Sportovní lékař Jiří Dostál: Kdo se vrátil do tréninku brzy, měl vyšší riziko postcovidového syndromu

K čemu vlastně sportovcům a jejich trenérům slouží sportovní medicína?

V Česku není sportovní lékař terminus technicus, my máme spojení tělovýchovný lékař a to je dáno kontextem, který je tady od 20. a 30. let. Sportovní medicína je v současné době o komplexu mezi zdravím a výkonem. Je jedno, jestli jde o sportovce nebo o nemocného, kterému pohybem pomáháme zlepšit zdravotní stav. Když se podíváme na kongres americké společnosti pro sportovní medicínu, tak je tam 10 tisíc účastníků. Jsou tam lékaři, fyzioterapeuté, nutriční terapeuté atd. Čistá sportovní medicína je pro vrcholový sport a je to spíš „team care“ a tam je náš úkol pomoci sportovci zůstat zdravý a v tom zdravém prostředí udělat nejlepší dosažitelný výkon.

Sportovci mohou trénovat na hranici možností, ale současný sport je o dost dál. Mám dojem, že máme špičkové odborníky, ale je to možná málo. Neujel nám tady trochu vlak?

Je to pravda. To, co nám zásadně chybí, je systém. Každý obor se vytahuje individualitami, které pečují o vrcholový sport. Chybí nám systém, který funguje třeba ve Velké Británii, ve Švýcarsku, v Norsku. To je ten, ke kterému bychom se do budoucna během několika let měli vrátit. On tu byl, ale my jsme si ho vlastní pílí trochu zlikvidovali.

Český olympijský výbor se pokoušel nastavit nějaký systém, ale ten je spíš určen pro pár vyvolených a my bychom potřebovali zasáhnout širší spektrum i těch mladších a budoucích hvězd...

Nemůžeme ukázat na jednoho, že je to jeho role. Role Národní sportovní agentury je nějaká a měla by být o tom, že vytvoří prostor, aby mohlo něco vzniknout. Pak je tu prostor pro odbornou společnost, aby definovala tuto oblast. Pak je to prostor pro poskytovatele zdravotní péče, kteří by se měli spojit a vytvořit systém. V současnosti v tělovýchovném lékařství vzniká nově sekce pro výkonnostní a vrcholový sport a to je první krok, který se musí udělat. Můžeme to nazvat prvobytně pospolná situace a systém nějakým způsobem vznikne. Bez NSA a bez ministerstva se to ale nedá udělat.

Z doby své kariéry si pamatuji běhátko, senzory ohledně tepu, dýchali jsme přes masku do přístroje, který vyhodnocoval tepové úrovně pro trénink. Co vše nového se dá nyní v laboratořích zjistit?

Dnes máme mnohem širší portfolio věcí, které můžeme použít. Toho „železa“ se dá na sportovce navěsit pětkrát tolik, ale problém je v práci s daty a pochopením samotného sportovce a důvodu, proč to vyšetření děláme. Dnes jsme schopni některá vyšetření udělat bez toho, abychom ho na to běhátko poslali. Je potřeba se dále posunout v chápání komplexu sportovce a nejen zátěžového vyšetření, které je mediálně známé nebo jsou hezké fotky na instagramu, jak někdo běhá. To je asi největší posun od té doby.

Co konkrétně lékaři a sportovec ví, co u vás absolvuje v centru vyšetření a jaký to může mít dopad do tréninku?

Je potřeba si říct, jaká je úloha vyšetření. Je to o péči o sportovce a vyšetření je jen jedna součást. Základ je definovat všechny rizikové faktory, ať už zdravotní, nebo výkonnostní, popsat je a zjistit, jak s nimi aktivně pracovat. Buď je akceptovat, že to dál nejde, třeba když je někdo opakovaně zraněný, pak jsou ale preventivní programy, jak pracovat s okolními svaly, když se znovu zraní, tak aby se sportovec vracel rychleji do tréninku.

Když vám přijde do ordinace sportovec, kterého vůbec neznáte a udělal jste mu laboratorní vyšetření, poznáte, že je to hvězda?

Záleží na tom, co je to za sport. Nedokážu říct, jestli je hvězda, ale dokážu říct, jestli jeho charakteristika odpovídá světové úrovni pro danou disciplínu.

U kterých sportů to jde lépe a u kterých méně?

Nejlépe se to dělá u sportů, které jsou metabolicky náročné, třeba vytrvalostní nebo silově-vytrvalostní, jako je veslování. Horší je to u silových sportů, intermitentních sporty anebo technických sportů, to jsou kolektivní sporty a míčové hry. Tam se k tomu přistupuje jinak.

Když přijde mladý sportovec, který je na začátku kariéry, poznáte jeho špičkové parametry a parametry, které má rozvíjet, aby z něj jednou ta hvězda byla?

Dá se to. Co je ale potřeba, že talent management na celém světě zklamal. Identifikujeme sportovní talenty na základě výsledku mezi 13. a 16. rokem věku, kdy děti necháme vyšetřit a na základě jednoduchých čísel, jako je hodnota VO2 max, definujeme, jestli je to talent, nebo ne. Problém je v tom, že efektivita podle typu sportu je někde mezi 10 a 15 procenty, což je strašné. Celý ten model byl definován v 60. a 70. letech, kdy úspěch byl hodně o fyzické části a dnes je to hodně o mentalitě a sociálním prostředí. Já můžu říct, ano, to je člověk, který v určitých parametrech má možnost rozvoje, kterým dostane vstupenku do elitního klubu.

Čtěte také

Bylo mi 13 let, vzal jsem kolo a jel 90 kilometrů, vzpomíná biker Kulhavý. Kariéru ukončí na podzim

Když trenér se svými svěřenci projde pravidelným testování před sezonou, tak jste schopen mu říct, co má s každým závodníkem dělat jinak?

Určití závodníci, kteří začínají dosahovat světové úrovně, tak se u nich rozpadnou takzvané prahy. Existuje aerobní a anaerobní práh, nicméně jejich prahy metabolický a mechanický se rozpadnou. U těch nejlepších závodníků vidíme, že by měli být metabolicky extrémně rychlí, ale oni to nedokážou mechanicky. Limitace se z metabolické přesune do mechanické, do ekonomiky pohybu a pak říkáme: trenére, vy jste ho dostal tak vysoko, že jeho parametry jsou na světové úrovni, ale vývoj závodníka ho neopravňuje, aby do pátého místa jezdil, a musíte pak závodníka posunout do mechaniky. U jiného člověka zjistíme, že má problém s váhou. Přestože se snaží jíst, tak má pořád hlad a zjistíte, že má velmi nízkou schopnost práce s tuky a veškerý metabolismus jede přes sacharidy. Aby ujedl ten obrovský objem tréninku, tak to jsou obrovské dávky jídla. Pak se určí, jakým způsobem konkrétně pracovat s metabolismem, aby se závodník přetáhl do oblasti tukového metabolismu. To dnes řešíme velmi často.

V současnosti obrovská váha výkonu souvisí s mentálním zdravím sportovce. Je to asi komplexnější problém, že?

Velmi často vnímáme mentální zdraví formou sportovního psychologa nebo mentálního kouče, to je v pořádku. Mnoho sportovců si minimálně jednou za život projde psychiatrickým onemocněním s konkrétní diagnózou.

Stejně jako jakýkoliv jiný občan...

Nejen běžný občan, ale v oblasti mentální anorexie u rizikových sportů to číslo dosahuje až 45 procent. Prakticky skoro každá druhá sportovkyně v rizikových disciplínách je ohrožena poruchou příjmu potravy. To už nepatří do rukou mentálního kouče, ale týmu, který tento problém řeší. Mezinárodní olympijská federace definuje duševní zdraví jako jednu z prioritních os, protože to je v současnosti jedna z věcí, která kosí vrcholový sport na světové úrovni.

Souvisí mentální zdraví se schopností zvládat stres spojený s velkými závody?

Jednoznačně to tak je. Někdo může říct, že dříve byli lidé odolnější, ale pravda je, že netréninkové stresy jsou mnohem vyšší úrovně. Když dnes řešíme přetrénování, tak dříve v klasickém přetrénování to bylo tak, že někdo trénoval špatně, trénoval příliš a přetrénoval se. To dnes prakticky nevidíme, v drtivé většině jsou to netréninkové stresy a dnes neexistuje přetrénování bez klinické deprese a neexistuje sportovec s depresí, aby nebyl přetrénovaný. To je prostě jedna k jedné.

Jaké dopady vidíte ve své ordinaci po covidovém období, které bylo i pro sport devastující?

Všichni vědí, že sportovci byli nízkorizikovou populací, to je pravda. Na druhou stranu se postcovidový syndrom některým nevyhnul a měli jsme x lidí, které to zastavilo na několik měsíců. V biatlonu spoustu Seveřanek prakticky musí vynechat začátek sezony, protože mají postcovidový syndrom. Dnes známe podklad, který k tomu je, ale v řešení problému máme svázané ruce a musíme počkat.

Čím to je, že někteří sportovci covidem prošli bez problémů a jiné vyřadil na několik týdnů?

Víme dvě věci. Jediný rizikový faktor, který byl chytatelný a jasně popsatelný, byl příliš rychlý návrat. Ti, kteří neposlechli a vraceli se rychle do tréninku, ti měli mnohem větší riziko postcovidového syndromu. Co se týče těch jednotlivých mutací, tak to byla masivně delta a pak omikron, už ale nedokážeme říct, který subtyp něco vyvolával, nebo ne. Víme, co se stalo, že zmizel vytrvalostní základ. Člověk, který byl schopen si jít zaklusat pro radost, nemusel to být vrcholový sportovec a byl schopen běžet okolo 5 minut a 30 vteřin na kilometr, tak dnes není schopen klusat ani 7 nebo 8 minut na kilometr a musí chodit. Vytrvalostní základ úplně zmizí, metabolismus se úplně změní. My víme sice jak, ale to už bychom zabíhali do podrobností.

Čtěte také

Biker Ondřej Cink: Desáté místo z mistrovství světa mě utvrdilo v tom, že stále patřím mezi elitu

Jaká byla doporučení sportovcům, kteří covid měli a chtěli se vrátit do tréninku?

Dnes už jsou to dva roky, ale napsali jsme tehdy doporučené postupy pro trenéry a tam bylo pět základních pravidel, aby se minimalizoval příliš rychlý návrat, aby se minimalizovalo riziko dlouhého covidu.

Řadě sportovcům vadilo i příliš časté testování, a některým z nich dokonce přivodilo i problémy. Mohlo to tak být?

Je to strašně složité, protože byl obrovský tlak na federace, aby zabránily riziku, ale ruku na srdce, zdravotnické týmy s tím neměly žádné zkušenosti. Ano, kolikrát jsme byli papežštější než papež a možná to bylo zbytečné, ale otázka je, že nikdo na světě tehdy neměl odvahu říct, že je to nízkoriziková populace. Nedokážu zpětně říct, jestli to bylo správě, nebo špatně a excesy se stávaly, ale na obě strany.

Lze zobecnit, že daleko horší dopad měl covid na sportovce v oblasti vytrvalostních sportů?

Jednoznačně ano. Je covid jako takový a druhý je detrénink. Covid nám pomohl definovat, co se stane s člověkem, který přestane trénovat. Bylo to poprvé v historii, kdy jsme měli masivní detrénink vrcholových sportovců a viděli jsme, co odchází první, a když se člověk vrací, jak to vypadá. Zvedly se počty svalových zranění i u lidí, kteří nebyli rizikoví. Dnes nevíme, jestli to bylo covidem, nebo detréninkem. Stoprocentně víme, že inaktivita hrála mnohem výraznější roli, než si myslíme.

Jak moc musím mladý sportovec trénovat v dětském věku, aby když se dostane do juniorské reprezentace, tak aby měl pak potenciál růstu?

Jsou některé sporty, které vyžadují časnou specializaci. Na druhou stranu to neznamená, že sportovec má pouze specializaci a chybí diverzita, tedy rozmanitost. Naprosto nezbytné a co vidíme a je horší a horší, je velmi úzké zaměření a neodolnost na stresy, které ho během budoucího tréninku očekávají. Ta neodolnost je dána úzkou specializací, protože dělá jen jeden sport a nemá obecný pohyb. To je to, co v dnešní době zásadně chybí.

Takže když to vezmu ze svého pohledu a byla jsem malá, jela jsem na kole na trénink s kajakáři, pak jsem na kole přejela na trénink s lyžaři a za odpoledne jsem měla tři hodiny tréninku, který mě bavil, nikdo ho neorganizoval a neřešil, bylo to správě?

Jednoznačně správně. Není to ale problém jen nás, ale všech vyspělých evropských států, protože se proměňuje kulturní prostředí pro dětský sport. Buď je to tlak na výkon a děti musí závodit, což je naprostý nesmysl. Ano, závodit musí, ale ne být tlačeny do výkonů příliš brzy, a chybí rozmanitost. Norové to pochopili a jeden z důvodů jejich fenomenálních úspěchů třeba v norské atletice je daný tím, že mají celonárodní akce kvůli rozmanitosti. Přímo netréninkových aktivit, sportovních, ale ne přímo souvisejících s konkrétním sportem.

Čtěte také

Je úžasné, že světová tyčka má Duplantise, říká trenér Janáček. Příprava dětí má být všeobecná, myslí si

Je důležitější vychovávat rodiče, nebo trenéry?

Těžká otázka. Spíš bychom měli vychovat naše vedení, aby to pochopilo. My tu něco stokrát řekneme, oni to odkývou, ale problém je, že se nic se nestane. Ta exekuce je tristní. Nemyslím, že to je dané tím, že bychom školili doktory, rodiče anebo trenéry. Jedna studie udává, že profesionální trenéři, tak 94 procent znalostí, které absorbují a používají v praxi, nejsou součástí formální edukace trenérů a to platí i v Evropě. My je nemusíme školit, ale musíme jen najít cestu, jak jim to předat jinak.

Když máte v laboratoři sportovce a vy na výsledcích vidíte, že to nepůjde, že tam jsou limity, aby se z juniorské nebo seniorské reprezentace posouval dál, že je tam strop, sdělíte mu to?

Jsem velmi opatrný v definici stropu, protože ten může být dočasný a já si to můžu myslet a nechci nikoho zastavit jen proto, že já si myslím, že to tak je. Pokud tam ale opravdu jsou jednoznačné limity a víme, že je to marná věc, tak se velmi citlivě snažíme se sportovcem anebo s jeho rodiči promluvit, aby si uvědomili realitu. Nejčastěji jsou to věci pohybového rázu, pohybových limitací. Snažíme se pak sportovce, trenéra nebo rodiče nasměrovat jinam.

Vy sám jste bývalý atlet a zažil jste si složité období se svým zdravím. Na kolik vás osobní zkušenosti ze sportu a medicíny nasměrovaly k práci a udělaly z vás špičkového odborníka?

Je potřeba říct, že mě vůbec nenasměrovaly. Chtěl jsem dělat úplně jiný obor, intenzivní medicínu, létat s vrtulníkem a zachraňovat lidi na horách, ale to se nepodařilo. Shodou okolností jsem se dostal zpět ke sportu. V čem to opravdu pomáhá, je schopnost uvědomění si dvou věcí. První věc je to prostředí, protože pro kolegy, kteří nedělali vrcholový sport, je hrozně těžké pochopit určitá specifika prostředí. To, co se mi stalo z hlediska zdraví, je to, že si dovedu představit konečnost sportovního výkonu. Úspěch je opojný, i ta cesta, nebo neúspěch, ale ať už chceme, nebo ne, tak základ je zdraví. Nikdy neudělám to, abych sportovce dovedl k výkonu, který by jakýmkoliv způsobem ohrozil jeho zdraví.

Čtěte také

Herce Neužila připravil na Zátopka, pomáhá ale i amatérům. ‚Běžcům otevírám oči,‘ říká trenér Pernica

Další sportovní lékař Pavel Kolář dělal gymnastiku, vy atletiku. Jsou právě tohle předpoklady k tomu, že budete sportu rozumět v tom největším detailu?

Složitá otázka, která by vedla k nutnosti mnoha spekulací. Pro byl spíš důležitější prožitek toho prostředí jako takového. Možná kdybych dělal jiný sport, asi by mi to pomohlo také, ale nedokážu na to jednoznačně odpovědět, abych nelhal.

Máte ve své ordinaci každý den sportovce, ale jaký sport máte nejraději aktivně vy a který třeba pasivně u televize?

Prakticky se nekoukám na sport u televize. Koukám na vybrané sportovce, se kterými spolupracujeme a ne vždy jsou na dostupných stanicích, takže občas koukám třeba na tabletu. Že bych se třeba teď podíval na mistrovství světa ve fotbale, to vůbec a ani mě to neláká. Co se týče mě osobně, tak kovářova kobyla... nicméně s přibývajícím věkem jsem se z rychlostních oblastí přesunul do vytrvalostních, protože tak to má být. Otáčím své sportování do zdravé stránky, takže vytrvalostní sporty.

Máte nějakého sportovce, třeba i ze zahraničí, který vás zajímá i z hlediska sportovního lékařství?

Jedna věc jsou sportovci samotní, ale viděli jsme i pár mezinárodních sportovců, kteří k nám přišli, a jsme v kontaktu s kolegy s ciziny, se kterými si sdělujeme odborné informace, které jsou velmi zajímavé. Aniž bych jmenoval, tak určití sportovci jsou statistické chyby. Obecně vrcholový sport je statistická chyba, ale tohle je chyba v chybě, protože jejich parametry jsou tak enormní, že jim přestáváme rozumět. Uděláte u někoho laktátovou křivku a ona funguje, pak ji uděláte u někoho jiného, on ji má stejnou, ale ten výsledek je u sportovce úplně jiný. Najednou pak začnete docházet k tomu, že obecné testy, které jsou dělané pro vrcholový sport, tak jsou u těchto jedinců nepoužitelné, protože oni jsou kategorie sama pro sebe.

Nic tedy nelze prozkoumat do detailu...

Je potřeba k tomu mít obrovskou pokoru, protože anglicky se tomu říká scratching the surface. My víme o člověku extrémně málo. V mnoha případech za námi přicházejí sportovci nebo týmy a chtějí odpověď a my jim ji nedokážeme dát. Je to objektivní fakt a bude to trvat možná tisíce let, protože biologie je tak strašně složitá, že jednoduchá odpověď není v mnoha případech možná.

Páteční finiš K. Neumannové na Radiožurnálu Sport|foto:Aleš Vavřík