Situace se může zlepšit, až v Rusku lednička vyhraje nad televizí, popisuje zážitky z ukrajinské mise lékařka Kristina Höschlová

Když jste na Ukrajinu jela, představovala jste si, že budete dělat něco podobného jako na misích v Afghánistánu nebo Iráku?

Když válka začala, samozřejmě jsem si okamžitě představila, že se tam odehrává to, co jsem zažila na předchozích misích. V tu chvíli jsem si představila, že naskočím do stejného zátahu urgentní traumatologie.

Čtěte také

Tomáš Šebek o misi v Jemenu: Kalašnikov je tam něco jako doplněk k šatům

V Afghánistánu nebo Jemenu jsme přijímali desítky těžce raněných prakticky čtyřiadvacet hodin denně sedm dní v týdnu ve velice náročných podmínkách. Ale nakonec to bylo úplně jinak.

Jak tedy vaše cesta na Ukrajinu probíhala?

V prvních dnech jsem cítila z profesního hlediska velký stres, protože mi bylo jasné, že budu řešit věci, které tady za běžných okolností neřeším. Pak se nic moc nedělo, měla jsem zprávu, že máme vyčkávat, že se situace monitoruje. Že tam zranění vojáci jsou, ale není jich tolik, aby se o ně místní systém nedovedl postarat.

Na Ukrajině naštěstí velice dobře funguje evakuační systém.
Kristina Höschlová z Lékařů bez hranic

Postupně pak Lékaři bez hranic začali přizpůsobovat svou činnost situaci a začali působit v místech, kde se koncentrovali přemístění obyvatelé. Tady v Evropě mluvíme o více než třech milionech lidí, kteří utekli za hranice, musíme si ale uvědomit, že v rámci Ukrajiny je to mnohonásobně víc. Tam vznikají místa, kde je třeba především všeobecná lékařská péče. V ukrajinských nemocnicích začali Lékaři bez hranic pořádat školení a výcviky.

V reportážích vidíme rozbombardované domy, oběti, vidíme, že je tam válka. Od vás jsem ale měla zprávy, že nemocnice jsou soběstačné. Jaký si z toho máme udělat obrázek?

Čtěte také

Svědectví z Luhanské oblasti: „Před raketou neutečete. Sedíte a čekáte, až přijde řada na vás“

Já jsem byla povolaná asi čtrnáct dní po začátku konfliktu, abych se zapojila do školení personálu místních nemocnic v hromadném příjmu zraněných. Působila jsem v západní části Ukrajiny, v Zakarpatsku a ve Lvově. Tím jsem získávala informace od kolegů, kteří se přesouvali do Kyjeva, Dnipru, Žytomyru nebo Charkova, kontaktovali Oděsu.

Všichni mi potvrdili, že místní nemocnice potřebují především podporu materiální a lékovou, nikoli personální. To znamená, že se nedostali do situace přetlaku zraněných. Vysvětluju si to tím, že naštěstí funguje velice dobře evakuační systém.

Lidé, kteří prodlévají v městech v centru boje, často lidé hendikepovaní starší, kteří nemají sílu se vydat na cestu, ti opravdu živoří, jsou v úkrytech, ve sklepech, často tam vypadává přísun vody, elektřiny a potravin. Nicméně i v těchto místech operují místní humanitární organizace, které jim ty základní humanitární prostředky poskytují. Život v těchto místech je skutečně plný utrpení a bídy, jsou tam zranění a mrtví.

Zdravotní systém je tam ale velice dobře zorganizovaný. Například v Kyjevě údajně zůstalo 30 % obyvatel a většina žen, rodiček a dětí odešla. A tak se pediatrie a porodnice transformovaly na traumacentra. Personál tam vyčkává na přísun zraněných.

Při školení místních traumatýmů je člověk s lékaři v poměrně živém kontaktu. Jak to sledují? Určitě mají rodiny a příbuzné v Rusku...

Čtěte také

Petra Procházková: Skutečná fronta neleží na Ukrajině, ale v Rusku. Rusové sami to musejí chtít změnit

Zajímalo mě, jestli jsou s nimi v kontaktu, jak to tam nahlížejí. Vesměs říkali, že bavit se o politické situaci je tabu už mnoho let. Říkali: „Jsou to naši příbuzní, ale s nimi se o tom nebavíme. Občas dostáváme zprávy: ‚Slyšeli jsme, že jsou u vás boje. Doufám, že jste v pořádku.‘ Ale máme pocit, že si nechtějí klást otázky. Že je to příliš namáhavé.“ Sice tedy vnímají, že se tam něco děje, ale vůbec nedohlížejí, že miliony lidí jsou nuceny uprchnout z domovů.

Jeden z těch kolegů mi řekl hezké přirovnání: „Tady to může skončit, až když lednička vyhraje nad televizí. Rusové se dívají na televizi a tam jim vyprávějí, že se dějí správné věci, že se na Ukrajině osvobozuje ruské obyvatelstvo a že tato speciální operace je pro dobro lidu. A oni si nechtějí klást otázky. Když jim pošleme fotku, že máme rozbitý panelák, vůbec nad tím nechtějí přemýšlet. Až se ale podívají do ledničky a tam přestanou nacházet potraviny, které jsou zvyklí si kupovat, tak se teprve začnou ptát, co se to děje.“ 

Jaká je situace v ukrajinských městech? Jak ukrajinští lékaři vnímají situaci? A kdy podle odhadu Ukrajinců konflikt skončí? Poslechněte si celý rozhovor.