Rozhovor s Michaelou Pavlátovou

Moderátor (Naděžda Hávová): Někde jsem také četla název Únava ve dvou, tak jak to tedy je?

Host (Michaela Pavlátová): Tak scénář se skutečně původně jmenoval Únava, pouze Únava. A když jsem ho dostala poprvé do ruky, tak jsem si řikala, že moje první reakce byla, že v žádném případě se tak nemůže jmenovat film, že to je výbornej název pro knihu, ale ne pro film. Ovšem za celý, za celou tu dobu, co jsme na filmu pracovali, se nám nepodařilo najít název lepší. A pak už se blížila doba, kdy už bylo nutný se rozhodnout, protože jsme museli vypálit název na kopie a taky jsme museli už vědět, pod čím se bude ten film prezentovat, aby o něm novináři mohli psát. Tak jsem změnili název Únava velmi invenčně na Únavu ve dvou. A pak byla první projekce pro novináře měsíčníku a po tý projekci mnoho lidí říkalo produkci, ptalo se jich, jestli se dali na charitu, že dělaji film, kterej má takle neatraktivní název a jestli si opravdu nepřejí, aby lidi na ten film chodili. Takže pak jsme měli tři dny, kdy jsme se snažili ještě strašně rychle vymyslet nějakej název. A potom Uliana Donátová přišla s názvem Nevěrné hry, který se nám teda, doufáme, že přiláká do kin třeba vo čtyřicet platících diváků více.

Moderátor (Vladimír Kroc): Nevěrné hry jsou zjednodušeně řečeno o manželském trojúhelníku. Do jaké míry prozradíte, o čem ten film je? Jak moc je to o nevěře a jak moc je to o hrách?

Host (Michaela Pavlátová): Já bych neřekla, že je o manželském trojúhelníku. On je o dvojici, o manželské dvojici a vlastně ty další lidé okolo ty ten vztah ovlivňují, ale, ale neurčují ho. Ale myslim si, že v tom filmu není nic, co by se dalo, jehož, nic o čem bych, když bych to řekla, tak bych něco důležitýho ve filmu prozradila a zkazila bych nějaký tajemství nebo překvapení. Já mám pocit, že ten film je spíš dokumentem. Je hraným dokumentem o stavu manželský dvojice nebo prostě o stavu dvojice, který spolu žijou určitou dobu. Který už ta zamilovanost je pryč, ale žijí spolu, mají se rádi, odstěhovali se oba na Slovensko neboť manžel je Slovák, jeho žena je z Prahy a teď tam spolu žijou, oba jsou hudebníci.

Moderátor (Vladimír Kroc): A žijí v takové malé vesničce.

Host (Michaela Pavlátová): Žijí v takové malé vesničce, kde se manželka cítí naprosto osamělá, vykořeněná, nemůže se věnovat své práci. A vlastně všechnu svojí pozornost vrhá na manžela, který zase na ní nemá čas, protože se věnuje svojí práci. A pro mě je tak těžký řikat, o čem, o čem ten film je. Možná je o tom, jestli je důležitější být s tím druhým nebo jestli je důležitější se věnovat, být sám sebou, na kolik je důležitý, aby se člověk mohl realizovat a věnovat svojí práci. A myslim si, že odpověď je ta, že člověk potřebuje všechno, že to nějak nejde jedno bez druhýho.

Moderátor (Naděžda Hávová): Řekla jste, že tenhle film Nevěrné hry je hraným dokumentem. Znamená to, že neuvidíme ve filmu žádné animace?

Host (Michaela Pavlátová): No to neuvidíte. Todle to je uplně normální seriozní vážnej film a není tam zbla animace.

Moderátor (Vladimír Kroc): S Pavlem Kouteckým jste před pěti lety natočila variace na vztahové téma Až na věky. Většina vašich prací myslím se zabývá vztahy mezi muži a ženami obvykle?

Host (Michaela Pavlátová): Ano.

Moderátor (Vladimír Kroc): Dá se to chápat, že to je něco jako vaše životní téma?

Host (Michaela Pavlátová): No, já to vždycky přičítám tomu, že si neumim vymýšlet příběhy a v případě těch vztahů nebo témat vztahů, není třeba si vymýšlet. To jako vidíte všude kolem sebe, něco z toho zažijete, něco z toho dofabulujete. A mě samotnou taky nejvíc zajímaj filmy o vztazích, protože eště jsem na to nepřišla, nemyslim si, že na to někdy přijdu, jak to všechno funguje. A zajímá mě to víc, než nějaký detektivky.

Moderátor (Naděžda Hávová): Film Nevěrné hry si prý našel vás, ne vy jej. Jak to tedy bylo?

Host (Michaela Pavlátová): No ten si našel mě a to takovým zajímavým, vzniklo to vlastně, první popud byl, že jsem zrovna seděla v Americe v San Franciscu a zrovna nás propustili z práce, protože docházelo k nějakým reorganizacím. To bylo někdy asi v roce 2001, kdy ta ekonomika šla hodně dolů. Já jsem tam pracovala v jednom animovanym studiu. Tam měli hodně, hodně pracovníků, který pak najednou museli propustit. A já jsem si řikala, co dál? A napadlo mě, že by se mi docela líbilo se zase vrátit na čas na chvíli do Čech kvůli, taky hlavně kvůli rodičům, protože se mi hodně stejskalo. A pak jsem otevřela mail a tam byl, tam byla zpráva od Kateřiny Černé od produkční, ahoj Michalo, nechtěla by si režírovat náhodou v Čechách celovečerní hraný film? A což mně přišlo hrozně absurdní a směšný zprvu. Kdybych asi si přečetla ten mail tady v Čechách, tak by mě to tak nepřekvapilo nebo se mně to nezdálo tak, jako ta nabídka tak, tak nemožná, tak fantastická, tak nereálná. Ale v tý Americe tam je ohromná konkurence a tam je člověk naprosto neznámej a je tam hrozný množství strašně zkušenejch a talentovanejch lidí, který si musí těžce vydobývat jakýkoli možnosti k nějaký umělecký práci. Protože tam je, tam nemaj ten luxus jako u nás, tam se prostě všechno je zboží. To tady u nás ještě, se často natáčejí, jsou peníze na filmy, které zbožím nejsou. Naštěstí i naneštěstí. Teď jsem nějak vodběhla nějak doširoka.

Moderátor (Vladimír Kroc): Máte pocit, že to byla, že vám ta nabídka příliš snadno spadla do klína?

Host (Michaela Pavlátová): Určitě, naprosto snadno. Úplně nezaslouženě. Ale já jsem dost dlouhou dobu přemejšlela, jestli ji vzít mám, protože jsem si uvědomila, že jsem nestudovala ten hraný film, že to neumim, že nemám žádnej talent na to, že tam nemůžu projevit tolik svůj rukopis. Prostě jsem se na to necejtila. A taky jsem nevěděla, jestli dokážu utáhnout celovečerní film.

Moderátor (Vladimír Kroc): Já jsem právě někde četl vaše slova, kde jste prohlásila, že režie celovečerního hraného filmu je mystérium a že vy osobně nepatříte mezi ty vyvolené, kterým je to dáno. Jak velký rozdíl je točit právě celovečerní film a dvacetiminutovou povídku, to byl ten váš ranný debut?

Host (Michaela Pavlátová): Dvacetiminutová povídka se dá zvládnout už jenom tim, že jí můžete celou si představit v hlavě najednou, že si jí můžete, jako nemusíte se dívat do žádnejch papírů a víte, která, jak ty scény jdou po sobě, jakou má která scéna náladu. Natáčení je daleko kratší. No štáb nemusí bejt asi menší, ale je to únosný.

Moderátor (Vladimír Kroc): Zkrátka ten celovečerák je větší kláda?

Host (Michaela Pavlátová): Celovečerák je větší kláda a vim, že eště vůbec než mě kdy napadlo, že bych se k němu mohla dostat, tak jsem si řikala, že vlastně obdivuju jakýhokoli režiséra celovečerního filmu za to, že byl schopnej natočit tak dlouhej film, kde neustále dochází k tomu, že se ty scény točí na přeskáčku. Takže vy po jedný scéně, která se odehrává na podzim před rokem se smutnou hrdinkou a za pět minut se musíte připravit na scénu, která se odehrává po půl roku poté nebo před tím, kde máte stejnou herečku, ale už je v uplně jiný situaci, v uplně jiný náladě a vy si musíte rychle přehodit tu výhybku. Jako uplně někam jinam a uvědomit si, jak vlastně jí vést, jakým má ta scéna působit dojmem, jakou náladou. A to je strašně těžký. A musíte se pořád dívat do těch papírů a připomínat si to, protože už není možný to mít najednou v hlavě

Moderátor (Naděžda Hávová): Scénář Nevěrných her napsala Tina Diosi, což je mladá slovenská scenáristka. Představte nám jí trošku.

Host (Michaela Pavlátová): Tak Tina Diosi už na Slovensku není tak neznámá. Napsala, vona psala nějaký scénáře k televizním filmům. Nejsem si teď jistá, jestli psala něco jako už hranýho nebo ne. A tendle ten scénář Únava ten chystala ona hrozně dlouho. Napsala asi snad šest verzí a byla inspirovaná nějakou skutečnou dvojicí dvou bratislavských hudebníků klavíristů, který taky odešli z Bratislavy do rodného, do rodné vesnice toho muže a ta žena se tam cítila nějaká neuspokojená. No já jsem se s tou Tinou Diosi vlastně setkala jenom jednou. Já jsem dostala ten její scénář a k tomu také svolení, že ten scénář si můžu trošku přešít.

Moderátor (Naděžda Hávová): A jak moc jste ho přešívala?

Host (Michaela Pavlátová): Já jsem, byla to, byla to zvláštní práce. Protože vlastně jsem měla tu výhodu, že jsem to nemusela vymejšlet, takže hrozně moc práce bylo uděláno. Ale z mnoha věcma já jsem se tam nemohla ztotožnit, protože ta její hrdinka byla jako uplně jiná, než já znám nebo než já chápu. A já jsem pořád tam měla potřebu to nějak zkonkretizovat a celej ten scénář přesunout do, do mezí, který já znám. Do prostředí, který já znám. Takže jsem to musela podle mě dost změnit, ale zároveň jsem musela samozřejmě respektovat ten scénář a taky jsem to chtěla respektovat. A měla jsem takovej pocit, jako že přešívám kabátek. Že to není jako že šiju novej kabát, ale že přešívám kabátek, kterej vlastně nemůžu z něj ušít něco jinýho, musí to bejt prostě ten kabátek no.

Moderátor (Vladimír Kroc): Podobně jako na Absolutní lásce jste spolupracovala na Nevěrných hrách s kameramanem Martinem Štrbou. Čím on vás zaujal?

Host (Michaela Pavlátová): No já jsem měla strašný štěstí na toho Martina, toho mně prostě přihrál osud, toho jsem si ani vlastně nějak moc nevybírala. Na těch, na tý Absolutní lásce on tam točil eště to byla, to byl film Praha očima, kde bylo, kde byly čtyři filmový povídky a jednu z nich točil Martin Šulík a měl Martina Štrbu za kameramana. Takže tím pádem pak Martin točil i se mnou. On netočil všechny ty povídky v tom cyklu, ale se mnou točil. A já jsem teda hned vlastně při uplně svý první práci na hraném filmu se setkala s Martinem, kterej je strašně dobrej spolupracovník. Protože je, jednak je jako mistr svý profese a potom je hrozně klidnej rozvážnej muž, kterej byl pro mě hrozně uklidňující v tý nervozitě toho, toho všeho. Byl to vlastně muj nejbližší parťák, to je takový blbý slovo. A taky bylo příjemný, že já jsem se hrozně bála toho, že při tý první povídce, že všichni na mně poznaj, že jsem ještě nikdy nedělala žádnej film a že, že jako to budu mít s nima těžký že jo. Vono je někdy těžký přesvědčit ty profese, který pracujou na filmu už sto let a najednou se tam vobjeví nějakej bažant, jako já, navíc ještě bez nějaký FAMU a máte jim tam něco poroučet že jo. Nebo ne poroučet, ale máte je o něco žádat. Takže si dovedu představit, že velice lehce by mně mohli dát najevo, ať je nikam moc nehonim, že voni ví daleko víc, jak se to má dělat. A právě měla jsem pocit, že jsem tak chráněná tím Martinem jo, že on je ohromně respektovanej a na toho si nikdy nikdo netroufl. Takže to byla velká výhra. A u toho druhýho filmu vlastně toho jsem Martina taky podědila s tim projektem. Protože ten projekt Únava, ten film on už se začal trošku připravovat. A původně ho měla režírovat Tina Diosi vlastně scenáristka, dohromady s Martinem Štrbou. A potom se rozhodla Tina, že přece bude radši jenom scenáristkou a rozhodli se, že to chtěj dát nějakému jinému režisérovi.

Moderátor (Vladimír Kroc): Takže jste přišla k tomu přešívanému kabátku.

Moderátor (Naděžda Hávová): Zůstáváte s Českým rozhlasem. Ve studiu Radiožurnálu je tentokrát výtvarnice, animátorka a režisérka Michaela Pavlátová. My už jsme se zmínili tak trochu o Americe. Vy jste říkala, že scénář k Nevěrným hrám jste, nebo nabídku na režírování Nevěrných her jste dostala v San Franciscu. Jak dlouho jste trávila ve Spojených státech?

Host (Michaela Pavlátová): Já jsem tam jezdila asi čtyři roky. A poslední dva roky jsem byla vlastně už většinou tam no. Vono to chvilku trvalo se tam přesunout.

Moderátor (Vladimír Kroc): Pracovala jste tedy v animačním studiu. Jak moc se liší práce tam a tady u nás?

Host (Michaela Pavlátová): Já jsem nepracovala tady v animovanym studiu.

Moderátor (Vladimír Kroc): Aha. Ale dělala jste animované filmy?

Host (Michaela Pavlátová): Ano. Dělala jsem animovaný filmy, ale vdycky na volný noze. A mohla jsem si tady dělat to, co jsem chtěla. A tam je to uplně něco jinýho, protože tam naprosto všechno je produktem. Tam prostě desetiminutový animovaný film je, který si tady děláme pro radost, tak jsou vlastně takovej luxus, protože se nikdy pořádně nepromítaj a většinou jsou k vidění jenom na festivalech, tak do toho, za to by tam nikdo peníze nedal. A já jsem pracovala normálně v animovanym studiu, který dělalo, který dělá hlavně reklamy a... Takže jsem tam dělala nějaký reklamy. A ještě jsem měla to štěstí, že jsem tam chytila tehdy eště poslední záchvěv toho, kdy byly peníze, kdy eště existovaly ty hodně těch internetovejch společností. A v jednu dobu to vypadalo, že by se animovaný filmy mohly promítat na internetu, že by tam mohli bejt seriály. Ono se ještě nevědělo, jestli se to podaří zaplatit nebo nepodaří, ale hodně studií začalo dělat animovaný seriály pro internet. A doufaly, že později se objeví nějakej způsob nějakejma reklamama nebo, že by si to lidi platili, že by se takle mohly živit. A to bylo hrozně takovej jako príma čas, kdy to ještě vypadalo dobře a nadějně. Takže mě tam nechali udělat seriál Driviard. Takže vlastně tam jsem měla hodně svobody na tady tom. To jsem si vymyslela a tam je jedinej požadavek od nich byl, aby to bylo hodně veselý a takový jako pro mladý lidi a hodně crazy, tak to mně nedělalo problém.

Moderátor (Naděžda Hávová): Jaká to byla zkušenost? Já mám někdy pocit, že je pořád zřetelnější hlavně kulturní rozdíl mezi Spojenými státy a Evropou.

Host (Michaela Pavlátová): Zkušenost v tý Americe jaká to byla?

Moderátor (Naděžda Hávová): Ano.

Host (Michaela Pavlátová): No, já jsem si nikdy neuvědomovala v Evropě, jak jsem strašně moc Evropan a jak to na sobě hrozně moc cejtim, kolik věcí mi tam hrozně chybí v tý Americe. Ale já jsem měla to štěstí, že jsem byla v San Franciscu a San Francisco a New York jsou ty nejevropštější města. A tam jsou hrozně zajímavý lidi a děje se tam, dějou se tam, je tam hodně malířů, výtvarníků. A máte pocit, že tam potkáváte lidi vám blízký. Ale myslim si, že to co je mezi tim, ten ohromnej kus země, tak že to jsou lidi, se kterejma bych si rozuměla hodně málo no.

Moderátor (Naděžda Hávová): Co nejvíc Michaele Pavlátové ve státech chybělo?

Host (Michaela Pavlátová): Starý lidi. Mně tam kupodivu chyběli starý lidi a děti, protože v San Franciscu, to je město úspěšných lidí, takže tam jsou většinou všichni tak mezi, produktivních úspěšnejch lidí, který jsou mezi dvaceti a čtyřiceti. A potom, když jste starší, tak už nemáte na to, v tom městě žít. A takže ty, který na to maj, tak ty se odstěhovávají na Floridu a nebo žijou někde, já vlastně vůbec nevim, kde žijou ty starý lidi. Prostě, a ty mně hrozně chyběli, protože to je součást života, jsou děti, starý, mladý. Každej vám dá něco jinýho. A tam jsou starý jedině chudáci houmlesáci, který tam někde ležej.

Moderátor (Vladimír Kroc): Pojďme se tedy raději vrátit na Slovensko, protože ten film, o kterém jsme mluvili váš celovečerní debut bude mít premiéru za měsíc, Nevěrné hry, je výslovně česko-slovenský film, protože se na něm podílejí veřejnoprávní televize obou států. A také jste získali grand. Jak se vám pracovalo na Slovensku? Vy jste točili na maďarsko-slovenském pomezí v takové vesničce s českým názvem Kamení.

Host (Michaela Pavlátová): No já jsem byla uplně nadšená tím, že se to natáčí na Slovensku. A i když potom určitou dobu natáčení měl někdo nápad, že by se to mohlo přesunout do Čech, tak já jsem nechtěla, protože se mi líbilo jet do tý exotiky, která je přesto tak blízká.

Moderátor (Vladimír Kroc): Počkejte, v čem je Slovensko exotické?

Host (Michaela Pavlátová): No už to není naše země, mluví tam jinak. A v tý oblasti, kde jsme byli, se mluví hlavně maďarsky. A vy cejtíte, že to je jiný, ale přitom jako z tý historie cejtíte, že to je vaše země. A byli tam všichni hrozně milí a srdečný a nebyli tam nafoukaný. A je tam nádherná příroda, což bych nikdy nečekala vod Maďarska. Takový vysokánský kopce, tam se zrovna takle Dunaj zařezává mezi asi nejvyšší pohoří Maďarska. A slovenský herci byli bezvadný. Já jsem byla hrozně ráda, že ten projekt je kombinovanej. Protože jsme měli šanci vobsadit i slovenský herce.

Moderátor (Vladimír Kroc): My jsme neřekli ještě, že hlavní roli má Zuzana Stivínová.

Host (Michaela Pavlátová): Ano, ano.

Moderátor (Vladimír Kroc): Jak s tou se vám hrálo? Teda hrálo, jak se vám jí režírovalo? U ní bychom se ptali...

Host (Michaela Pavlátová): No, to se musíte zeptat Zuzany. To byl trošku takovej oboustrannej boj, kterej ale nakonec myslim vyšel moc dobře. Protože já jsem jí totiž se pokoušela animovat a já jsem jí hrozně utlačovala v jejím spontánním hereckém projevu a vona tim trošku trpěla, protože vona mně chtěla dát to, co umí a to co má v sobě. A já jsem to pro tudle tu roli nepotřebovala. A takže my jsme se tam tak jako trošku vobcházely. Ale po natáčení, jako před natáčením a po natáčení je to zase dobrý jo.

Moderátor (Vladimír Kroc): Tak to je hlavní.

Moderátor (Naděžda Hávová): Necháme se překvapit. A jenom na závěr a uplně šílené rychle, co chystáte dál, návrat k animovanému filmu?

Host (Michaela Pavlátová): Eště nejsem vůbec rozhodnutá. Podle toho, jakej nápad mě napadne, na co se bude hodit víc.

Moderátor (Vladimír Kroc): Tak tedy za měsíc se můžeme podívat na premiéru nového česko-slovenského filmu Nevěrné hry. Hostem pořadu Dva na jednoho byla dnes jeho režisérka Michaela Pavlátová. Děkujeme za rozhovor. Na shledanou.

Host (Michaela Pavlátová): Na shledanou.

Moderátor (Naděžda Hávová): Na shledanou za týden. O velikonočním pondělí bude naším hostem herec Tomáš Hanák. Hezký den s Českým rozhlasem 1 Radiožurnálem vám přejí Vladimír Kroc a Naděžda Hávová.

Autorizovaným pořizovatelem elektronického přepisu pořadů Českého rozhlasu je ANOPRESS IT, a.s. Texty neprocházejí korekturou.