metrech porazil, to je asi můj největší úspěch. Pak když jsem přišel na Duklu, tam byli Roman Šebrle, Barbora Špotáková, která končila s vícebojem v roce 2005 a začínala házet, to byla motivace hodně velká. Bohužel překážka ve zranění byla taková, že mi znemožnila dělat ten sport na vysoké úrovni.

Lukáš Patera na atletických závodech v roce 2003|foto:Profimedia

Co všechno vlastně strongman obsahuje za disciplíny?

Je několik variací disciplín. Pro diváka je velice atraktivní tahání kamionu. Tahá se na tři způsoby, máte jen popruh za ramena, lano ke kamionu a jdete. Pak máte třeba i protilano a nebo se přitahuje k sobě v sedě. Pak jsou různé běhací věci. Nosí se kufry, v každé ruce třeba kolem 150 kilo, na dvacet metrů, železné kufry. Nebo ohrada. To jsou vlastně kufry, ale spojené dohromady. Nosí se 300 až 400 kilo na čas, někde 15 metrů, někde 20 metrů. Jedna z posledních běhacích věcí je konstrukce, kterou si vezmete na záda, a na nějakou vzdálenost nebo na čas nosíme 400 až 450 kilo na zádech.

To je docela dost, ne?

Je, ale každá konstrukce je trochu jiná. Některá se kýve, některá je pevná, menší, nebo větší, takže několik variant. Mě asi nejvíc baví věci, co se zvedají nad hlavu. Aby to bylo atraktivnější, tak se začalo dřevenýma kládama, dnes už jsou i železné klády. To může být na maximální výkon, na maximální váhu. Dáš, nebo nedáš a vypadneš. Je to upravená kláda, kde jsou zabudovaná madla na úchop. Vypadá to jako strom se závažím. Pak třeba Apollonovo soukolí. Někdo vzal asi z koňského povozu soukolí a začal to zvedat. To je třeba 140 až 160 kilo na opakování. A pak moje nejoblíbenější je ta obří jednoručka, v podstatě vzpírání jednou rukou nad hlavu, klasická cirkusácká činka.

Proč je ta činka vaše nejoblíbenější? Je to tím, že jste v tom Čechách nejlepší?

Možná ano, je to i pozůstatek z atletického tréninku. Nemám až takovou statickou sílu oproti mým soupeřům, ale využívám dynamiky. 99 procent toho, co umím ve strongmanu, tak mám díky atletice, co jsem se naučil v Pardubicích nebo na Dukle. Je to v podstatě atletický trénink s posilovnou, se vzpíráním a já to skloubil dohromady a teď z toho těžím.

Nezapomněl jste na pneumatiku?

Tak tu mám taky rád a taky mi docela jde. Musím zmínit, že tu máme takovou legendu Čestmíra Šímu, asi jeden z nejlepších strongmanů, kterého Češi kdy měli, tak jsem ho na pneumatice jednou porazil. Ale byla lehká, měla jen 450 kilo a já jsem zvládl deset otoček do minuty rychleji než on.

To jsou nějaké speciální pneumatiky?

Asi jsou z nějakých buldozerů a většinou si člověk představí pneumatiku z traktorů, ale ty mají jen 200 kilo a jsou moc vysoké a úzké. Tyhle jsou opravdu masivní, že když se položí, tak mají metr na výšku, a když se postaví, tak třeba metr osmdesát. Váží od 400 do 700 kilogramů.

A takovou pneumatiku používáte i v tréninku?

Ano, přesně tak. Začíná se s činkama, pak se přidává. Nesmí se to ale přehnat, když si dáte nějaké náčiní na tréninku, 400 kilo na záda a uděláte tři rovinky, tak se z toho tři dny vzpamatováváte. Máme takový prostor, kde ty věci máme. Jsou tam dvě klády, obří jednoručky, pneumatiku, máme konstrukci na zvedání auta i ty Atlasovy kameny.

Jednou rukou uzvednete činku, která váží 140 kilogramů, a jste třetí ve světových tabulkách. Co vám chybí k tomu, abyste byl ten nejsilnější?

Chybí mi deset kilo a to je hrozně moc. U těch maximálních vah mi to vždy připomene jeden díl z Jen počkej zajíci, jak vlk zvedá činku, má ji nad hlavou a sedne mu na druhou stranu motýl a tu chvíli to má nevyvážené spadne mu to. Je to hodně, možná ne, ale letos jsem se k tomu zkoušel přiblížit a nepovedlo se. Byly tam pokusy 142, 143 a 149 dokonce a vše bylo tak, že mi chybělo 8 až 10 centimetrů propnout ruku, aby to tam bylo. Myslím, že natrénováno na to letos bylo, ale netrefil jsem to tak, jak jsem potřeboval.

Lukáš Patera během soutěže strongmanů|foto:archiv Lukáše Patery

Jak na to vlastně trénujete?

Ani nevím, pokaždé jinak. Když mi něco nesedne, tak to zkusím změnit. V podstatě se trénuje komplexně, vždycky se připravuji na celou sezonu, akorát pak víc zařadím vícekrát jednoručku, vzpírání, používat nohy, takové vzpírání jednou rukou.

Když si řeknete, že chcete zkusit rekord, tak je to na závodech, nebo se udělá akce, kde Lukáš Patera jde zkusit překonat světový rekord?

Většinou se v rámci závodu domluvím, že budu něco zkoušet zvednout na jednoručce. U nás jednoručku na maximální výkon jsem pořádal jen já. Bylo to v roce 2017 a můj první rekord. U nás se to moc nedělá, ti kluci by většinou skončili na 100 kilogramech a já bych na 120 kilogramech teprve začínal, tak by to nebylo moc atraktivní. Většinou se to tam vsune v rámci závodu, jako že vystoupení a pokus o rekord. Rozhodčí to musí písknout, jestli je to platný pokus. Já to sice poznám, ale aby to bylo oficiální.

Co je tedy platný pokus a jaká jsou pravidla?

Jsou trochu benevolentnější než u vzpírání, kde musí mít vzpěrač nad hlavou činku a dvě až tři vteřiny stát. U nás musí být propnutá ruka, taky nohy u sebe, nesmím být ve výpadu. Když to pak držím, tak se pískne a je to hotové.

Stává se vám, že při tréninku to zvednete a při závodě pak ne?

Většinou ne, protože jsem na tréninku nikdy nechodil maximálky. Stejně tak v atletice, když se běhaly překážky, tak byly v tréninku níže než při závodě. Tady se toho držím taky. Akorát letos jsem dal jednou víc při tréninku než při závodě. To jsem měl na rameni 152 kilo, zkoušel to vyrážet, trochu jsem to zvedl a na závodech jsem to pak nezvedl. Dříve se to ale nestávalo.

Dokážou vás nabudit diváci?

Stoprocentně, to je pak něco úplně jiného. Jsem většinou klidnější, a když koukám na videa kolegů, tak i na tréninku si zařvou, to já ne. Schovávám si to až na závod a tam jsem v euforii a to je možná ten adrenalin, co mě vyhecuje k lepšímu výkonu.

Jak je to s tím řvaním? Pomáhá to, nebo to může vyčerpat?

Nevím, asi je to člověk od člověka. Někteří oštěpaři řvou, jiní ne. U tenistů taky. Já si zařvu až potom, co se mi povede výkon, ne při něm, ale když se mi to povede a padne to tam, tak to si zařvu. Když byl první český rekord, konečně jsem něco překonal, tak jsem si zařval, oběhl kolečko a s každým si plácnul. Že bych si zařval přímo u toho, když něco zvedám, tak to ne.

Jak vypadá váš běžný tréninkový den?

Je to různé, podle období. Teď skončila sezona, tak si dám chvíli oraz, aby si tělo odpočinulo. Když začnu, tak je to hlavně činka, objem, žádné těžké váhy, tréninky jsou kratší a intenzivnější a pak, když se blíží sezona, tak si párkrát zvednu auto, dám si kládu, ale to už je jeden pokus s těžkou váhou a deset minut pauza. Sice toho nazvedám méně, ale o to jsou ty tréninky delší. Je to různorodé.

Baví vás asi spíš ta část během sezony, že?

Asi ano, tak jsem to měl i v atletice. Natrénuji, mám to za sebou, konečně se blíží závody a i závod může být dobrý trénink.

Trénujete v nějaké skupině?

Ano, mám okolo sebe lidi. Letos to vycházelo většinou kvůli práci tak, že jsem trénoval sám, ale založil jsem tréninkovou skupinu Strongman Force. Byli jsme tři zakládající členové, ještě v Liberci, všichni závodíme, a vždycky se někdo přidá. Kolem našeho fitka se taky motá pár lidí, kteří s námi chodí trénovat na strongmany. Jednu dobu nás dokonce závodilo i šest a nechali jsme si natisknout stejná trička.

A když jste mimo domov, tak si najdete posilovnu i jinde?

Když potřebuji odjet nějaký trénink, tak je málo posiloven, který ten můj trénink snesou. Když vyrazím nad hlavu 220 kilo, tak si to nepoložíte jen tak na krk. Když je posilovna navíc třeba v patře, tak s tím nemůžete bouchnout o zem. Dlouho jsem chodil do fitness centra Vysočanská, kde měl předseda František Brejcha vybavení, protože strongmany dělal taky. Tam jsem chodil pravidelně.

Co říkáte na kulturu posilování v Čechách? Hýbou se u nás lidi dostatečně a dobře?

Hýbou se čím dál méně a to není jen v posilovně. Sport sleduji pořád a vidíte sami, kde je hokej, talentů moc není. Atleti už taky nepřivezou dva tituly mistrů světa, jako Tomáš Dvořák a Jan Železný, spíš to upadá. Dávám to za vinu sociálním sítím, možná je dnešní generace rodičů línější než dříve, nevím. Všeobecně jde sport spíš dolů, než nahoru.

Když se podíváme na závody strongmanů, tak jak odlišit, co je ve sportu ještě zdravé?

Mám výhodu, že jsem malej, relativně chodím a mám v uvozovkách jen 130 kilogramů, což je oproti ostatním málo. Ti, co mají 160 kilogramů, tak už těžko chodí, a co jsem nevěděl, tak mají i problémy se spaním a s dýcháním. Myslím, že neexistuje vrcholový sport, který je zdravý, a důkazem je ta atletika. Strongman taky ne, už mám za sebou utržené bicepsy, dvakrát přetrženou achilovku, ale to k tomu patří. Kdybych to dělal tak, abych si radši nic neutrhl, tak se nikam nedostanu. Na Točné byla 750 kilogramů těžká pneumatika, asi druhá nejtěžší pneumatika v Česku, tak jsem si dal dvě tři opakování a říkám si dobrý, dám si ještě jednu sérii – no a rupnul mi bicák. Kolega v práci mi pak říkal, proč to dělám, proč netahám něco lehčího. No proto, že by mě to nikam neposunulo, kdybych pořád tahal 400 kilogramovou a když by na závodech byla 650 kilogramů těžká, tak bych ji nezvedl. Lidé to asi vidí trochu jinak, ale někdy se musí do extrému, abych se posunul dále.

A do kdy se to dá dělat?

Nevím, ale baví mě to a naplňuje. Potřebuji asi ještě kromě rodiny a práce, aby tam ještě něco bylo. Síla drží dlouho, rychlost odchází brzo. Myslím, že na slušné úrovni se to dá dělat tak do 45 let.

Sportovní talkshow Na férovku s Vavřincem Hradilkem každý čtvrtek živě na Radiožurnálu Sport|foto:Aleš Vavřík