Je úžasné, že světová tyčka má Duplantise, říká trenér Janáček. Příprava dětí má být všeobecná, myslí si

Jste mimo jiné i trenérem Amálie Švabíkové, naší aktuálně nejlepší tyčkařky. Co bylo těžší, být sám atletem nebo nyní trenérem?
Trenérská role je víc zavazující, protože trenér nemá šanci ovlivnit, co se ve finále v závodě děje. Samozřejmě to prožívám na tribuně, ale snažím se to tlumit, aby se to nepřeneslo na závodníka. Jen potvrzuji slova dalších trenérů, že to je obtížnější situace právě z tohohle pohledu.

Jaký je rozdíl trénovat holky a kluky?
Určitě v tom rozdíl je, ale snažím se ty lidi stavět normálně a nedělat v tom rozdíly. Něco musím ctít, ale myslím, že skupina, kterou teď mám, tak je poskládaná tak, že funguje dobře. Amálka je typická závodnice a vůdčí osobnost a dokáže to strhnout na sebe. Když je potřeba tak sama zavelí, že je potřeba makat. Je to profík každým coulem, takže v tom je moje role jednodušší. Vytyčili jsme si nějaká pravidla na začátku a ctíme jeden druhého. Ona to má v sobě nastavený už od trenérského vedení od Pavla Berana, a ten odvedl velkou práci, takže to mám o to jednodušší.

Jaké máte další svěřence?
Mám ještě další tři dívky, které jsou v jedné skupině s Amálkou. Tereza Schejbalová, poslední sezonu laborovala s kolenem, ale byla účastnice mistrovství Evropy do 23 let. Pak nadějné juniorky Denisu Peričovou a Lucku Dvořákovou.

V čem je rozdíl mezi tyčkou žen a tyčkou mužů?
Čerpám z toho, co jsem prožil já a každý člověk čerpá z toho, co prožil, ale vnímám samozřejmě rozdíl v pojetí techniky a některých prvků v přípravě. Na chlapy toho člověk může navalit víc, u holek si s tím musí víc hrát a vnímat různé souvislosti. To se snažím brát ze zkušenosti z domova, protože mám dvě dcery, tak mám pocit, že mě to obohatilo ve schopnosti trénovat dívky. Zatím to jde, nevidím v tom problém a holky jsou skvělé, snaží se dávat tréninku maximum a na všem se dokážeme dohodnout. Třeba ale přijdou i nějaké krušnější chvíle, ale zatím jsem v pohodě.

Dělal jste si třeba i základní kurz psychologie?
Tím, že jsem měl převzít skvělou závodnici v podobě Amálky, tak jsem se snažil inspirovat. Ne, že bych si platil kurzy, ale hromada informací je na internetu. Snažím se sebevzdělávat, ale mám dojem, že v tom nevidím takový konflikt, že jsem spíš povahově člověk, který rád s každým vychází, ačkoliv si uvědomuji, že to nelze.

Po konci kariéry jste se začal zabývat projektem Olympijského výboru olympijský víceboj. Proč zrovna tato nezávodní aktivita pro děti ze základních škol?
Těsně po konci kariéry jsem hledal, co mě bude naplňovat. V tu dobu připravovali Robert Změlík s Romanem Šebrlem projekt pro děti do základních škol - Odznak všestrannosti olympijských vítězů. Tam jsem naskočil, zaučil se, Robert ten projekt táhl pět let a pak jsme přešli pod Olympijský výbor. Jedna část byla nezávodní a ve druhé je nadstavba, ve které se soutěží. Princip je u obou částí jednoduchý a má děti nadchnout pro sport a aby v jejich životě zaujal nějakou část.

Myslíte, že se díky projektu podařilo udělat něco pro sportování mládeže?
Musím konstatovat, že za těch 12 let máme příběhy dětí, které v průběhu základní školy netíhly ke sportu a díky tomu projektu začaly sportovat a sport našel v jejich životě místo. Máme pozitivní ohlasy na republikové finále napříč sportovními projekty ve školství. Mám pocit, že projekt dává energii i učitelům do učení. To si myslím, že je kolikrát podstatnější, pracovat s kantory, jak říkal Robert Změlík, že musí hořet, aby zapalovali.

Jak je na tom současná mladá populace se sportem?
Jeden pohled je co se říká mezi učiteli, že děti jsou méně obratné a méně zručné, protože mají k dispozici mobily a daleko víc lákadel, než jít ven s kamarády. Druhý pohled jsou tvrdá data, měření, která ve srovnání s daty třeba 20 lety, tak jsou velmi znepokojující. Prokazuje se, že současné děti jsou na tom opravdu hůř. Rychlostní testy na 60 metrů nezměníte, nebo skok z místa do dálky, to nezměníte, to je pořád stejné. Doopravdy došlo k tomu, že současná generace je v průměru doopravdy níže.

Nepracujete jen pro Olympijský víceboj, ale působíte i v roli šéftrenéra atletů Dukly. Co je a bude vaším úkolem v tomto sportovním centru?
Je to velmi čerstvá událost. Malinko jsem se na tuhle variantu připravoval, ale že by přišla takhle brzo, kvůli nešťastnému úmrtí šéftrenéra Jiřího Šimiceho, jsem nečekal. Mým úkolem je, že bych rád pozvedl dukláckou atletiku výš a vyvinul takové kroky, abychom třeba tu díru mezi atlety, které vozí medaile, tak ji postupně dokázali zaplnit, vytvořili podmínky a vytvořili talenty, kteří budou schopni medaile zase vozit.

Jak vidíte situaci v krátkodobém horizontu?
Musíme začít od toho, že se stabilizují podmínky u nás na Julisce, co se týče vybavení pro trénink. Podpora lidí, kteří jsou teď blízko toho, aby se ucházeli o nejvyšší příčky. Je shoda na koncepci Českého atletického svazu výrazně podpořit lidi, které jsou blízko ke špičce...

A co pro ty lidi děláte můžete udělat teď víc, aby byli ještě lepší?
Vytvořit podmínky, zabezpečit a metodicky pracovat na rozvoji nových poznatků sportovní vědy. Moji rolí bude přinutit trenéry, aby se vzdělávali, šli dál a abychom objevovali to, co už svět okolo nás ví. Tréninkové prostředky, nastavení tréninku tak, aby to nešlo ovoce. Mám dojem, že v tomto nám svět uletěl a je potřeba na tom zapracovat.

Jedním z atletů, který nedávno ukončil kariéru, byl i tyčkař Jan Kudlička, který vozil umístění a medaile z velkých akcí. Jak vidíte situaci v mužské tyčce?
Honza nějaké medaile přivezl z evropských šampionátů v hale ale i ze světa. Ano, s Honzou odešla generace možná trochu moje, plus Adama Ptáčka, Adama Balnera a jeho. Teď hledáme výrazné talenty a mám dojem, že Sláva Patera na Dukla už nějaké má. Zrovna letos se v české tyčce podařilo prolomit jeden z rekordů. Láďa Sedláček dokázal v dorostu skočit 520 centimetrů a mám pocit, že tenhle kluk má nalajnovanou budoucnost a pokud mu vydrží zdraví, tak se ucházet o místo po Honzovi Kudličkovi.

Čtěte také

Český tyčkařský rekordman Jan Kudlička: V Opavě mě naučili základy tyčky, proto jsem tam uspořádal rozlučku s kariérou

Když se řekne tyčka, naskočí mi jména jako Sergej Bubka a teď obrovská hvězda Armand Duplantis. Co je to za lidi, kteří ve své éře deklasují soupeře rozdílem třídy?
Je to úžasné, že světová tyčká má Duplantise, který podobně jako Sergej ve velmi mladém věku, atakuje světové rekordy a posouvá je do neskutečných výšin. Zrovna teď jsem kontroloval stojany na Dukle a myslím, že u nás by je Duplantis už rekord skočit nemohl, protože je máme do 620 centimetrů a jeho světový rekord je 621 centimetrů. Možná se i vybavení bude kvůli němu muset obnovovat. Je úžasné sledovat tohohle člověka, co je u něj vše možné a ještě úžasnější je jeho cesta. Fascinuje mě, že jeho táta byl velmi dobrý americký tyčkař, máma byla švédská vícebojařka a tenhle mix dal dohromady člověka, který lítá tak strašně vysoko. Nebylo to přitom způsobem, že by měl nalajnovanou dráhu života a že bude skákat o tyči. Máma i táta dokázali vytvořit v rámci domácího prostředí takové podmínky, že to bylo naprosto přirozené. Ta láska ke skákání u něj byla, jako kdybych já udělal domácí hřiště dětem na zahradě, tak on měl tyčkařský sektor a skákal.

Co na Duplantisovi vidíte jiného, než na jeho soupeřích?
Je to kombinace toho všeho. Výjimečný je jednoznačně pohybová docelita. Koordinace a schopnost realizovat pohyb tak, jak by měl být optimální pro své tělo, tak i v technickém provedení. To jsou lidé, kteří se podívají na video, vidí pohyb a jsou schopni ho okamžitě napodobit. Přesně takové typy pro tyčku hledáme, ale musí s tam sejít ještě rychlost. Mondo už v 18 letech běžel stovku tuším kolem 10,58 na univerzitním stadionu. Už jen to je taková energie, která předpovídá, že když zesílí, tak může skákat vysoko. Už tehdy se vědělo, že to bude nástupce Renauda Lavillenieho.

Myslíte, že může být typem atleta jako Jan Železný, jehož rekord překoná až další generace atletů?
Přál bych si, aby tomu tak nebylo a těšili jsme se z překonávání rekordů ještě někým dalším, ale momentálně tam jiná výrazná osobnost není. Mondo převyšuje ostatní o třídu a na soutěžích je to boj jen o stříbro a bronz. Je to doména jednoznačná.

A ví se o jeho tréninku něco víc? Dělá něco jinak?
Loni jsem byl na semináři, kde o jeho vývoji vyprávěli jeho rodiče. Zaujalo mě, co říkáme tady v Česku, že sportovci mají být vedeni všestranně až do juniorského věku. Dělat víc disciplín, mít trénink pestrý a nezapojovat speciální tréninkové věci, aby proces výkonnosti nepřišel moc brzo.

Někde jste řekl, že vám sport strašně moc dal včetně toho, že jste potkal vaší manželku? Jak funguje soužití dvou bývalých atletů, který žili profesní kariéru ve stejném světě?
Já jsem Gražu potkal při soustředění a asi čtyři roky jsme spolu byli na dálku. Nějak to fungovalo, tak jsme pak odjeli na měsíc na Nový Zéland, jako takový test, jestli spolu dokážeme vydržet déle. To proběhlo zdárně, takže pak už to šlo ráz na ráz. Svatba, potomci, dvě úžasné dcerky Aša a Julča. Snažím se u sportu držet v pozici, že jsem doma a mám tu šanci možná lepší. Graža tím, že je Polka a žije v cizí zemi, tak to má možná trochu horší, ale konec kariéry strávila pod trenérem Záhořákem. Myslím, že se profisportem nasytila a díky mateřství ten sport nebere tak vážně, ale bavíme se pořád o tréninku a vidí i do problematiky tréninku. Někdy to naráží, protože ona sama prožila atletickou kariéru a snaží se pomoct, ale pak je to máma, která dává dohromady chod domácnosti.

Netáhlo ji to domů do Polska? Nestýskalo se jí?
Byla varianta, že budeme v Polsku, ale nějak jsem to ukočíroval, protože jsme tady měli lepší podmínky pro maminky. V Polsku je rodičovská dovolená, ale ten příspěvek je jiný a ekonomické faktory taky hrály roli. Mám to z rodiny nastavené tak, že chlap by měl život rodinu a tušil jsem, že u nás to dokážu zabezpečit lépe.

Jak moc velká změna to byla, když jste skončil kariéru a život se obrátil na ruby?
Kontakt se sportem jsem měl pořád, snažil jsem se na Dukle pomáhat s tyčkou mládežníkům. Graža prakticky hned po kariéře skočila do mateřství, pak se zkoušela vrátit, že by zkusila běhat, ale to se nedařilo. Nebylo zázemí, kde odevzdat děti, takže to pak skončilo, ale Graža to brala v pohodě.

Čtěte také

Atletika není v krizi. Má ale generační problém, popisuje bývala atletka Helena Fibingerová

Máte dvě holky, věnujete se výchově sportovců dětí. Nemáte tendenci sportování vlastních dětí příliš moc řídit?
Zvolil jsem nevím, jestli šťastnou, nebo nešťastnou variantu, ale přirozeně se snažím motivovat a nastavovat program rodiny. S Gražou chceme sportovat, hýbat se na kole, na lyžích, na bruslích a můžeme to prožívat s dětmi. Že bych na to ale tlačil, to ne. Buďto k tomu dojdou sami, nebo to nebude. Obě holky už chodí na atletiku, ale nechávám to na trenérech, ale občas cítím, že už by to bylo potřeba.

Když jsou děti malé, sport za ně vybírají rodiče. Co byste rodičům doporučil, když se děti nejsou ještě sami schopné rozhodnout?
Vždycky musíme brát v potaz lokální možnosti. Je blbost vozit děti přes půl republiky na sport, který v okolí není. Osobní motivace dítěte, že se v něčem vzhlédne třeba v televizi. Na začátku je úplně jedno, do jakého sportu skočí, protože jestli tam jsou dobří trenéři, tak je to nejdůležitější. Informovat s o úrovni trenérů v klubu a jak tam jsou lidé spokojeni. Naším úkolem je nadchnout děti, aby nějak sportovaly, a jestli to bude ve florbale, plavání nebo ve fotbale, je to jedno. Dítě v průběhu let zjistí, jestli to jde, nebo ne. I ten rodič to pak zjistí a dokáže ho nasměrovat. Důležité je zmapovat lokální situaci a dát na trenéry.

Máte nějaký trenérský sen?
Mám, ale jsem většinou pragmatický. Snažím se být realista, ale určitě trenérský sen mám.

Prozradíte jaký?
Asi ne.

Má nějakou souvislost s olympijskými hrami v Paříži?
Logicky ano. Myslím, že se snažím připravit svěřenkyně tak, aby to tam vrcholilo.

Páteční finiš K. Neumannové na Radiožurnálu Sport|foto:Aleš Vavřík