Robert Fulghum a jeho románový debut

Host (Robert Fulghum): Dobrý den.

Moderátor (Vladimír Kroc): Na záložkách vašich knih se střídavě uvádí datum narození 1933 nebo 1937. Můžete to uvést na pravou míru?

Host (Robert Fulghum): Jsem ročník 1937. Je mi 67 let.

Moderátor (Vladimír Kroc): Spisovatel, malíř a sochař Robert Fulghum je tedy ročník 1937, vyrůstal v Texasu, byl kovbojem, folkovým zpěvákem, obchodním cestujícím, barmanem, učitelem kreslení, unitářským pastorem. K publikování se dostal až po padesátce. První kniha drobných příběhů Všechno, co opravdu potřebuji znát, jsem se naučil v mateřské školce, vyšla v roce 1988, o rok později následovala Už hořela, když jsem si do ní lehal, dále Ach jo, Možná, možná ne, Od začátku do konce. Potom příběhy Roberta Fulghuma a jeho čtenářů Opravdová láska a tak dále. Jeho knih se prodalo přes 16 milionů kusů ve 103 zemích světa a 27 překladech. Má 4 děti a 7 vnoučat. Žije střídavě v Seatlu, v americkém státě Washington a na řeckém ostrově Kréta. Do Česka teď přijel představit ve světové premiéře svůj román Tři přání.

Moderátor (Naděžda Hávová): Pane Fulghume, je to váš první román. Jak se cítíte jako debutant?

Host (Robert Fulghum): Ne, já jsem totiž vypravěčem příběhů a toto je jenom dlouhý příběh. Obvykle sice píši krátké příběhy, ale je to totéž, jsem vypravěčem.

Moderátor (Vladimír Kroc): Prý to není úplně typický román, obsahuje ilustrace s popisky, písničky s notami, rozverné veršovánky. Proč?

Host (Robert Fulghum): Chtěl jsem napsat knihu, kterou bych si rád přečetl, a psal jsem ji pouze pro sebe. Ale když má česká nakladatelka zjistila, že píši knihu, řekla: Musím ji vidět. Tedy jsem knihu poslal a ona odpověděla: Musím ji hned vytisknout. A tak se to všechno stalo.

Moderátor (Naděžda Hávová): Myslíte tedy, že už příští váš román by mohl být třeba plný vašich ilustrací?

Host (Robert Fulghum): Tento román je vlastně jenom polovina. Další, který bude následovat, má už vydavatelka a tento díl má mnohem více ilustrací. Jsou velmi odlišné od těch předchozích.

Moderátor (Vladimír Kroc): Zatím jsou tedy na světě 2 díly, zamýšleno jich je celkem pět. Můžete to vysvětlit?

Host (Robert Fulghum): Začal jsem s pěti částmi, budou vycházet po dvou, teď přichází první dvojice, po které bude následovat další, a pátý díl je něco jako doplněk k těm čtyřem předchozím. Ten bude obsahovat poznámky a vysvětlivky.

Moderátor (Naděžda Hávová): Už jste našel vysvětlení pro to, že vaše knihy mají v překladech do češtiny mimořádný úspěch?

Host (Robert Fulghum): Když jsem poprvé přijel do České republiky, zeptal jsem se na tutéž věc. Někdo mi odpověděl, že překladatel je mnohem lepší spisovatel než vy. Když jsem byl na autogramiádě, zeptal jsem se jedné paní, proč tam vlastně je. Řekla mi, že si chce nechat podepsat knihu od amerického spisovatele Roberta Fulghuma. Já jsem ji řekl, že jsem to já. Ona se podívala na zadní stranu knihy a řekla: Ten muž je mnohem hezčí než vy. Teď už chápete, proč tak rád jezdím do České republiky. Překladatel je mnohem lepší spisovatel a autor vypadá mnohem lépe.

Moderátor (Naděžda Hávová): Tohleto byla poměrně úsměvná historka, která určitě české čtenáře potěšila. Můžete nějak porovnat čtenáře ve Spojených státech, čtenáře v České republice. Jsou něčím specifičtí?

Host (Robert Fulghum): Česká republika má velkou intelektuální tradici, tradici myšlenek a literárního myšlení. Za to v mé zemi jsou romány plné násilí, sexu a teroru. Já takové věci nepíši. Teď ani nevím, zda jsou Češi před a nebo za Američany.

Moderátor (Vladimír Kroc): To je asi důvod, proč vaše kniha vychází nejprve v češtině. Kdy Třetí přání vyjde ve Spojených státech?

Host (Robert Fulghum): Příští rok.

Moderátor (Vladimír Kroc): Pročpak?

Host (Robert Fulghum): Důvodem je jedna jediná osoba. Eva Slámová je mou vydavatelkou a vydala všechny mé knihy. Když slyšela, že jsem napsal román, řekla, že jej chce ihned, a já jsem si pomyslel: Proč ne? Můj americký vydavatel se ptal: Co to má vlastně znamenat? Celá situace je ale podobná tomu, když jste ženatý a scházíte se s někým jiným. Ale má odpověď zní: Proč ne? Všechny romány jsou překládány a vy je čtete, tak proč ne? Mí přátelé mi závidí, protože když publikujete ve Spojených státech, jedete na cestu po amerických městech jako Chicago, New York, a tam představujete svou novou knihu. Ale tam už všichni byli a já jsem teď v Praze a to je mnohem lepší.

Moderátor (Naděžda Hávová): Chystáte ještě turné po nějakých dalších evropských městech?

Host (Robert Fulghum): Ano, příští rok, poté, co kniha vyjde v angličtině, pojedu do ostatních evropských měst. Doufám, že román bude brzy vydán v němčině nakladatelstvím Bartelsmann.

Moderátor (Vladimír Kroc): Co říkáte tomu, že u nás se kniha prodává dokonce i v drogérii?

Host (Robert Fulghum): Jsem velmi rád, že mnoho lidí má možnost si přečíst mé knihy, což znamená, čím více, tím lépe. Je velmi dobré, že je kniha všude k dostání. Občas říkám, že nikdy nedostanu Nobelovu cenu, ale vyhrál jsem Cenu ledničkových dveří. Nikdo si totiž na dveře ledničky nedává Folgnera nebo Hemingwaye, aby je viděli každý den, ale to, co já píši, se dostalo na ledničky. Já si velmi považuji této ceny. Můj přítel mi dal jako dárek dveře od ledničky s mými slovy a já jsem si je pověsil na zeď.

Moderátor (Naděžda Hávová): Sláva, která vás potkala, vám umožnila cestovat po celém světě. Baví vás to pořád?

Host (Robert Fulghum): Ano, velmi. Píši pro lidi z celého světa. Potřebují totéž, lásku a tak dále. Já se necítím být americkým spisovatelem, jsem spisovatelem lidských záležitostí.

Moderátor (Vladimír Kroc): Jak a kdy jste si sám pro sebe objevil Krétu, kam se uchylujete k dobrovolnému exilu?

Host (Robert Fulghum): Chtěl jsem vidět historii, a tak jsem jel na Krétu, kde jsem potkal přátelé hned na poprvé. Kvůli nim jsem se tam vracel a vracel. Velmi brzy jsem zjistil, že tam žiji. Jel jsem na Krétu kvůli historii a našel tam své přátele. Mám je moc rád, protože jsou jiní než já, ale přesto jsou také velmi podobní. Všichni vědí, že Řekové jsou jiní.

Moderátor (Naděžda Hávová): Se svou ženou jste žili nějaký čas na houseboatu poblíž Seatlu. Proč jste to místo vlastně opustili?

Host (Robert Fulghum): Stále mám ten houseboat, kde píši, ale moje žena konstatovala, že je pro ni malý. Má jen 900 čtverečních stop. Má žena řekla, že předtím, než zemře chce svou vlastní koupelnu, tak jsme se přestěhovali.

Moderátor (Vladimír Kroc): Patří se říci, že my ten rozhovor natáčíme v kavárně paláce Luxor na Václavském náměstí. Nicméně teď se chci zeptat na jinou věc. Ve skupiny The Rock Boton Eminders jste hrál na kytaru a mandolínu. Jaký máte dnes vztah k hudbě?

Host (Robert Fulghum): Pořád hraji, hraji ve dvou kapelách. Rád totiž hraji a zpívám. V kapele hraji, protože když si hraji a zpívám sám, zní to hrozně. Kapela je tedy velmi potřebná. Založili jsme skupiny, protože všichni muži se chtějí stát rockovými hvězdami. Jejich matky jim často stojí v cestě. Konečně mohu po padesátce být rockovou hvězdou a má matka o tom nechce nic vědět. Děti se za mě hodně stydí.

Moderátor (Vladimír Kroc): Když jsme mluvili o muzice, mluvil jste o tom, že jste začali hrát proto, abyste si vydělali nějaké peníze. Vy hodně z honorářů ze svých knih věnujete často na charitu. Proč?

Host (Robert Fulghum): Chci být užitečný. Člověk potřebuje určité množství věcí a to ostatní už je navíc. Dávám peníze organizacím na lidská práva, na sociální problémy a pomoc potřebným lidem, na stavbu domů pro chudáky.

Moderátor (Naděžda Hávová): Říkáte, že dáváte peníze na lidská práva. Co si myslíte o válčení v Iráku a zavádění demokracie v Afghánistánu?

Host (Robert Fulghum): Já jsem celoživotní demokrat a liberál. Nevolil jsem proto George Bushe ani poprvé, ani tentokrát. Bohužel jsme prohráli, což ale neznamená, že jsme se vzdali. Je to stejné jako s Čechy. Mnoho ztratíte, ale musíte vytrvat. Rád bych se ujistil, že Češi opravdu vědí o tom, že polovina Američanů nevolila George Bushe.

Moderátor (Vladimír Kroc): Knížka Od začátku do konce je o životních rituálech. Máte nějaký osobní rituál spojený s tvorbou, se psaním?

Host (Robert Fulghum): Píši neustále. V podstatě píši i teď jen někde uvnitř mé hlavy. Přišel jsem na to, že když se má hlava ozve, že na něco přišla, musím si to hned zapsat. Nejhorší chybu, kterou můžete udělat, je, že si řeknete: Dobrá, napíši to, až přijdu domů. Tím je všechno ztraceno.

Moderátor (Naděžda Hávová): Vaše první knížka vyšla před 17 lety. Korigoval jste něco, co vám vštípili v mateřské školce a potřeboval jste to znát k životu, přibyla nějaká zásada?

Host (Robert Fulghum): Ne, to je na tom ta dobrá věc. Vůbec nic se nemění a nemyslím si to jenom já, ale všichni ostatní.

Moderátor (Naděžda Hávová): Jakou zásadu byste podtrhl jako zásadní?

Host (Robert Fulghum): Nebij lidi a uklízej si svůj vlastní nepořádek. Je to něco, čeho jsem si všiml. Neučíme děti, že velcí lidé se mají chovat správně, a neučíme děti, že konec ospravedlňuje vynaložené prostředky, a proto šílíme z pana Bushe. Život je v Americe šílený kvůli tomu, jak se chováme. Jsme největší, tak máme vždy pravdu. I když si neuklízíme svůj vlastní nepořádek, myslíme si, že je všechno v pořádku.

Moderátor (Vladimír Kroc): Kdy se mohou vaši čtenáři těšit na pokračování románu Tři přání?

Host (Robert Fulghum): V tuto dobu příští rok. Za chvilku román dokončím a opět bude nejdříve vydán v češtině. Znovu se tu spolu setkáme.

Moderátor (Vladimír Kroc): Co byste si pomyslel, pokud bychom si jako jedna vaše románová postava přečetli nejprve konec vašeho příběhu?

Host (Robert Fulghum): Obě dvě knihy jsou zakončeny velmi překvapivě. Myslím, že většina mých románových postav by byla překvapena koncem. Čtená budou určitě také. Včera jsem hovořil s mou vydavatelkou, která právě dočítala knihu, a její reakce zněla asi takto: Ne, ne, ne, ale je to vlastně velmi dobré.

Moderátor (Naděžda Hávová): Pane Fulghume, blíží se Vánoce, blíží se Nový rok. Dáváte si nějaká novoroční předsevzetí?

Host (Robert Fulghum): Ještě nejsem starý muž, ale vidím stáří přicházet. Čím jsem starší, tím více jsem si jist, že věci, po kterých jsem toužil a přál si, jsou stále dobré. Svět bude lepší než je tento rok a my si navzájem odpustíme.

Moderátor (Vladimír Kroc): Zmínil jste se o stáří, tak mě napadla taková myšlenka, někde jsem slyšel nebo četl, že stáří je jaro smrti. Co si o tom myslíte?

Host (Robert Fulghum): Nikdy jsem neslyšel takové rčení. Ale kdybyste to vzali zeširoka a podívali se na to a zeptali se mě, jestli bych raději žil před 100 lety, odpověděl bych asi takto: Předpokládaná délka života před 100 lety pro muže byla jenom 42 let. Takže tedy před 100 lety bych už byl dávno mrtev. Před 100 lety polovina žen zemřela při porodu a jejich děti se nedožívaly věku tří let. Nebyla žádná zdravotní péče, žádné sociální zabezpečení a jistoty a nebyla žádná DVD. Řekl bych, že jak špatně svět někdy vypadá, raději žiji teď než dříve. Život je smrtelná choroba. Každý umře během svého života. Existuje moc pěkné rčení: Uprostřed zimy můžete najít v sobě neutuchající jaro. Záleží na vás, jak smýšlíte o životě. Vždy mě udivuje, že ačkoliv víme, že zemřeme, žijeme tak, jako kdybychom měli žít navždy. Já jsem tedy na straně života.

Moderátor (Naděžda Hávová): Pane Fulghume, v tuto chvíli umírá čas pořadu Dva na jednoho. My se s vámi musíme rozloučit, ale děkujeme za poskytnutý rozhovor a přejeme hodně úspěchů a hodně štěstí a příští rok v tomto čase se možná ve studiu Českého rozhlasu 1 Radiožurnálu a nebo v některé kavárně v jednom z pražských knihkupectví sejdeme znovu.

Host (Robert Fulghum): Děkuji, já se vrátím.

Autorizovaným pořizovatelem elektronického přepisu pořadů Českého rozhlasu je ANOPRESS IT, a.s. Texty neprocházejí korekturou.