Rozhovor s Janem Kašparem, hercem Divadla Járy Cimrmana

Moderátor (Vladimír Kroc): V dubnu 1988 se při pádu ze stromu zranil a zůstal na vozíčku. Smoljak a Svěrák mu začali psát role, jak říkají, sedací. Jan Kašpar hostuje také ve studiu Láďa, mimo jiné ve hře Fantom realistického divadla Zdeňka Nejedlého. Když už jsme u toho, vy jste vyrůstal v padesátých letech, ale obvykle na dětství vzpomínáme s láskou a nostalgií. Jak vy vidíte zpětně tu dobu?

Host (Jan Kašpar): No tak já jsem byl samozřejmě malý dítě, takže si to moc nepamatuju a člověk má tendenci si pamatovat jenom ty hezčí a veselejší příhody že jo, takže nebudeme povídat o tom, co jsme kdy s klukama vyváděli. Já má třeba takovou jednu vzpomínku na tátu, kterej měl nějakej pokus vo přechod hranic a byl zavřenej. Já nevim bral to vo dva roky, to si samozřejmě nepamatuju, to bylo před narozením. A von byl pak posedlej, že se bál řikat něco do telefonu jo. A pracoval v ČKD na Zlíchově a bydleli jsme na Smíchově jo. A já mu volal na ten Zlíchov do telefonu jsem mu řikal, že potřebuju peníze. A někde jsem zaslech, já nevim, když mi bylo šest nebo kolik sedum let, a zaslech jsem něco vo centech a vo dolarech a řek jsem mu. Nemáš nějaký centíky tady doma? A von ten telefon položil a během pěti minut byl doma a zfackoval mě, že do telefonu se neříká centíky, že to je průšvih jo. Takže to je třeba taková vzpomínka.

Moderátor (Vladimír Kroc): My, když jsme tady žertem říkali, že máte vlastně kvalifikaci na prezidenta, protože jste začínal jako kulisák, tak jste řikal, že jste byl jenom krátce zavřený. To jsem netušil, že jste byl ve vazbě. Za co?

Host (Jan Kašpar): No já nebyl ve vazbě. Já jsem měl, ježiš co to bylo? Zadržovací vazba, zadržovací vazba. Někdy v roce, no eště než jsem spad na ten vozejk, to znamená někdy v roce 85, 6 jsme pomáhali nějakejm Holanďanům filmovat, tady dělali nějaký výtvarníky, malíře. No samozřejmě někdo z nás spolupracoval tehdy s STB a prásk, práskl nás. Takže jsem si vodseděl nějakejch vosmačtyřicet hodin trapnejch, takže nebudeme řikat, že jsem byl zavřenej.

Moderátor (Naděžda Hávová): Pojďme k divadlu. Co vás ve třiadvaceti vůbec do Divadla Járy Cimrmana přivedlo? Tehdy tušim existovalo už osmým rokem.

Host (Jan Kašpar): No já jsem byl před vojnou, která byla 73-75 pracoval v Městských divadlech pražských jako kulisák. A když jsem přišel z vojny, tak jsem vlastně nevěděl nebo ne nevěděl, prostě neměl jsem práci, protože jsem tam vocaď vodešel z těch městskejch proto, že jsem hrál v Počernicích v Žebrácký opeře. A nějakej tehdy technickej vedoucí řekl, že kulisák, kterej dělá politiku, v Městskejch divadlech pražskejch nebude. Takže to bylo těsně po vojně, to byl o vlastně hned v tom roce 75 v listopadu. A pak jsem, to jsem vlastně nevěděl, co mám dělat a Vašek Kotek, kterej tehdy už dělal takovýho managera Cimrmanům, mi nabíd teda možnost pracovat u Cimrmanů jako technik. Takže takhle to vzniklo no.

Moderátor (Vladimír Kroc): Takže už jste měl spadeno na herectví. Jak se to tak semlelo, že jste se ocitl na jevišti? Vy jste před tou rolí, kterou jsem říkal v úvodu, před tou větší ve hře Dobití Severního pólu, měl takové ty drobné. Nevím, jestli je nějak speciálně nazýváte?

Host (Jan Kašpar): No tak jsou to, my tomu řikáme malý role a dělaj to kulisáci. A vlastně část souboru Divadla Járy Cimrmana se rekrutuje z bejvalejch kulisáků, který tim, že buďto zaskočej za někoho, kdo nepříde nebo je nějakej průšvih, tak vzhledem k tomu, že znaj text, tak můžou. A nebo kluci jim píšou takový malý roličky těch asistentů, papoušků v Bobši třeba to je bejvalá technická role. Takže takle pomalu se část z nás dostává na jeviště no.

Moderátor (Naděžda Hávová): My vás známe například z rolí Bírhanzla z Vraždy v salónním kupé, Papouška z Němého Bobše, Děda Vševěda ze hry Dlouhý, široký a krátkozraký nebo Spulce ze Švestky. Divadlo Járy Cimrmana je snad jediný soubor, který nestahuje hry z repertoáru. Je to pro vás ještě legrace i po těch letech?

Host (Jan Kašpar): No je. Je to, je to... Ono teď se třeba stalo to, že máme novou hru a to je Afrika, takže furt se hraje Afrika, všichni chtěj Afriku. A do toho se vobčas šoupne nějaká hra. A my najednou stojíme na jevišti a těsně před tím si řeknem, dyk jsme to hráli před rokem. A to my neumíme rok něco nehrát jo. Takže teď už jsme dokonce začali dělat zkoušky voprašovací, což jsme nikdy nedělali. Protože stávaj se pěkný věci. To by pan Svěrák mohl vykládat, jak umí skočit v hospodě z prvního dějství do posledního. Jo. A musí se to trapně vracet zpátky. Nebo trapně, složitě vracet zpátky.

Moderátor (Naděžda Hávová): Takže dovedete se na jevišti ještě překvapovat?

Host (Jan Kašpar): Jo, jo, jo i neradi.

Moderátor (Naděžda Hávová): Je hra nebo existuje hra, ke které tíhnete víc než k jiný, kterou máte raději?

Host (Jan Kašpar): No je to ten Papoušek, je to ten Němej Bobeš jo. A je to proto, protože jsem někdy já nevim v šestnácti, v sedmnácti, to já si přesně nepamatuju, když jsem chodil hodně jsem sháněl holky a alkohol že jo. A v Malostranský besedě prej taky hráli nějaký Cimrmani, ale to já vůbec nevěděl. Mě tam lákalo to, že tam nekontrolovali vobčanky a nalejvali červený víno. Takže jsem tam byl s kamarádem na to víno a popřípadě nějaký ty holky a tam bylo nějaký divadlo, na který jsme teda koukali. A tam byl nějakej chlap, kterej dělal papouška a mně se to hrozně líbilo. A řikal jsem si, jestli bych něco v životě chtěl, tak bych chtěl dělat todle. No a já to pak dělal.

Moderátor (Vladimír Kroc): Takovým zlomovým pro divadlo a vás osobně byl rok 1988 to jaro, jak už jsme o tom mluvili. Zdeněk Svěrák vzpomínal, že na cestě do Velvar na pohřeb Jaroslava Vozába se z českobudějovické nemocnice dozvěděli další neštěstí, které postihlo vás. Stalo se to tuším na chalupě, vy už jste o tom už určitě mluvil mockrát?

Host (Jan Kašpar): Ano, ano. Bylo to v Jižních Čechách ano. Já jsem prořezával nějakou lípu, která mlátila větvema do střechy a tehdejší tchán jí chtěl porazit. Tak jsem řek, ne, lípa se porážet nebude a vořezal jsem jí ty větve. No a když jsem z ní lez úplně v klidu a v pohodě asi ze třech metrů jsem spad. No ale blbě a zlomil jsem si páteř.

Moderátor (Naděžda Hávová): Nepřestanu Honzu Kašpara obdivovat za statečnost, se kterou snáší úděl vozíčkáře, za humor, který v sobě nachází, aby se s ním nepateticky vyrovnal. A to opět citujeme Zdeňka Svěráka. Co vás drželo nad vodou, co vás, co vám pomáhalo?

Host (Jan Kašpar): No tak samozřejmě bylo to to, bylo to to divadlo a bylo to... Vono to nebylo jenom kamarádi z divadla. Já jsem za celou tu dobu snad až na dvě výjimky nezažil, že by někdo se mnou přerušil kontakt nebo se mi vyhejbal. A myslim si, že ty dva, ty dva kluci, který se mi začali vyhejbat nebo se mnou přerušili styky, to udělali proto, že se styděli a dneska už je jim asi hodně blbý za mnou přijít. Jo ale jinak jsem vlastně, jinak to hlavně byli kamarádi že jo. V tý nemocnici byli vod rána do večera i v těch Budějovicích, i v tom Brně, kde jsem pak ležel no a notabene pak v Praze, to už bylo vlastně veselý.

Moderátor (Vladimír Kroc): Já nevim, jestli jsem to teď narychlo tak dobře spočítal, vám bylo asi šestatřicet, když se to stalo?

Host (Jan Kašpar): No já taky neumim počítat.

Moderátor (Vladimír Kroc): Nedá se to asi vůbec domyslet, co všechno se v životě člověka změní?

Host (Jan Kašpar): Nedá, nedá. Já vám to neřeknu. Já si neumim dneska představit život bez vozejku. Ne, že bych ho nechtěl pochopitelně, já bych radši chodil než nechodil. Ale nějak mě to vůbec nenapadá a připadá mi samozřejmost, že jezdim na vozejku. A myslim si, že kdybych nedopad a nespad na ten vozejk, takže, že bych byl asi uplně jinej člověk jo. Asi bych byl nafoukanej nějakej blbec si myslim no.

Moderátor (Naděžda Hávová): Ve hře Blaník vám už autoři napsali roli přímo na tělo, byl to Rytíř z Nohavic. Diváci si dlouho mysleli, že je to legrace, když jste se na děkovačce objevil na vozíčku.

Host (Jan Kašpar): No, no, no, tak kluci nevěděli, co se mnou, že jo. Jak, jak ten vozejk, protože to byla historická hra vo balinskejch rytířích, tak jak, co tam s vozejkem? Takže vymysleli, že já budu za takovym stolem schovanej, kterej vypadá jako kamennej a prostě tam vocaď to tak jenom komentuju a zapisuju, co se tam děje. No a na děkovačku jsem musel vyrazit zpoza stolu a teď jsem vlastně nahoře měl kostým a dole už ne, kalhoty jsem měl civilní a vozejk civilní samozřejmě. A teď ty diváci si mysleli, že to je sranda, že jsme tam někde v zákulisí našli vozejk, na kterej si ten blbec Kašpar sedl a teď se předvádí. Pak jim došlo, že asi ne, že jo. Takže to bylo slyšet, to Svěrák už řikal stokrát. Na tý děkovačce jakoby zařvali, zatleskali, lidi se pak jako trošku ... protože se zastyděli no a pak se zase roztleskali a bylo to normální no.

Moderátor (Vladimír Kroc): Díky vám je Zdeněk Svěrák patronem centra Paraple v Praze. Možná bychom teď mohli pozvat na běh pro Paraple. Ten se poběží už potřetí, bude to 19. června na Slávii v Edenu. Předpokládám, že tam budete?

Host (Jan Kašpar): No jasně, že tam budu.

Moderátor (Vladimír Kroc): Budete závodit?

Host (Jan Kašpar): No asi jo.

Moderátor (Vladimír Kroc): Vy tam představíte takovou zajímavou věc, které se věnujete, protože jezdíte na čtyřkolce. Popište to!

Host (Jan Kašpar): No čtyřkolka je, já nevim, jestli jí tam vemu, protože to se ještě musím poradit, abychom tam na sebe moc nestrhávali pozornost. Ale čtyřkolka to je vlastně, to jsou jako dvě motorky vedle sebe, ale má to jenom jeden motor. A smí na tom jezdit jenom jeden člověk, v žádnym případě ne dva. Nesmí to na silnici, ono to oficiálně samozřejmě nesmí ani do lesa, co si budeme povídat. Ale já v tom jezdim po lese a je to úžasný, že jako vozejčkář se dostanu do terénu, kam vy jako chodící byste nešli, poněvadž byste byli líný.

Moderátor (Vladimír Kroc): Není to nebezpečné, nemůžete z toho spadnout?

Host (Jan Kašpar): No vobčas z toho spadnu, teda zatím jsem spad třikrát. No je to, nebezpečný to není, protože já jezdim pomalu, poněvadž už jsem starší člověk. Ale taky trvá třeba hodinu než na to vylezu no. Tak jsem takovej celej vod bahna a vono se to jmenuje Meresjeva.

Moderátor (Vladimír Kroc): Tak je to způsob sportu nebo jak to berete? Spíš relaxace?

Host (Jan Kašpar): No relaxace no. Já Dakar nepojedu bohužel.

Moderátor (Vladimír Kroc): Jak to vozíte s sebou takovou věc, s tím asi těžko můžete vyrazit už z města?

Host (Jan Kašpar): No nejde to. Já jsem si kvůli tomu pořídil tranzita velkýho. Mojí ženě se to moc nelíbilo zezačátku, dneska už si zvykla, že jezdíme v náklaďáku. Takže mám tranzita, tam najedu dovnitř, přesednu za volant a odjedu pryč.

Moderátor (Naděžda Hávová): V pondělí druhého června je s vámi Český rozhlas 1 Radiožurnál. V pořadu Dva na jednoho je naším hostem Jan Kašpar jevištní technik a herec Divadla Járy Cimrmana. Ivan Hlas, který teď dozpíval písničku, také hraje a právě ve hře Fantom Realistického divadla. Jak, objevil jste se s ním na jevišti?

Host (Jan Kašpar): No objevil, ale pozor Ivan nehraje s Divadlem Járy Cimrmana, ale ve studiu Láďa.

Moderátor (Naděžda Hávová): Láďa pardon.

Host (Jan Kašpar): Kerý si, kerý založil Láďa Smoljak. A není to trumfpodnik, je to taková souběžná scéna, je to taková líheň mladých by se to mohlo nazvat možná taky. A von tam chtěl třeba ženský, aby v tom bylo, takže tam proto s těma Cimrmanama nešel dohromady. Takže Láďa napsal hru, která se jmenuje Fantom Realistického divadla. A její ústřední postava je takovej mladej rocker z padesátejch let, kerýho hraje Ivan Hlas a zároveň je ten Fantom nebo není teda Fantom, to nikdo neví. Na to se musí přijít podívat diváci teda posluchači.

Moderátor (Vladimír Kroc): Tak, když jsem mluvil o Ivanu Hlasovi a o tom, že tam hraje rockera. Jaký vztah vy máte k hudbě, hrál jste třeba v mládí?

Host (Jan Kašpar): Ne, ne, ne. Já jsem absolutní hudební antitalent. Hudbu mám samozřejmě velmi rád, já jsem takovej jako, mě vodchoval ten underground že jo. Protože v tý době teda, kdy v těch mejch patnácti, šestnácti, tak to eště byl vosumašedesátej to ještě šlo, to jsme chodili do Sluníčka. A pak nám teda utli tipec teda respektive muzikantům utli tipec a potažmo i nám a začalo se to teda přesunovat do stodol a ven do mimopražských lokalit no. Takže jsem spíš k tomu undergroundu no.

Moderátor (Vladimír Kroc): Teď bychom si chvilku mohli povídat o, ještě o tom motorismu, protože vy v tom, v té specielně upravené dodávce jezdíte ročně desítky tisíc kilometrů. To musí být dost náročné?

Host (Jan Kašpar): No, to divadlo jezdí že jo, to divadlo najede čtyřicet najezdíme za rok, čtyřicet tisíc se najede za rok, každej z nás teda. A takže je to prostě čtyřicet tisíc na českých silnicích, není to žádná radost. A je to vo tom, že prostě musíme bejt ve tři hodině v Brně všichni kompletní, živí, zdraví a schopní hrát. Či-li se musíme přesunovat hlavně po tý dálnici nešťastný no.

Moderátor (Naděžda Hávová): Nebojíte se? Bývají lidé ohleduplnější, když vidí vozíčkáře, když vidí tu značku za oknem?

Host (Jan Kašpar): Já si myslim, že značka vozíčkáře je tak zprofanovaná, to má... Dneska, když pudete na Václavák, tak tam uvidíte mercedesy za pět milionu a ty jí všechny maj. Protože buďto jim to někde oplatili nebo maj někde babičku chudinku, na kterou to vyfasovali a ta leží někde v domově důchodců a oni to tvrdě zneužívají. Ten, kdo vymyslel to, že všichni invalidi budou mít značku vozejčkář, je blbec jo. Protože to musí bejt rozlišený. To nemůže mít člověk, kterej má žlučník že jo. Takže ta je tak zneužitá a tak se tim pádem na ní kašle, že...

Moderátor (Vladimír Kroc): A jsou třeba policisté shovívavější, když vidí známou tvář?

Host (Jan Kašpar): No tak já se nepovažuju za známou tvář, ale voni jsou spíš, u mě jsou shovívavější, když viděj ten vozejk.

Moderátor (Naděžda Hávová): Vozíte soubor? Asi ne, když vozíte s sebou tu čtyřkolku.

Host (Jan Kašpar): No já jí nevozim dycky s sebou to ne, ale já spíš vozim techniku, protože chci bejt v divadle dřív než... Herci dojížděj většinou na poslední chvíli a to já jsem takovej už nervózní, takže jezdím s technikou.

Moderátor (Naděžda Hávová): Míváte trému vůbec před představením?

Host (Jan Kašpar): No jasně máme trému nebo já mám teda trému. Není nějaká extra velká, ale vdycky než to začne, tak je to takový to chvění. A když to pak začne a všechno běží tak, jak má, tak to pomalu vopadne že jo. Blbý je, když se něco stane no.

Moderátor (Vladimír Kroc): Vy hrajete třicet představení měsíčně, tedy je to rozděleno na dvě party, takže to vychází tak patnáct do měsíce. Ale je vůbec ještě čas se setkávat? Člověk si to tak představuje, že herci a vůbec soubor Divadla Járy Cimrmana, že to je prostě parta, která se spolu baví. Zažijete ještě nějakou legraci mimo jeviště?

Host (Jan Kašpar): Jo, jo, jo, určitě. My se scházíme za prvé, kolik nás je? Jednadvacet, tak v jednadvaceti máte furt nějaký narozeniny že jo, takže při těch narozeninách se scházíme. A scházíme se řek bych poměrně často. Ono to má vdycky, v tom divadle je takový, taková vlna je a teď je ta vlna, teď se dostává do toho stádia, kdy už jsme nervózní všichni, poněvadž je konec sezóny. Všichni jsme unavený, začíná bejt horko, v divadlech se nevětrá nebo se to ani nedá vyvětrat že jo. Vodpolední představení, pak je večerní, večerní je nedejchatelný už. Takže k těm prázdninám je to vždycky takový to jako by trošičku jiskří, ale nic vážnýho se neděje jo. A pak zase v září se voplácáváme a jsme rádi, že se vidíme no.

Moderátor (Vladimír Kroc): Když jste řekl konec sezóny, napadlo mě, jestli už třeba není čas na pokračování filmu Nejistá sezóna? Ten vlastně byl natočen v roce 88, teď by se to mohlo jmenovat třeba Každá sezóna je jistá, protože máte pořád vyprodáno.

Host (Jan Kašpar): To ani nevíte, jak mi mluvíte z duše jo. Já jsem, je to asi řádově měsíc, přemlouval oba dva, jestli by nezačali přemejšlet na tom, že by se měl napsat nějakej film další. Voni na to nějak neslyšej, voni dneska už... Láďu ten film přestal zajímat zřejmě nevim. Zdeněk píše pro syna že jo, tak tam to divadlo taky už asi se nevobjeví. Nevim. Ale nereagovali na to nijak teda bohužel vstřícně, že by něco napsali no.

Moderátor (Vladimír Kroc): Tak se do toho budete muset pustit vy.

Host (Jan Kašpar): No to by to dopadlo.

Moderátor (Naděžda Hávová): Objevujete nějaké repliky, které spontánně padly ve hrách nebo scénářích Zdeňka Svěráka a Ladislava Smoljaka?

Host (Jan Kašpar): No víme, že oni používají to, co kde slyšej že jo. Vono si to přece jenom trošku uzpůsoběj, takže to nemůže někdo z nás říct, to jsem řek tehdy, tehdy, tam a tam, to a to a teďka je to ve hře. Takle to není. Ale víme, že se používají situace a repliky, který někde slyšeli.

Moderátor (Vladimír Kroc): Já bych se ještě vrátil k tomu filmu Nejistá sezóna, když už je tedy těch čtrnáct posledních.

Host (Jan Kašpar):

No asi jo.

Moderátor (Vladimír Kroc): Patnáct, patnáct no. Odráží ten film, je to vlastně ze zákulisí, bychom měli říci, Divadla Járy Cimrmana, tak ty zákulisní děje tak, jak jste to třeba před těmi patnácti lety viděl vy?

Host (Jan Kašpar): Jo, je to naprosto přesný. Ta situace je furt stejná. Kulisáci furt maj problémy, že nedobíhaj, že se zažvaněj někde s někym nebo spolu, takže maj průšvih, že letěj na poslední chvíli zavírat nebo něco, dělat voporu nebo něco dělat na jevišti. Herci to prošvihnou, poněvadž se zakecaj. Je to furt stejný. Furt si...

Moderátor (Vladimír Kroc): Ale už tam nejsou asi ty schvalovací komise?

Host (Jan Kašpar): No tak jasně samozřejmě.

Moderátor (Naděžda Hávová): Zítra hrajete zatím poslední hru Afrika v Divadle ABC v rámci festivalu Šest ze šedesátých. My už jsme tady mluvili o tom, čím pro vás byla padesátá léta. Čím pro vás byla šedesátá léta?

Host (Jan Kašpar): No šedesátý léta, tak to je pro mě rádio. To jsem seděl u rádia a poslouchal jsem, ježiš marja, vinárna ponk, já jsem blbej, Suchý, Šlitr. Tak to byly takový věci, který, který mě v šedesátejch letech, předpokládám, že to byly šedesátý léta, potkaly no.

Moderátor (Vladimír Kroc): Znáte odpověď na otázku, proč publikum Divadla Járy Cimrmana nestárne?

Host (Jan Kašpar): Neznám, neznám. Ale je to fakt no.

Moderátor (Vladimír Kroc): Musí to těšit, že máte neustále vyprodáno, že i na hry, které jsou pětatřicet let staré, chodí děti, které ještě v té době nebyly na světě zdaleka?

Host (Jan Kašpar): No za prvý choděj děti, ale za druhý choděj ty naši vrstevníci, respektive vrstevníci mých starších kolegů, který to znaj. A jsou to už taky některý mý kamarádi a choděj rozhořčeně do zákulisí. Posledně, když se hrála Hospoda, tak pan Svěrák nezvlád a vynechal zásadní slovo, kvůli kterýmu tam ten člověk vedl dívku a von ho neřek. A ten přišel a nebyl rozezlenej, ale řekl, já jsem kvůli tomu, co mám slyšet a neslyšim to, tak...

Moderátor (Vladimír Kroc): Co to bylo za slovo?

Host (Jan Kašpar): To je to víte, já jsem ho chtěl říct a taky nevim.

Moderátor (Vladimír Kroc): O tom je trošku hra Švestka. Původně měla být tuším poslední, ale vzhledem k tomu, že potom přišla Afrika, tak bude asi ještě ta patnáctá. Máte jí slíbenou jako od autorů?

Host (Jan Kašpar): Slíbenou jí nemáme. Ale tak začínají říkat, že by to bylo hezký, kdyby jich bylo patnáct no.

Moderátor (Naděžda Hávová): Kulaté. My ještě naposledy, poslední informace pozveme na běh pro Paraple, který se běží potřetí. Vladimír doplní kolikátého.

Moderátor (Vladimír Kroc): Bude to 19. června. Samozřejmě tam bude spousta zajímavostí. Můžete možná říci, oč tam běží, když se tam běží?

Host (Jan Kašpar): No běží se o to, že se dva lidi vsaděj o to, že jeden, že voba běžej teda sto metrů a vsaděj se vo co chtěj. Minimum je snad ale myslim sto korun, jestli se nepletu.

Moderátor (Vladimír Kroc): Poběží samozřejmě štafeta Radiožurnálu, Naďo doufám, že tam přídeš?

Moderátor (Naděžda Hávová): Na sto procent.

Moderátor (Vladimír Kroc): No a než se rozloučíme, tak jsem se chtěj ještě Jana Kašpara zeptat, když už se tolik těší na ty prázdniny, protože pomalu divadelní sezóna končí, jak je stráví?

Host (Jan Kašpar): No my jsme koupili se ženou dům, my jsme ho koupili v Holešovicích u řeky. Ale to nejsou Holešovice v Praze, proto já to dycky tak rád říkám. Koupili jsme takovej baráček trochu spíš chatrč v Holešovicích u Chrudimi a tam budeme pracovat a budovat.

Moderátor (Vladimír Kroc): A budete jezdit na té čtyřkolce.

Host (Jan Kašpar): A budu jezdit na čtyřkolce a padat.

Moderátor (Vladimír Kroc): No tak dobře. Tak my vám popřejeme jednak, ať vyjde tedy konec sezóny, s tím asi žádný problém nebude. Uvidíme se tedy na běhu pro Paraple. No a teď už se rozloučíme. Takže děkujeme za to, že jste přijel. Mějte se hezky. Na shledanou.

Host (Jan Kašpar): Taky. Na shledanou.

Moderátor (Naděžda Hávová): Hostem Vladimíra Kroce a Naděždy Hávové v pořadu Dva na jednoho byl herec Jan Kašpar. Na shledanou ještě jednou devatenáctého června na běhu pro Paraple v pražském Edenu. Přejeme dobrý poslech dalších pořadů Českého rozhlasu 1 Radiožurnálu.

Autorizovaným pořizovatelem elektronického přepisu pořadů Českého rozhlasu je ANOPRESS IT, a.s. Texty neprocházejí korekturou.