Biker Ondřej Cink: Desáté místo z mistrovství světa mě utvrdilo v tom, že stále patřím mezi elitu

7. listopad 2022

Ve studiu Radiožurnálu Sport zpovídá v pořadu Na síti moderátorka Andrea Sestini Hlaváčková nejlepšího českého bikera Ondřeje Cinka. Jak český reprezentant hodnotí uplynulou sezonu? Jak vzpomíná na návraty na kolo po prodělaném covidu a jak bojoval s nepříjemnými alergiemi? Proč ho musí trenéři v tréninkovém procesu brzdit? Kolik času stráví na silničním kole? Poslechněte si celý rozhovor s úspěšným bikerem.

Letošní sezona, která je u konce, začala kvalitně, když jste v Brazílii dojel do 10. místa. Pak vás ale začaly sužovat zdravotní problémy. Jak jste na tom teď?

Doufám, že dobře a že jsem se ze všeho dostal a že budu zdravý. Začal jsem s přípravou na další sezonu a vypadá to dobře. Nejvíce mě trápily alergie, takže to se uvidí na jaře, jestli mě budou trápit dál. Potkalo mě to poprvé, nikdy mě to netrápilo. Jen, když jsem byl malý, tak jsem byl těžký alergik, ale postupem času, když jsem začal sportovat, hrál fotbal, pak cyklistika, tak jsem se z toho vyléčil.

Až letos to přišlo zčistajasna znova, tak nevím, jaké jsou důvody. Měl jsem všechny možné vyšetření, ale hodně lidí mělo letos problémy s alergiemi. Jeli jsme Světový pohár v Novém městě na Moravě a ty pyly tam byly vyloženě žluté mraky, to jsem v životě neviděl. Říkalo se, že ten rok byl asi nejhorší za poslední dobu.

Jak je možné alergie řešit z pozice profesionálního sportovce?

Složité to bylo dost, mohl jsem si vzít nějaký sprej na rozšíření plic, nebo prášek proti alergii, ale cítil jsem na sobě, že mě to utlumuje. Byl jsem po ránu unavený a nebylo to vůbec jednoduché. Sportovci, co s alergiemi bojují a je jich docela dost, tak velký respekt, že s tím dokážou fungovat na vrcholné úrovni.

Další stopkou v sezoně byl covid, který jste si dovezl ze závodů z Ameriky. Jak těžký jste měl průběh?

Už to byl asi můj třetí covid, tak byl takový mírnější. Neměl jsem teploty, ale těžkou únavu, jako při chřipce. To trvalo asi tři až čtyři dny, pak ten návrat do tréninku trval asi týden, než jsem se cítil dobře.

Horší byl ten můj první covid v zimě v roce 2021, to si pamatuji, že jsem 10 dní ležel v posteli a nemohl jsem nic. Chodil jsem jen do ledničky a zpátky do postele. Nejhorší byl ten návrat na kolo, to trvalo asi měsíc a cítil jsem se, jako kdybych v životě nesportoval. Už jsem si říkal, že je po kariéře, protože to trvalo měsíc a necítil jsem se vůbec dobře. Jel jsem dvě hodiny na kole a chytla mě taková bolest nohou a velká únava...už jsem z toho začínal být ve stresu, takže to byly těžké chvíle. Pak se vše obrátilo a měl jsem svoji nejlepší sezonu v životě.

Na mistrovství světa jste dojel na 10. místě. Berete to jako příslib do další sezony?

Určitě ano. Utvrdilo mě to v tom, že mezi elitu stále patřím. Když budu zdravý a odtrénuji to co mám, tak by to stále mohlo jít.

Slyšela jsem o vás, že vás musí trenéři při tréninku brzdit. Je to pravda?

Je to pravda. Já ten trénink mám rád a někdy bych řekl, že ho mám radši než závod. Rád si přidávám, když se cítím dobře. Když mám špatný den, tak samozřejmě ne.

Jak vypadá tréninkový den bikera?

Máme toho víc. Dříve to bylo jen o cyklistice, ale ten sport se hrozně vyvíjí, takže v sezoně zařazujeme posilovnu, naučil jsem se tam chodit i mezi závody, ale cviky musí být samozřejmě upravené. Když si vezmu můj dnešní den, tak už jsem byl ráno v posilovně, teď půjdu odpoledne na kolo, asi tak dvě a půl hodiny. Další den mám třeba trénink na horském kole v technice v lese okolo tří hodin a další den vytrvalost na silničním kole, což může být čtyři až pět hodin.

Takže i bikeři zařazují do tréninku jízdu na silničním kole?

Ano, já to mám tak rozdělené a během roku je to tak 50 na 50.

Vy jste jednu sezonu odjezdil i na silnici. Lišila se ta příprava hodně u silniční cyklistiky?

Určitě, protože tam je to hodně o tom sedět v sedle, je to o těch hodinách. Zažil jsem tam jednu sezonu, takže i zimní přípravu a tam byla posilovna jako doplněk, ale spíš takové rehabilitační cvičení. Jelo se tam jenom kolo, ale myslím, že teď se to trochu mění, když sleduji týmy na sociálních sítích. Zařazují posilovnu, přes zimu jiné sporty. Mě baví i běhat, takže často chodím běhat.

V přípravě zařazujete i dýchací cvičení a hodně dbáte na stravu. Co vše je u vás nad rámec běžné přípravy?

Ve vrcholové cyklistice rozhodují maličkosti, výkony jsou podobné, tak se snažím i mimo kolo hledat věci, které by mě mohly posunout dát. Dechová cvičení, snažím se dbát o tělo, protahuji se, když nemám možnost jít na masáž, tak používám masážní válec. Dělám pro to maximum.

V pozici české jedničky jste nahradil Jaroslava Kulhavého. Jak to na sobě pociťujete?

K Jardovi jsem vždy vzhlížel, protože jsem byl o dost mladší než on. Závodili jsme spolu a on byl po dlouhé době první Čech, který měl velké výsledky ve světě. Nám mladým vždy ukazoval, že i český biker se může umístit mezi nejlepšími. Když jsem viděl, jak získal olympijské medaile, tak jsem si řekl, že na to chci také dosáhnout. Už se to skoro povedlo loni v Tokiu, ale bohužel z technických důvodů to nakonec neklaplo.

Čtěte také

Tři účasti na olympijských hrách v Londýně, v Riu a v Tokiu. Jak byste jednotlivé hry porovnal?

Když začnu Londýnem, tak to pro mě bylo úžasné tam vůbec být. Už jen nominace pro mě byla velké vítězství a jel jsem tam bez tlaku si to užít a jedině překvapit, což se docela povedlo, protože jsem dojel na 14. místě a ve startovním poli jsem byl druhý nejmladší.

V Riu už jsem měl za sebou nějaké výsledky, takže jsem tam jel s jiným očekáváním. Závod byl dobře rozjetej, byl jsem okolo šestého místa, ale poslední dvě kola jsem se protrápil, seklo mi a došla mi energie. Měl jsem tam problémy, bolela mě záda a skončil jsem zase na 14. místě a z toho jsem byl zklamaný. Ale byl jsem rád, že jsem zase mohl být na olympiádě.

Když se vrátíme k Tokiu, tak tam jste jel o bronz a prasknul vám ráfek. Jak na to vzpomínáte?

Už jsem to hodil za hlavu, ale když mi to někdo připomene, tak mě to mrzí. Byla to opravdu velká šance. Když jsem se v závodě dostal na třetí místo, tak mě to nakoplo a zbývaly poslední dvě kola. Když jsem pak viděl, kdo na tom třetím místě dojel, tak ani v naší skupině nebyl, když jsem měl v plánu začít útočit. Říkal jsem si, že to fakt mohlo vyjít. Nemůžu to říct na sto procent, ale věřil jsem si.

Jak často se někomu stane, aby prasknul ráfek?

Ani si nepamatuji, že by se mi to někdy stalo. Většinou to jsou problémy typu že píchnete, může prasknout rám, ale ráfek, to se mi nikdy nestalo. Často se přetrhne řetěz, ale s ráfkem jsem se setkal poprvé.

Olympiádu v Paříži v roce 2024 dělí od Tokia jen tři roky. Je pro vás motivace zúčastnit se ještě jedné olympiády?

Není to úplně daleko, teď už to budou jen dva roky. Řekl jsem si, že nebudu tak starý, abych tam mohl závodit o medaile, takže to bude asi poslední šance.

Co bylo vlastně impulsem, že jste tehdy přesedlal na silniční cyklistiku?

Úplně jsem na silnici nechtěl, ale v týmu, kde jsem jel poslední bajkovou sezonu, tak nám bohužel na konci září řekli, že tým nebude pokračovat, že končí. Když vám tohle oznámí v září, tak je docela pozdě, protože všechny týmy mají domluvené závodníky. I když jsem měl za sebou skvělé výsledky, tak vůbec nebyla šance najít nějaký tým.

Tenkrát jsem jezdil za Multivan Merida Team a na silnici vznikal tým Bahrajn Merida, takže musím říct, že se zachovali skvěle a umožnili mi zkusit jít rovnou do World Tourového týmu. To se taky často nevidí. Je spousta mladých silničářů, co si to musí vyjezdit a trvá to fakt dlouho a já tam skočil z horských kol rovnou, takže to byl trochu šok. Závod na horském kole v disciplíně cross country trvá do hodiny a půl a teď jsem měl jezdit etapáky a sedět na kole pět až šest hodin denně, tak to byl trochu šok.

Dostal jste se dokonce do výběru týmu pro Tour de France...

Bylo to spíš štěstí, výsledky jsem nějaké měl, zaujal jsem je, jak jsem závodil. Před Tour jsem absolvoval závod Okolo Švýcarska a já tam dojel do 20. místa, což bylo skvělé a byli se mnou spokojeni, takže jsem byl spíš jako náhradník pro Tour, kdyby někdo vypadl. To se nakonec stalo a kvůli velké marodce v týmu jsem jel. V tu chvíli jsem byl nadšenej, těšil jsem se, ale zároveň se i trochu bál být tři týdny v kuse na kole. Nevěděl jsem do čeho jdu.

Co vás nakonec přimělo se zase vrátit na horská kola?

Myslím, že právě byla ta chyba, že jsem na Tour odjel. Kdybych tam neodjel, tak bych byl na silnici třeba ještě teď. Mě to do té chvíle hrozně bavilo, jezdil jsem týdenní etapáky, jednorázové závody, byl jsem psychicky i fyzicky v pohodě. Tohle byl ale takový šok pro to mé tělo, i po psychické stránce, že jsem si řekl, že to dělat nechci. Nahrálo k tomu i to, že jsem Tour nedokončil, skončil jsem myslím v 18. etapě, ale měl jsem zánět v kolenu a docela dlouho mi pak trvalo, než jsem to zranění vyléčil a odradilo mě to. Chtěl jsem zpátky na bajky, kde jsem se cítil super. Já rád na silničním kole trénuju, ale ta Tour mě psychicky sundala.

Během letošní sezony se vám narodila dcera. Jak je těžké fungovat v roli profesionálního sportovce a zároveň tatínka a manžela?

Změnilo se hodně věcí. Času na odpočinek už není tolik, na trénink samozřejmě musím, pokud chci být na vrcholu. Musím ale trochu ubrat z regenerace, ale když se narodila, tak to byl krásný pocit. Bylo to v té špatné sezoně, takže jsem na výsledky rychle zapomněl a měl najednou jiné starosti.

Jak složité je nakombinovat osobní a profesionální život?

Je to těžké na trénink odejít, ale musím jít. Jsem takový, že bych rád pomáhal víc, ale můj sport mě živí, nejedu se nikam flákat a pořád doma říkám, že tím vydělávám, takže to chápou. Snažím se ale pomáhat co nejvíc to jde.

Se sportem je spojené i hodně cestování. Plánujete si brát rodinu sebou na cesty?

Teď jsme si ještě řekli, že jak je dcera maličká, tak to vydržíme. Tuhle zimní přípravu začnu v prosinci, kdy pojedu na Mallorcu a v lednu na Kanárské ostrovy, tak pojedu sám. Pak v létě, ale když už bude Nelince rok, tak je vezmu do Livigna. Od další zimy je už budu brát sebou.

Slyšela jsem, že jste dostavěli rodinný dům. Jste domácí kutil?

Ještě jsme nedostavěli, máme spíš takový projekt na klíč. Velký kutil moc nejsem a neměl bych na to moc čas. Všechno je ještě procesu a plánujeme, že někdy na jaře příštího roku bychom se mohli přestěhovat.

Sezona vám začne v březnu, tak kdy začne ta zimní příprava?

Začal jsem dnes, měl jsem asi tři týdny volna. První týden bez sportu a pak dva týdny aktivního volna, že jsem občas něco dělal. Nevydržím moc odpočívat a sport potřebuji i k normálnímu životu. Dnes jsem začal s nějakou systematickou přípravou. První závod pojedu 12. února ve Španělsku, mám tam i nějaká soustředění v teple.

Není právě ta dlouhá pauza mezi přípravou a začátkem sezony největším rozdílem mezi silniční cyklistikou a horskými koly?

Je pravda, že na silnici jim končí sezona až v říjnu a od ledna už v Austrálii mají zase závody, což na horských kolech nemáme. Taky se to ale posouvá. Byly roky, kdy jsme začínali závodit v dubnu, pomalu se to přesunulo na březen a teď už jsou závody v únoru. Mě tohle vyhovuje, protože jsem tréninkový typ, takže se na sezonu rád připravím.

Mohou se čeští fanoušci těšit na to, že vás uvidí příští rok opět v Novém městě na Moravě?

Určitě mě tam uvidí, protože je to Světový pohár a já musím jezdit všechny. Už loni to bylo skvělé po té dlouhé pauze bez diváků kvůli covidu. V Novém městě je atmosféra nejlepší ze všech závodů, stejně tak to znají i v biatlonu.

Na Světový pohár chodí i desetitisíce fanoušků. Jsou opravdu všude podél trati?

Když se podíváme na tribunu a finiš, tak je to celé zaplněné lidmi. Během závodu jdou lidé z tribuny se podívat do lesa, takže to je fakt neuvěřitelné a je to skvělý zážitek.

Na síti s Andreou Hlaváčkovou na Radiožurnálu Sport

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.