Bratr je pořád můj hrdina. Za nálepkami jako „alkoholik“ často nevidíme člověka, říká dokumentaristka Pepa Lubojacki

24. září 2026

„Pořád mám takovou otázku, jestli to bylo nejlepší, nebo nejhorší rozhodnutí mého života. Někdy se víc přikláním k jedné variantě, někdy k druhé. Hodně mi pomáhá ta neuvěřitelně pozitivní zpětná vazba,” přiznává Pepa Lubojacki, autorka oceněného dokumentu Kdyby se holubi proměnili ve zlato, který se stal českým zástupcem v boji o Oscary. Může zaujmout americké akademiky? A jak probíhala jeho premiéra v pražské Lucerně? Poslechněte si rozhovor.

Film zjednodušeně řečeno popisuje úděl vašeho bratra, ale také úděl jeho okolí. Bratr je asi stále závislý na alkoholu. Byl třeba na premiéře? Nebo když se to někde promítalo, viděl to?

Čtěte také

Bratr byl teď na slavnostní premiéře v Lucerně. Je to úplně první událost s filmem, kde byl – a byl střízlivý. Bylo to pro mě hodně intenzivní a byla jsem strašně šťastná, že tam se mnou bratr byl. Po skončení filmu si všichni lidi stoupli a hrozně dlouho tleskali, koukali na něj. On seděl v první řadě, takže je neviděl, a já na něj z toho pódia: „Otoč se!“ Otočil se a viděl, že všichni lidi stojí a tleskají mu.

To byl moment, který budu mít v srdci fakt navždycky. Po dlouhé době, kdy žijete na ulici, třeba se závislostí, máte pocit, že jste pro ostatní neviditelní, a najednou vám tleská celá Lucerna. Netleská za to, že jste závislí, ale tleská za to, že jste pořád člověk a že se na vás a vaši komplikovanou situaci dokázali nacítit. Že vás vnímají jako komplexní bytost. To pro mě znamenalo strašně moc.

Setkával se zřejmě spíš s tím druhým pólem, tedy šmahem odsoudit. Člověk bez domova, člověk závislý na alkoholu, prostě nezájem…

Ano, je to tak. Myslím si, že často vnímáme nálepky jako alkoholik, bezdomovec, ale nevidíme za nimi toho člověka. Závislost přitom není izolovaný problém. Většinou je to snaha řešit nějaký hlubší problém. Může to být trauma, nějaké emocionální nenaplnění, bolest, strach, opuštění, rozchody… Každý má jinou emocionální rezistenci a když nevíme, jak to řešit, častokrát sáhneme po alkoholu nebo jiných návykových látkách. Alkohol je u nás ale obecně tak normalizovaný, že sáhnout po něm je velmi lehké.

Když pochopíte princip závislosti, zloba a frustrace se tím trošku sníží.

Vnímám to dobře, že jste se profilmovala k adiktoložce?

Skoro ano. Strávila jsem pět let tím, že jsem rešeršovala jednu knihu za druhou, vyloženě odborné knížky na téma neurobiologie mozku, toho, co se děje při závislosti, moderní psychologie ve vztahu k závislosti… Potřebovala jsem pochopit, co se bratrovi děje. Když pochopíte princip závislosti, ta zloba a frustrace se tím trošku sníží.

AI jako vypravěč

Vy tam pracujete i s takovými rozpohybovanými a rozmluvenými fotografiemi. Takže jste použila umělou inteligenci, ještě když ne všichni věděli, co je to umělá inteligence?

Čtěte také

Až bych řekla, že skoro nikdo nevěděl, co je umělá inteligence. Když jsem to ukazovala prvním lidem, ptali se: „Jaks to udělala, jaks na to přišla?“ Což je teď trošku komické. Tenkrát to byl hrozně funkční mechanismus v tom, že mi dovolil nepoužívat pořád voiceover, nepoužívat mluvící hlavy, ale zároveň do filmu dostat informace, které jsem tam dostat chtěla. Plus si myslím, že lidi mají opravdu větší schopnost empatie k dětem. Takže to bylo funkční.

Teď se nám to zároveň vrací v tom, že lidi jsou přehlcení a určitá část publika tomu nechce dát šanci, což mě mrzí, protože to na AI nestojí a nepadá, ale je to nějaký prvek. Myslím si, že AI je nejvíc problematická v momentě, kdy předstírá, že je realita, ale tam je absolutně jasné, že to realita není. A schválně používám pokažené exporty, kde jsou vyloženě vidět chyby a „glitche“ na obličeji, abych posílila to, že to je jen nějaký kolektivní vypravěč, ne záznam reality.

Když používáte fotky, kde roztomilá holčička nebo roztomilý chlapeček najednou mluví a my víme, že se vypráví ten ponurý příběh, tak to funguje, musím říct.

Myslím, že to může být právě kontrast. Hlavně si propojíte ty hezké děti, ty naše hezké školní fotografie s těžkými věcmi, které přišly v dospělosti.

Rozlomit stigma

Řekněte mi, film je na světě, má cenu na Berlinale, Česká filmová a televizní akademie ho vybírá na soutěž o Oscara… Mizí u vás pochybnosti, jestli jste udělala dobře? Je to teď už v pohodě?

Není to úplně v pohodě. Pořád nad tím přemýšlím, pořád mám takovou otázku, jestli to bylo nejlepší, nebo nejhorší rozhodnutí mého života. Někdy se víc přikláním k jedné variantě, někdy k druhé. Hodně mi pomáhá ta neuvěřitelně pozitivní zpětná vazba. Hlavně to, že se mi ozývá velké množství lidí, kteří mají v rodině někoho, kdo žije se závislostí, nebo samotní lidi, kteří žijí se závislostí.

Je potřeba začít se bavit o závislosti beze studu, protože jinak se z toho nikdy nevymotáme.

Mnoho lidí mi třeba píše, že si uvědomili, že mají závislost sami, jenom si to nechtěli připustit. A říkají mi, že se konečně necítí sami, necítí, že se musí stydět za svůj osud nebo za to, že mají někoho v rodině. A to mi přijde strašně silné, protože právě v tomto sdílení můžeme nějakým způsobem rozlomit to stigma, které kolem závislosti pořád panuje.

Závislost je velký problém. Hrozně moc lidí má minimálně jednoho člověka v rodině, který žije se závislostí. A podle mě je potřeba začít se bavit o závislosti beze studu, protože jinak se z toho nikdy nevymotáme.

Získal bratr třeba nějaký jiný sociální status tím, že je ve filmu? Berou to tak?

Čtěte také

Toto je podle mě trošku oddělené. Zaprvé to ještě není v kinech, vstupuje to do kina opravdu reálně dneska. Takže v jeho okolí to moc lidí nevidělo, ale tak nějak o tom všichni vědí. Bratr už není na ulici, žije na ubytovně, což ale nepokládám za adekvátní bydlení. Ubytovny jsou byznys s chudobou, který parazituje na tom, že nemáme dostatek sociálního bydlení, ale pořád je to lepší než drátem do oka.

Nějakým způsobem mu v tom ale fandí. Třeba správce ubytovny byl na předpremiéře a byl z toho hrozně nadšený. Takže v tomto ano. I v tom, že když lidi pochopí náš příběh, jeho příběh, tu historii, jsou mnohem přívětivější k jeho závislosti, protože ji chápou.

Ve filmu je zajímavá scéna, která vypovídá o tom, že bratr je starší než vy a že pořád, i v nelehkém období, má ochranitelské tendence. Když točíte na ubytovně a za dveřmi se cosi děje, říká: „Radši tam nechoď – nebo já půjdu s tebou a ochráním tě.“ To říká váš bratr, který možná potřebuje ochránit sám.

Já se ho snažím ochránit, ale on se snaží ochránit mě. A to mi přijde dobré v tom, že jsme pořád stejní sourozenci. A můj bratr je mimochodem pořád můj hrdina. To se nikdy nezmění, vždycky k němu budu vzhlížet, i když teď třeba za jiné věci.

Ale přijde mi skvělé, že i když má určitě nějaké obranné masky, kdy se tváří jako drsný člověk – protože jak jinak toto všechno přežít? –, tak je to hrozně citlivá duše. Právě proto ho hodně věcí taky semlelo. Takže to se nezměnilo. Brácha je pořád můj hrdina. Vždycky ho budu chtít ochránit a on vždycky bude chtít ochránit mě, což mi přijde hrozně hezké.

Co ve filmu symbolizují holubi? Proč k divákům promlouvají nejen česky, ale i anglicky? Proč se režisérka rozhodla natáčet na mobilní telefon? A co ji čeká na cestě do Ameriky? Poslechněte si celý rozhovor.

autoři: Jan Pokorný , krt

Mohlo by vás zajímat

Nejposlouchanější

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.