Rozhovor s Martinem Stropnickým

Host (Martin Stropnický): No, vy jste mě opravdu sebrala veškerý dech, pokud mi ještě nějaký zbývá, protože já bych to asi hodnotil střízlivěji, ale nebudu, nebudu vám tu konstruktivní kritiku mé osoby nějak narušovat. Určitě snadné ne. Já nevím, do jaké míry těžké, ale prostě svým způsobem je pravda, že jsem si mohl dovolit ve svém životě několik změn a ani jedna mě nijak neztrestala. Naopak, vždycky se přede mě postavilo něco novýho a já jsem dostal nějakou další takovou, takový žďouchanec životní a bavilo mě to. A ta knížka je toho dalším takovým důkazem.

Moderátor (Jana Klusáková): To, o čem tady mluvíme, to jsou všechno činnosti ryze intelektuální. Ovšem známe intelektuály, kteří umí velmi dobře pracovat rukama. Například filozof Erazim Kohák vlastníma rukama postavil srub, v kterém nějaký čas v Kanadě bydlel a například Jan Vladislav si postavil nábytek do kuchyně, básník. A co umíte rukama vy?

Host (Martin Stropnický): No, já bych si tam ten nábytek postavil, kdyby mi ho někdo přivezl, tak bych ho tam posunul, ale já jsem, ne snad úplný antitalent, svého času jsem uměl nahazovat omítky, ale to už je dávno. Takže teď dělám úplně jiný věci.

Moderátor (Jana Klusáková): Byl jste vším? Čím jste byl nejradši?

Host (Martin Stropnický): Já nevím jestli tím posledním, teďko, co dělám. Teďko mám pár dnů do premiéry v divadle a mám velkou roli krásnou, Tomáš Beketa v Anuově stejnojmenné hře. Hraju tam s Mirkem Dlouhým a to je, to je krásná práce, no. A pak se těším zase po Novým roce až budu intenzivně připravovat novou sezónu Vinohradskýho divadla. Takže mě to všechno baví, je to pravda, někdy trošku moc časově a s tím spaním to nepřeháním, ale není to nuda. Opravdu ne.

Moderátor (Jana Klusáková): Kdo málo spí, brzy zemře. Jsem tudle četla v novinách.

Host (Martin Stropnický): No, to nesmíte brát tak vážně, ty noviny. O tom to je taky ta knížka. Ty přílohy, ty mě fascinujou v těch novinách.

Moderátor (Jana Klusáková): Jaký musí být dobrý diplomat? Řekněte velmi stručně.

Host (Martin Stropnický): Sdílný, zdrženlivý, trpělivý.

Moderátor (Jana Klusáková): Byl jste takový?

Host (Martin Stropnický): Joj, to je třeba se zeptat ministrů. Já jsem zažil čtyři.

Moderátor (Jana Klusáková): Kdybyste měl bilancovat, co se vám jako diplomatickému reprezentantu České republiky nejvíc povedlo? Zaznamenal jste na tomhle poli nějaký konkrétní úspěch?

Host (Martin Stropnický): No, on se potom trošičku rozmělnil na naší domácí politické scéně, jak to tak už občas bývá, ale určitě nebylo úplně marné to, že Česká republika poprvé v dějinách, a tím myslím samozřejmě i Československo, ale i dál směrem dozadu historií, bylo schopno podepsat smlouvu s Vatikánem. To bylo strašně složitý a obtížný. Nemáme čas tady na tom samozřejmě nějak dlouho setrvat, ale to bych si dovolil, tento úspěch, označit, byť potom v našem Parlamentu neprošla ta smlouva. Ale já myslím, že její osud ještě je jaksi otevřený do budoucna.

Moderátor (Jana Klusáková): Navzdory přísloví nevstoupíš dvakrát do téže řeky, jste k všeobecnému překvapení podruhé vstoupil na prkna divadla na Vinohradech. Letos v dubnu dokonce jako umělecký šéf. Jako hrající umělecký šéf. Z excelence šéfem, není to tak trochu ústup ze slávy?

Host (Martin Stropnický): Ne, vůbec ne. Já to takhle nevnímám. Já jsem v druhých řekách imrvére, takže mě to opravdu taky tohle to baví, jako takový nějaký přelstění osudu nebo co. Já když jsem se dostal do Říma po x letech, já tam byl jako malý dítě, po tom roce 94, tak opravdu jsem měl takovej zvláštní pocit i s dovolením zadostiučinění, jo? Třeba za rodiče nebo tak. Takže ne, to vůbec ne. Ústup ze slávy, to je tak strašně legrační. Velvyslanec v sobě koncentruje všechny paradoxy, protože na jednu stranu je tou přijímací zemí kolikrát skutečně vnímán jako zástupce hlavy státu a potom se ozve telefon z Černínského paláce, že třeba nemají ořezávátek a vy zjistíte, že prostě na to nestačíte, prostě, ani na takovouhle věc.

Moderátor (Jana Klusáková): Co máte v divadle na starosti jako umělecký šéf?

Host (Martin Stropnický): Rozhoduji, svým způsobem určuji, co se hraje, kdo to hraje a kdo to režíruje.

Moderátor (Jana Klusáková): Takže vy sám sebe nakonec obsazujete?

Host (Martin Stropnický): No, to je pěkné, ano. Já jsem si ale řekl, že jinak nebudu to samozřejmě přehánět, snad v sobě mám nějakou základní míru vkusu a na druhou stranu se nebudu trestat za to ředitelování. U nás už teď do budoucna čím dál víc budou režírovat hosté. A ten host prostě, když si mě vybere, tak si mě vybere, když si mě vybere druhý host, já řeknu ne, to už nemůžu, takže já myslím, že to nějak dokážu správně vyvážit.

Moderátor (Jana Klusáková): Třeba si host řekne, když se vás nevybere, tak už podruhé nebude pozván.

Host (Martin Stropnický): Není to nutně takhle. Já v tomhle se budu snažit maximálně zabránit. Jsou taky hry, v kterých teda absolutně pro Stropnického žádná role není, že jo? Takže tam je to skutečně nekonfliktní. Ne, já věřím, že se to dá dát nějak dohromady.

Moderátor (Jana Klusáková): Funkce uměleckých šéfů v našich divadlech není žádná novinka. Já si vzpomínám, že může tomu být tak 20 let, jsem byla jednou svědkem toho, jak v Národním divadle někteří herci oslovovali Václava Švorce soudruhu šéfe.

Host (Martin Stropnický): Na to mě nenapadá žádná odpověď, jenom se můžu takhle chichotat. Tak, tam je ještě ředitel. To je hlava domu a ten jaksi má v kompetenci peníze, takže já si myslím, že tam ta hierarchie je jasná.

Moderátor (Jana Klusáková): I u vás je ředitel, je jím zkušený Jindřich Gregoriny. Netlučou se ty vzájemné pravomoci?

Host (Martin Stropnický): Ne, záleží to strašně na tom, jak ti dva se sejdou, dohodnou, domluví, dokáží vzájemně respektovat a já, kdyby to nerušilo v rozhlase, tak bych to tady zaklepal na dřevo, že to funguje dobře.

Moderátor (Jana Klusáková): Vinohradské divadlo se 750 místy proslulo tím, že se tam diváci chodí dívat na živé televizní hvězdy. Ať hrají jak hrají. Platí to pořád?

Host (Martin Stropnický): Ono to bylo hodně spojeno s minulostí, s érou režiséra Dudka, který samozřejmě jakožto režisér té původní Nemocnice a spousty, spousty inscenací a seriálů a zároveň režisér divadla na Vinohradech, mohou děti něco vzkazovat ...

Moderátor (Jana Klusáková): Obsazovat své herce.

Host (Martin Stropnický): A ne z nějaké taktiky, prostě to bylo úplně přirozená volba. On mě znal, znal mě z práce a tak dále, a tak dále. To se změnilo, taky se změnila konkurence, změnila se vůbec televize, změnila se programová skladba. Čili ten televizní hvězdný systém, i kdyby ti všichni byli ještě na živu, ti Brodští a Bláhové, Kopečtí a tak dále, tak už by to určitě takhle nefungovalo. Čili to se změnilo, změní a bude měnit do budoucna. Ale myslím si, že pořád bychom měli být výrazným divadlem hereckým, to ano.

Moderátor (Jana Klusáková): Po nástupu do vedení souboru jste prohlásil, že si jednak chcete udržet přízeň publika a zároveň zvýšit uměleckou úroveň repertoáru. Jak se to dělá a jak se vám to daří? Ačkoliv jste tam teprve něco málo přes půl roku.

Host (Martin Stropnický): Ano. Vlastně teď mě čeká druhá premiéra ve funkci, tak říkajíc. No, některými zřejmě technickými nástroji, to znamená, že jsou předvýrobní porady. To zaznamená, že nepřijde režisér se scénografem a neřeknou, takhle to bude. Ale řeknou nejdřív ten záměr a ten, aniž bychom nějak svazovali jejich umělecký rozhled, takhle to musí zase nějakým způsobem korespondovat, co my v tom divadle chceme, jestli to je složitá scéna, nákladná, těžká a tak dále. Dělají se takové trestné předváděčky, zhruba 14 dnů před premiérou se to vedení, prostě se jde podívat. Ještě na neokostýmovanou a nenasvícenou hru. Herci to nemají rádi, ale myslím si, že to je velmi užitečné. Zavedli jsme předpremiéry. My tu oficiální premiéru, v podstatě to už je večer číslo čtyři nebo pět. Dělá se to všude na světě, je to daleko ještě ve větším rozsahu. Já nechápu, proč bychom to nemohli dělat. Není to fér, ten první večer. Prostě poznat všechny kritiky a všechny ty diváky a teď se tam v jakémsi časovým rozechvění vydat ze všech sil. To není v pořádku. Ale i v hodnocení je určitě to, to nejsou žádné papíry, to nejsou žádné kolonky, ale prostě si sedneme zase s drobným odstupem po té oficiální premiéře, celé vedení s režisérem a říkáme si co ano a co ne, co se povedlo, který herec se třeba posunul. To jsou takovéhle instrumenty a samozřejmě výběr těch spolupracovníků, že jo? Tak teď se připravuje sezóna 2004-5, takže já docela jezdím hodně po oblasti, snažím se najít jak herce, herečky, režiséry i dramaturgy. Oslovuji nejrůznější lidi. Jednám opravdu s desítkami lidí. Takže to všechno by mělo přinést jakési řešení kvality.

Moderátor (Jana Klusáková): Čas utíká ovšem i hereckým hvězdám. Propouštěl jste?

Host (Martin Stropnický): Ne, ale já jsem skutečně nastoupil 1. dubna tohoto roku a já takové ty modrokošilaté rázné kroky jako, prostě dělat změny tohoto typu vyžaduje určitý čas, vyžaduje určité posouzení toho. A ne vždy ta razance je nutně fiktivní. Často je to spíš, s prominutím, pro noviny. Já tohle to budu velmi pečlivě posuzovat, ale určitě dojde k nějakým změnám koncem toho prvního pololetí příštího roku, před prázdninami, určitě ano.

Moderátor (Jana Klusáková): V Českém rozhlase 1-Radiožurnálu vám představujeme Martina Stropnického, toho času uměleckého šéfa divadla Na Vinohradech a nejnověji autora knihy fejetonů, povídek a písničkových textů s poněkud zvláštním názvem: Klídek, nerve! Koho a k čemu tím titulem vyzýváte?

Host (Martin Stropnický): Tak já bych rád možná řekl, že slovo typu klídek jsou přesně ta, která teda vůbec rád nemám, ale tohle to je autentický citát a řekl to mému dobrému kamarádovi jeho syn.

Moderátor (Jana Klusáková): Ale promiňte, ale to my nepoznáme, že vy to nemáte rád v takových situacích.

Host (Martin Stropnický): Jenže on je ironickej v podstatě. I ta obálka, kterou nakreslil Libor Preiss, tak bude natolik pro lidi zajímavá, že budou mít chuť třeba si to přečíst. To řekl prostě jeden dospívající syn po takové bouřlivé debatě se svým otcem, svému otci, kterého zanechal celého říčného na bojišti. Naprosto ledovým hlasem mu řekl: Klídek, nerve! Ve svých 16 nebo 17 letech a odešel do restaurace. Takže tam jsou různé věci. Tam si dělám legraci z nás otců, z nás mužů, kteří dělají takzvaně kariéru. I ze všech možných drobností každodenního života. Z toho, že si jdete koupit noviny nebo že je potom přečtete. Nebo že jedete na dovolenou. Všechno jsou to vlastně takový úžasný absurdity, který nás kolikrát rozčilujou a já se na to vždycky snažím koukat z toho, že je to vlastně směšný, no.

Moderátor (Jana Klusáková): Ten Klídek, nerve!, to mě připomíná, že mi nedávno vyprávěla jedna známá, že její dospělý syn, který k ní přijde jenom občas, když mu se snažila něco vyprávět, tak jí nervózně zarazil a řekl jí: Děj, matko. Děj. Já jsem si, pane Stropnický, tu vaši knížku s chutí přečetla a ráda veřejně říkám, že ty vtipné, občas kousavé texty jsou nedotčeny vaší diplomatickou kariérou.

Host (Martin Stropnický): To nevím, jestli je lichotka?

Moderátor (Jana Klusáková): Nedivte se, ale hezky nadbíháte. Knížka už se pár dní prodává. Máte nějakou odezvu?

Host (Martin Stropnický): Já na to opravdu nemám čas. Já jako nemám žádný cílový skupiny a marketingový studie. Já jsem to prostě dostal jako jakousi nabídku velkorysou od nakladatelství Lidových novin. Zkusil jsem se do toho nějakým způsobem pustit. Byla to teda setsakramentská práce, to jsem trochu podcenil. Oni řekli zhruba ten rozsah, co to má mít, cirka těch 200 stran a měl jsem na to dva měsíce a ještě léta a velký horko. A takzvaný ty dva měsíce, kdy budu mít čas na rodinu, takže...

Moderátor (Jana Klusáková): Ale měl jste něco napsáno, ne?

Host (Martin Stropnický): Maličko, malinko. Já jsem něco připravoval pro klubovej pořad, co jsem chtěl dělat s Honzou Jiráněm, abychom navázali na to písničkaření a bohužel opravdu na to teďko ten čas není. Ale já jsem psal denně od šesti do devíti včetně Chorvatska, kdy jsem málem zapek počítač, protože už bylo pěkný vedro ráno.

Moderátor (Jana Klusáková): Vy jste před chvílí řekl, že ta obálka a i ty kresby uvnitř jsou jenom Viktora Preisse. To je váš herecký kolega nebo shoda jmen?

Host (Martin Stropnický): To je můj herecký kolega. To je ten známý Viktor Preiss, vážení posluchači a především vážené posluchačky. My se známe strašně dlouho, my jsme spolu byli kdysi v angažmá v Městských divadlech, v ABC především, počátkem 80. let. A Viktor vždycky se ke mně choval strašně hezky a já jsem si toho považovat a ctím ho jako člověka i herce. No a když jsem se vrátil před rokem, on mě z ničeho nic přinesl svůj obrázek, jako takovej dáreček na uvítanou. No tak mě to potom za pár měsíců napadlo, že by bylo fajn, kdyby to třeba doprovodil pár obrázkama.

Moderátor (Jana Klusáková): Taky moc hezky zpívá.

Host (Martin Stropnický): Hm, to je pravda. Renesanční Viktor.

Moderátor (Jana Klusáková): A na závěr o něčem jiném, i když v podstatě stále o tomtéž. V těchto dnech bylo zveřejněno prohlášení Rady uměleckých obcí České republiky. Mezi ně patří také Herecká asociace. Rada ostře protestuje proti, cituji: Nepřijatelnému řešení problémů v oblasti kultury a vyjadřuje obavu, že důsledkem současné politiky bude likvidace celých uměleckých profesí a žánrů. Můžete k tomu něco říct?

Host (Martin Stropnický): No, já myslím, že podobné rady dělají taková to prohlášení, ztratily by svůj smysl, kdyby taková prohlášení nedělaly.

Moderátor (Jana Klusáková): No, takhle razantní prohlášení ovšem vychází z rukou této rady poprvé.

Host (Martin Stropnický): Já se přiznám, že nevím čeho je to konkrétním odrazem. Jestli informací o rozpočtu na příští rok, já to ještě nevím.

Moderátor (Jana Klusáková): Ano, ano.

Host (Martin Stropnický): Patrně ano. Já, těžko s tím polemizovat. Určitě na to mají svaté právo, na druhou stranu já si vzpomínám, že těch zhruba 7 měsíců, co jsem strávil jakožto nepolitický ministr ve vládě Josefa Tošovského, tak nejvíc traumatizující bylo to, že jsem prostě měl nějakou hromádku peněz a věděl jsem, že prostě je strašlivě nedostatečná ta hromádka. No a tak jsem se snažil, to je vlastně skoro to nejtěžší, že jo, rozdělit nebo utratit ty peníze co nejlíp. Nerozhodovat samozřejmě o tom sám, ale radit se o tom. Ale stejně to neuděláte nikdy úplně dobře. Jenom se k tomu můžete přiblížit a je těžké potom ve vládě bouchat, obratně řečeno, podpatkem do stolu a říkat, já potřebuji. I všichni potřebují víc. No tak když se zavírají nemocnice nebo školy nebo já nevím, jo, kde jsou všechny možný rozpočtový tlaky a potřeby, a zase kultura vždycky má trošičku třeba, nechci říct rovnou smůlu, ale teda není v první linii. To jako zase je třeba korektně přiznat.

Moderátor (Jana Klusáková): Ale někdo si vybouchá.

Host (Martin Stropnický): No, někdo si vybouchá. Často se třeba pláče nad tím, že hyne český film. Točíme přes 20 filmů ročně. Italové přes 30 a je jich 60 milionů, nás je 10. Já si nemyslím, že... A potom, když ty filmy vidíte, tak nechci být nějakým jako rigidním kritikem, ale možná že ony všechny natočeny být nemusely, že jo. A přesto se to prezentuje jako konec prostě filmařiny v Čechách.

Moderátor (Jana Klusáková): No, ale do těch filmů nesype naše vláda ani to nejsou peníze ze státního rozpočtu.

Host (Martin Stropnický): Část, část.

Moderátor (Jana Klusáková): Jenom malá část, viďte. To si většinou ti filmaři nějak shánějí sami. Dlužno říci, že naše vláda moc českou kulturu nehýčká.

Host (Martin Stropnický): No, víte, já mám pocit, že státní nebo vládní kulturní politika, já jsem tam po sobě zanechal takových 30 schránek, které obsahují poměrně jednoduše seřazeno to, co si myslím, že by stát v kultuře dělat měl a naopak, co by dělat neměl vůbec. Tak tam jsou ty hlavní úkoly poměrně zřejmé, především ten odkaz, že jo, kulturní. To Ministerstvo kultury má menší rozpočet než Ministerstvo zahraničí. Musí toho udělat strašně moc. Čili určitě památky, určitě muzea, určitý výběr galerií, řekněme. Určitě menšinová kultura. No a potom už to začíná slábnout ten tok, ale to je na strašně dlouhou debatu.

Moderátor (Jana Klusáková): Já jenom dodám, že sám říkáte v jednom rozhovoru, který jste nedávno poskytl, že mnoho cizinců, když se řekne Česká republika, ozvěnou zazní z jejich úst kultura. A ta nám sem lidi láká. To je taky důležitý.

Host (Martin Stropnický): Máte samozřejmě pravdu, ale to je možná přesně ta kultura, o které jsem mluvil z toho výčtu. To není až tolik zas to živé umění. To žije taky, ale to především to dědictví. Ale aby bylo nějaké dědictví, musí být živá kultura samozřejmě. Ale nemyslím si, že je prostě nutné, aby stát nalíval peníze do x krát y divadel a orchestrů a tak dále. To skutečně ne. Ono se to totiž na těch, které skutečně jsou na tom finančně dobře a těch je hrozně málo, ale pozná se to na tom. Čili ono špetka toho finančního tlaku, myslím, žádnýho umělce ještě nezahubila. Ale nesmí to být škrcení. To máte pravdu.

Moderátor (Jana Klusáková): Hostem našeho pořadu byl Martin Stropnický, muž, který říká: Za vlastence považuji toho, kdo se snaží dovědět o své zemi maximum a platí daně. Za rozhovor děkuje Jana Klusáková.

Autorizovaným pořizovatelem elektronického přepisu pořadů Českého rozhlasu je ANOPRESS IT, a.s. Texty neprocházejí korekturou.