Lustig měl obrovské charisma, jeho kurzy tvůrčího psaní byly šmršť. Člověk si srovnal hodnoty, vzpomíná Dana Emingerová

Vedete mimo jiné kurzy tvůrčího psaní podle Lustiga. Jak se píše podle Lustiga?

Podle Lustiga se každý naučí psát.

Fakt?

Věřím tomu, co říkal Arnošt – že psaní je řemeslo jako každé jiné. A tudíž kdo projde kurzy Arnošta Lustiga, tak je to, jako když projde autoškolou, naučí se nějaká základní pravidla. Pak jsou Hemingwayové, to jsou závodníci Formule 1. No a pak je pár lidí, kteří by neměli usedat za volant. I tací jsou mezi psavci, ale je jich strašně málo.

Letošek je rokem tohoto světově proslulého židovského spisovatele. V těchto dnech si připomínáme 15 let od jeho úmrtí a 21. prosince to bude 100 let od jeho narození. Jak jste se poznali?

Čtěte také

Páchat dobro není tak snadné, jak by se mohlo zdát, říká novinář Jiří Pasz, jehož kniha se stala cestopisem roku

Poznali jsme se díky jinému židovskému spisovateli, kterého jsem náhodou potkala v Izraeli díky svému manželovi Petru Pravdovi, který dělal v Izraeli válečného zpravodaje. Seznámil mě s Viktorem Fischlem, o kterém jsem napsala jednu svoji prvotinu.

Mám dvě literární prvotiny – jedna je o devadesátiletém Viktoru Fischlovi a druhá je o mém stoletém dědečkovi Jaromírovi. A i když jsem psala každou zvlášť, tak vyšly v jeden den. Myslím, že v roce 2002 na květnovém knižním festivalu.

A právě Arnošt Lustig mi dělal kmotra knihy, která se jmenuje Dva životy Viktora Fischla. To je knížka, kterou mám taky moc ráda, protože mě přivedla k velkému okamžiku setkání s Arnoštem Lustigem. Od té doby už jsme se přátelili.

Nejlepší rady

O čem je vaše kniha Živel Lustig?

Moje kniha Živel Lustig je právě portrétem Arnošta Lustiga přes jeho kurzy tvůrčího psaní. A to byla opravdu smršť. To byly nejlepší rady, jak psát, povídání o světových autorech, o antické filozofii, na které je naše civilizace založená, o jeho šílených příbězích z koncentráku, na kterých jsme si uvědomili, co to vlastně ten holokaust byl…

A vždycky, když nevěděl kudy kam, tak vyprávěl strašně sprosté vtipy, které si myslím, že by už dneska před dámami vůbec nemohl vyprávět, protože by to zavánělo téměř me too. Ale my jsme se tomu vždycky smáli, protože měl obrovské charisma. A když jsme se příliš styděli, tak vždycky říkal: „Emingerová, chceš se stát spisovatelkou, musíš se vyrovnat i se sexem. Do příště napíšeš erotickou bajku.“

Mělo to ještě takový morální přesah, že si člověk srovnal hodnoty.

A ty jeho kurzy byly opravdu skvělé, to bylo něco. Hlavně to mělo ještě takový morální přesah, že si člověk srovnal hodnoty. To, co je v životě důležité, a co nestojí za to se tím zabývat.

Z čeho podle vás čerpal svoji pověstnou nezdolnou energii?

Je zajímavé, že se znám s jeho rodinou a ta říká, že neznali smutnějšího člověka než Arnošt. A myslím si, že tou nezdolnou energií a humorem skrýval to, co prožil, všechny ty hrůzy z koncentráků. A že to byla cesta, jak se s tím vyrovnat.

Krásné historky z kurzů

Pracujete teď na nějakém vlastním projektu?

Pracuji, je to několik projektů. Jak jsem říkala, že každý spisovatel trošku sahá do sebe, tak teď řeším vztahy se svými devadesátiletými rodiči, opět se dostávám ke stáří. A musím říct, že je úplně něco jiného, když cestujete se stoletým dědečkem a je to ten dědeček, prarodič, a uplně něco jiného je, když pomáháte takto starým rodičům.

Čtěte také

V bezpečné Evropě si nemůžeme dovolit cítit se unavení. Na Majdanu se vám zastaví srdce, líčí novinář Erik Tabery

Protože ta vazba je mnohem pevnější a člověk hůř nese, že ti bohové, kteří vám celý život říkali, co je správné a co je špatné, najednou ztrácí sílu.

Takže jeden projekt je o soužití se starými lidmi, zvlášť proto, že generace stárnou a starých lidí je čím dál víc. Když byl můj dědeček stoletý, tak to byla výjimka. Dneska se dožíváme vyššího věku, takže si myslím, že je to docela aktuální téma.

A druhé téma je, že bych chtěla udělat další knihu o kurzech tvůrčího psaní, ale takovou formou, jako jsem psala toho Živla Lustiga – že tam budou historky žáků, protože tam se stávají neuvěřitelné náhody. Jedna holka psala příběh o tom, jak v roce 1990 jela na první rockový festival do Trutnova a že jí zastavil po cestě Václav Havel, protože potřebovala…

On jí zastavil jako stopařce?

Jako stopařce. Byl tam se vší ochrankou, ona nasedla do limuzíny a byla z toho úplně překvapená. Načež na tom kurzu seděl jiný kluk a říkal: „No, já jsem znal kluky z té ochranky, a ti dodneška nevědí, co si to tam tenkrát Havel vzal za ženskou. Hrozně mu to rozmlouvali a on si nedal říct.“ To už byl prezident.

Takže se takto potkali. Takové tam vznikají krásné historky. A to bych chtěla všechno dát dohromady, plus rady, jak psát.

Novinařina objektem byznysu

Jak se ve vašich očích změnila žurnalistika za tu dobu, co se jí věnujete?

Čtěte také

„V extrémní vysílenosti člověk pozná svoje limity.“ Novinářka Uhlová odjela za špatně placenou prací do Evropy

Po revoluci jsme se snažili hodně informovat. Přijde mi, že v poslední době je žurnalistika spíš – tak jako všechno – objektem byznysu a že jde o to hlavně vydělat peníze a mít kliky a že až na výjimky není až tak důležité, co ta žurnalistika říká.

Samozřejmě jsou skvělí novináři, kteří se o to pořád snaží, ale ti, kteří jsou tlačeni různými korporáty do velkého výkonu a bez nějaké erudice, tak mi přijde, že to pověst novinařiny hodně kazí.

Jsem ráda, že jsem od toho, co jsem dřív dělala, přešla pak třeba do National Geographic a víc se věnuji psaní o cestování. Nebo jsem spolupracovala třeba s Národním muzeem, moje nejtrvanlivější noviny jsou tady hned vedle v historické budově Národního muzea, kde jsem spolupracovala na všech textech pro přírodovědné sbírky.

Jak Dana Emingerová vzpomíná na dobu, kdy psala pro Mladý svět? Jak došlo k tomu, že její interview s Václavem Havlem přetiskly New York Review of Books? A v čem spočívá projekt Duši nespoutáš? Poslechněte si celý rozhovor.