Sestra Miki je pro Albánce kámoška

Řeholní sestře Michaele Kubíčkové z řádu Salesiánek zaměřených na výchovu mladých dívek opravdu neřeknou jinak než sestra Miki. "Myslím, že to vymyslela moje mamka. Říkají mně vždycky Miki nebo Mikina. Tady už mi to zůstalo a v Albánii to dobře zní, protože Míku - Mík znamená přítel. Takže když mi říkají sestra Miki, tak jim to zní jako přítelkyně, kámoška. Začátek rozhovoru je pak už takový přátelský," uvedla s úsměvem na tváři.

Zajímalo mě, jak vůbec vznikla myšlenka na založení dětského folklorního souboru ve Skadaru na severu Albánie. "Albánci, i třeba v cizině, jsou zapsaní ne vždycky dobře. Přitom mají spoustu úžasných a krásných věcí. Když by se ukázaly světu, tak by bylo vidět, že taky mají nádhernou kulturu. Jedna z věcí, která je krásná, jsou jejich tance, hudba a národní písničky, které strašně prožívají. I nám, když je slyšíme, se rozehřeje srdce, vysvětlila.

A tak přišel na svět dětský soubor, který už trvá hodně let. Začínali, když byli v mateřské školce. Dnes je jeho členům 13 až 14 let. Tance nejsou typické balkánské, jak je známe ze zemí bývalé Jugoslávie, ale jsou to originály a občas vzdáleně připomínají turecké nebo blízkovýchodní taneční kreace.

Děti se do nich natolik zabraly, že se zdálo, jako by ani nic jiného nedělaly a nepotřebovaly ani vedení učitele, který se o jejich pokroky celá ta léta stará. Představte si, že přes nesporné umění malých tanečníků nemá jejich soubor ani název. "Na název jsme tedy skutečně nemysleli," přiznala sestra Miki.

Sama se podílí na všech programech, které salesiánky ve Skadaru pořádají. "Od začátku jsem ve Skadaru, kde jsme pochopili, že jeden z problémů Albánie je školství. Snažili jsme se proto na tento problém odpovědět. Náš dům je velký, má mateřskou školu, má základku, má střední školu a profesionální kursy," přiblížila.

Pro děvčata mají skadarské salesiánky také internát. "Holky, zvláště ty, které jsou z vesnic, se nedostanou k tomu, aby studovaly, protože jakmile dosáhnou třinácti, čtrnácti let, jejich rodiče je nepustí z domu," vysvětlila sestra Miki.

K řeholním sestrám však mají důvěru. Díky tomu mohou některé dívky z albánského venkova vůbec vystudovat. Přitom neučí pouze děti z křesťanských rodin, ale i z muslimských. Překvapilo mě, že muslimským dětem jeptišky pomáhají pochopit i islám.

"Hledáme třeba v Koránu, co se říká o jejich svátku, a tak si myslím, že chápou. Mnohdy jsou to muslimové, ale často nevědí, co to znamená. Když si člověk čte Korán, tak například zjistí, jak je otevřený a vstřícný i třeba pro jiné víry. To je třeba, aby věděli," vysvětlila řeholnice.

Sestra Michaela Kubíčková se dostala ke svému řádu ještě u nás doma. Když se přihlásila do mise v zahraničí, odjela na studia do Říma. Pak jí nabídli plnit své poslání v Albánii. Stýská se jí někdy? "Jsem doma tady. Samozřejmě, když jedu do Čech, tak jsem strašně ráda doma, se svou rodinou a s lidmi, které znám. Pak zase strašně ráda přijedu sem. Tady žiji a líbí se mi tu," dodala.