Spousta herců nechce být trapná, ale někteří si v tom libujeme, říká herec a komik Tomáš Měcháček

Studovala jsem, Tomáši, co všechno jste v životě dělal, a našla jsem jednu pozoruhodnou větu: „Tomáš Měcháček stál mimo jiné u zrodu hnutí mysli pro divadelní výzkum Matapa.“ To bylo divadlo?

No, právě že to úplně divadlo nebylo, proto jsem vymyslel tento skvělý název. Bylo to neviditelné divadlo v ulicích. 

Čtěte také

Film Vlny je neskutečně aktuální. Co se na Slovensku děje, svědčí o náznacích autoritářského režimu, říká herec Tomáš Maštalír

Teďka se tomu říká mob acting nebo prankování, ale my jsme třeba v rámci propagace Zlomvazu, což je festival divadelních škol na DAMU, před mnoha a mnoha lety běhali po Praze a u právnické fakulty nás bylo asi deset ve vězeňských mundúrech.

Krásná dívčina oblečená jako policistka nás hlídala a my jsme prostě šli a tam byly dlažební kostky a my jsme je třeba začali jenom přendávat. Byla tam zácpa, lidi koukali a říkali si: „Jo, tak takhle to teď funguje.“ A nevědí, že to je divadlo, dokud jim to nedojde třeba na konci, což by mělo. Jinak je to v podstatě prachsprostá manipulace.

Byli jsme tři Tomini – dlouhý, široký a já. A nebyli jsme ani tanečníci, ale třetí cenu jsme dostali.

Anebo jsme s Tominou Jeřábkem vyhráli třetí cenu v mezinárodní choreografické soutěži v Duncan Centru, což byl taky výzkum trapna, protože jsme tančili ještě s Tominou Bořilem. 

On tady shodou okolností Tomáš Jeřábek nedávno seděl a on nemá úplně postavu tanečníka…

To ani velký Tomina. Byli jsme tři Tomini – dlouhý, široký a já. A nebyli jsme ani tanečníci, ale třetí cenu jsme dostali. Nina Vangeli říkala tehdy před 20 lety, že jsme nastavili zrcadlo současnému českému tanci.

Výzkum trapna

Ještě se vrátím k tomu hnutí Matapa. Vy jste snad někde videokamerou měřili ošívání se publika. Zajímalo by mě, protože občas před publikem mimo rozhlas vystupuji, čím se obohatím, když budu vědět, jak moc nebo jak málo se lidé ošívají.

To byl výzkum trapna. Zkoušeli jsme co nejtrapnější scénky. Samozřejmě že měly být aspoň trošku vtipné. Ale měřili jsme lidem i tlak.

Čtěte také

Práci s českými legendami a historií si vychutnávám. Jsem vlastenec, říká choreograf Jiří Bubeníček

Tam stálo sto lidí s tlakoměry?

Ne, sedělo tam třeba šedesát lidí a „sestřičky“ někomu zrovna měřily tlak, když tam nějaká dívčina z Izraele říkala monolog, se kterým se chtěla přihlásit na DAMU. Nedostala se ­– a zaslouženě, protože to bylo fakt trapné. To se člověku ježí na zádech chlupy, které nemá.

A když si změříte tu míru ošívání se publika?

No, tak víte, co funguje – co a jak. A máte na to nějaký nástroj. Třeba spousta herců nechce být trapných, ale někteří si v tom libujeme.

Vy jste nesmírně hravý typ. Pravděpodobně to provozujete ještě stále na DAMU, na katedře loutkového divadla. Jak tam učíte? Jak tam fungujete?

Teď jsme se shodli, že nejvíc užitečný jsem u prváků, kteří nastoupí, každý je odjinud, třeba z jiné divadelní tradice nebo ze žádné divadelní tradice… A já je učím jenom stát na jevišti a nehrát, ale hrát si.

Čtěte také

Cirque du Soleil už mě neláká. Mám raději představení, kdy je člověk blízko, říká šéf festivalu Letní Letná

Mám na to nástroje a nářadí, protože s NIE, s tím divadelním souborem, pracuji 20 let a tam je ta divadelní metodika od Jacques Lecoqa, což je klauniáda a vlastně jednoduché bytí a připravenost na to, co se děje. Ale ono přijít na jeviště před lidi, nic nedělat a jenom říct svoje křestní jméno není tak lehké, jak to zní.

Umírání jako klaunské číslo

Léto Tomáše Měcháčka se částečně odehrává s dětmi a taky na letních shakespearovských slavnostech…

Dneska a zítra naposledy Macbeth, jinak se tam budou hrát jiná představení.

Ale vy hrajete Banqua, takže vlastně docela pozitivní role.

Ano. A je zaříznutý na konci první půlky.

Když se ještě vrátím k tomu, jak učíte lidi herectví – naučíte mě umírat na jevišti?

Ježíš, to je moje nejoblíbenější disciplína.

Můžete umřít ve skutečnosti, ale to pak už nezopakujete. Reprízy tam nejdou a nestojí to za to.

Ale já myslím, že to je strašně těžké, ne?

Nevím. (směje se) Určitě je to těžké, protože ve skutečnosti neumřete. Můžete umřít ve skutečnosti, ale to pak už nezopakujete. Reprízy tam nejdou a nestojí to za to. Je to jenom divadlo.

Ale já mám vysněnou roli, že budu umírat na scéně třeba patnáct minut. Je to takové klaunské číslo, umírání dlouho. A to může být strašná legrace, ale vlastně i smutné. Je to disciplína sama pro sebe. A určitě vás to nenaučím, protože to sám dostatečně neumím.

Čtěte také

Meda si šla vždy za svým, přelstila i smrt. Forman hledal vnitřní klid, vypráví autorka divadelních her Daniela Sodomová

Je ve vás klaun? Přemýšlela jsem, jestli budu říkat Tomáš Měcháček – herec, nebo Tomáš Měcháček – stand-up komik. A možná to slovo klaun je docela přesné.

Je pravda, že mi už na základní škole říkali, že jsem šašek.

Jak Tomáš Měcháček zjistil, že je v očích Norů ekonomickým migrantem? Čeká ho v blízké době práce pro film nebo televizi? A proč v pěti letech utíkal ze školky po hromosvodu? Poslechněte si celý rozhovor.