Slovo je největší lék. Studenty medicíny učíme komunikovat i s agresivním pacientem, popisuje odbornice

Jakou roli hraje v medicíně slovo?

Slovo je podle mého názoru ten největší lék, je to to nevýznamnější, co může být. A to, jak je řečeno, jakým tónem, je jeden z faktorů nejúčinnější terapie pro pacienta. Ale slovo může i ublížit, proto se zaměřujeme na to, jak slovem léčit, jak pacienta podpořit, aktivizovat, jak být s ním.

V ideálním světě by to mělo být tak, že lékař a lékařka vnímají pacienta po všech stránkách, možná i té spirituální?

Čtěte také

Psychická bolest je někdy horší než fyzická. Je těžké přijmout špatnou zprávu, vypráví Sestra roku Vaicová

Ano, v ideálním světě by měl být ten holistický přístup, což je bio-psycho-socio-spirituální stránka. Po všech stránkách by tedy měl lékař pacienta vnímat v jeho souvislosti, protože pak získá adekvátní informace, které o pacientovi potřebuje vědět pro stanovení léčby.

Studenti medicíny vyrostli v digitálním věku, odráží se to na mezilidské komunikaci?

Domnívám se, že ano, že se to silně odráží, protože umět se vyjádřit, když přijdou na vysokou školu, je pro ně někdy problém. Ne v obyčejných větách, ale vystihnout podstatu. A to je tím, že vyrůstali v esemeskách – prosté slovo a schopnost vystihnout, co chci říci, je pro ně leckdy problém. Takže se domnívám, že se to na většině projevuje.

Využíváte moderní technologie, když učíte komunikaci budoucí lékařky a lékaře?

To určitě, ale ve smyslu prožitku. Máme zařízené učebny tak, aby student, když nahraje modelovou situaci, aby sám sebe zpětně viděl, jakým způsobem se pohybuje, jak se tváří, jak pronáší slova a komunikuje s pacientem. Tento videozáznam nám slouží ke zpětné analýze jeho výstupu, postupu, a pak hodnotíme, co mohlo být lépe, co mohlo být řečeno jiným způsobem, jaká byla mimika.

Čtěte také

Pozor na šmejdy v psychologii, v mnoha případech lidem uškodí, varuje klinický psycholog

Vy je učíte herectví?

Svým způsobem do toho zasahujeme, protože mimika z 55 procent ovlivňuje naši komunikaci a výraz tváře pro pacienta je zásadní. Máme domluveny i výstupy některých herců v určitých modelových situacích.

Co je základním kamenem výuky komunikace budoucích lékařek a lékařů? Je to zejména to, jak podat nedobrou zprávu?

Jsou dvě témata, která jsou stěžejní a která vyplynula z X let, kdy komunikaci učím, a to sdělování závažné zprávy a komunikace s agresivním pacientem. Tato dvě témata jsou ta, která se chtějí studenti naučit, dostat nějaký itinerář toho, jaké kroky udělat, jak se vyhnout těmto situacím, jak postupovat, protože si neví rady. Takže na to klademe velký důraz.

Každý člověk je jiný, nejenom pacient, ale i lékař – někdo je introvert, někdo je extrovert, někdo je silný, někdo má větší strach. Jak najít střední cestu?

Komunikace s agresivním pacientem je jedno z nejobtížnějších témat, takže se studentům snažíme předat kroky pro verbální komunikaci, základní zásady, a když nám zbude čas, tak i pro komunikaci ohrožující život. A tam mám domluvené herce, kteří toto velmi dobře zvládají, kteří prověří studenta, protože studenti o tom neví. A agresivita velká, tělesná, kdy nad nimi stojí takový člověk, je dostane situace, kdy podvědomě začínají reagovat. Takže i tyto situace máme připravené – jak verbální i tělesnou agresivitu.  

Učíme tak, aby student pochopil sám sebe, aby sám sebe viděl – co vyzařuje, jak ho vnímá druhá strana

Když řeknu sousloví milosrdná lež. Co se vám vybaví?

Lež tak, aby neublížila. Vnímám pacienta a nechci mu ublížit, nechci, aby trpěl dál.

Setkávají se lékařky a lékaři s pacienty, kteří jim na rovinu řeknou, že nechtějí slyšet pravdu?

Čtěte také

Laskavý gentleman se srdcem pro děti bez lásky. Před sto lety se narodil uznávaný dětský psycholog Zdeněk Matějček

Pokud probíráme naše téma sdělování závažných zpráv, tak doktorka, se kterou jsem při kooperaci v předmětu, říká, že jsou tři typy pacientů – pacient, který chce vědět všechno, pacient, který chce jen rámcově vědět informace a pacient, který nechce žádné informace a chce jenom dál fungovat.

A když je to typ pacienta, který položí otázku natvrdo – řekněte mi, kolik času mi zbývá. Co má lékař udělat?

Lékař především nemůže v žádném případě odpovědět žádným datem, počtem dnů, počtem měsíců, to si nemůže dovolit vůbec nikdo. Jsou formulace, které se v takovéto chvíli pacientům sdělují. A lékař, pokud chce být vstřícný, řekne, že to nemůže říci, nemůže si dovolit konkretizovat. Každý člověk je jiný, reaguje jinak na terapii – lékař tedy nemůže specifikovat časově, jak dlouho bude pacient žít.

Jaký by měl být ideální vztah pacienta a lékaře? Poslechněte si celý rozhovor.