Soluň Cyrila a Metoděje
Ve čtvrtek 5. 7. jsme si připomněli svátek věrozvěstů Cyrila a Metoděje. V tento den v roce 863 přišli na tehdejší Velkou Moravu. Velkomoravský kníže Rostislav totiž vyslal posly k byzantskému císaři Michaelovi s prosbou, aby k nám vypravil kněží, kteří by u nás sloužili mše ve slovanském jazyce. Bratři Cyril - tedy Konstantin - a o jedenáct let starší Metoděj tehdy žili v Soluni a mluvili nejen latinsky, ale ovládalí i byzantštinu a znali jazyky Makedonců, bulharských kmenů a dalších národů Balkánu. Byli ideálními kandidáty pro tento misijní úkol. My se teď vydáme do rodiště obou bratrů - do řecké Soluně - a podíváme se na místa, kudy před staletími chodili i oni.
Ráno po soluňském hlavním náměstí Aristotelou projíždějí popeláři a čistící vozy. V parku nad náměstím se červenají zdi lázní a na vršku za nimi je jáma do země, ze které vykukují vrcholky sloupů. Tam jsou odkryté základy římského fóra. Tam je jedno z center staré Soluně. "Když se rozhlédnete kolem sebe, uvidíte velké náměstí dlážděné mramorovými deskami. Kolem něj byla zastřešená podloubí a za nimi budovy s obchody, sklady, úřady a také malý amfiteátr. Tomu se říkalo agora," říká paní Annita Trivellová, má průvodkyně Soluní, a ukazuje na další nezbytnou součást centra římského města, kde se odbývala část společenského života starověké Soluně - veřejné lázně.
Celé prostranství kolem agory bývalo v římských dobách plné lidí. V dnešní více než milionové Soluni tehdy žilo také relativně velké množství obyvatel, asi 100 000. Všechno, po čem tu zůstaly kamenné rozvaliny a sem tam nějaký sloup s korintskými hlavicemi, tu bylo i v 9. století, tedy v době, kdy tady žili Konstantin a Metoděj. Paní Annita si je ale jistá, že jako kněží určitě nechodili do lázní nebo do Odeonu - tedy do divadla. "Je ale pravda, že tito bratři se tu narodili, vyrůstali tu a nebyli přece mnichy hned od mládí. Je tedy dost dobře možné, že než vstoupili do řádu, navštěvovali i zdejší lázně. Setkávali se tady na náměstí s kamarády a bavili se tu stejně jako ostatní."
Kousek dál od římské agory stojí chrám svatého Dimitrije. Majestátní kostel tu byl už v 5. století. Pravda, ne přímo ten, do kterého jsme právě vstoupili, ale podobně veliký. Také sem, do svatostánku starého tehdy už nejméně 400 let, chodili Konstantin a Metoděj. Dost možná tu dokonce i ministrovali.
Vrátili jsme se na hlavní třídu Egnatia, pojmenované po římské silnici spojující místa na břehu Černého moře, kde stála později Konstantinopol, s tehdejším jaderským přístavem Düres v dnešní Albánii. V místech, kde dnes ve dne v noci jezdí proudy aut, byla v 9. století via Regia, Královská cesta, kudy se jezdilo koňmo nebo chodilo pěšky. Stojíme s paní Annitou pod zbytky vítězného oblouku císaře Galeriána oslavujícího jeho rozprášení Peršanů. Můžeme si být úplně jistí, že Konstantin a Metoděj chodili pod tímto obloukem stejně jako my dnes.
Tady všude tedy ti, kteří k nám přinesli písmo, žili. Oba slovanští apoštolové mají své místo i v řecké věrouce. Je jim dokonce zasvěcen kostel, který ale leží mimo hlavní centrum Soluně. V něm jsem se sešel s profesorem dějin slovanských národů Aristotelovy univerzity Fedonem Maligudisem. Ačkoli je to zvláštní, v tom, jak dnes mluvíme a píšeme, sehrál větší roli mladší z bratrů, Konstantin (nebo Cyril, chcete-li). "Hlavní zásluhou Cyrila bylo, že vytvořil abecedu - hlaholici. Vymyslel znaky, které symbolizovaly hlásky používané ve slovanském jazyce. To bylo ve své době něco převratného, protože lidé tehdy psaný text moc nepoužívali," říká profesor Maligudis.
V soluňském kostele jsou uložené také relikvie svatého Metoděje. Dostaly se sem z Vídně, ale pan Maligudis o jejich pravosti velmi pochybuje. Vždyť hrob arcibiskupa Metoděje se na Moravě našel dokonce čtyřikrát. Ale ani pokud v Soluni Metodějovy ostatky nejsou, neubírá tomuto městu nic na jeho duchovní atmosféře. Jsem rád, že toto místo vychovalo dva muže, díky kterým dnes mluvíme hezky česky a ne třeba německy nebo latinsky.
