Revize majetků v rukou Rusů. K diplomatickým účelům neslouží 36 nemovitostí, tvrdí náměstek

Co by přineslo přijetí tzv. Magnitského zákona? Jak se chce ministerstvo zahraničí vypořádat se sporným diplomatickým majetkem Ruské federace na našem území? Přichází v úvahu i krajní řešení konfiskace? Vladimír Kroc se ptal Martina Dvořáka (STAN), náměstka ministra zahraničí.

Ministerstvo zahraničí vytvořilo pracovní skupinu, která se zabývá nápravou majetkoprávních vztahů k nemovitostem užívaným Ruskem v České republice. Jak jste daleko?

Já bych řekl, že ta pracovní skupina je téměř na začátku. Naštěstí ale nejsme na začátku, co se týče shromažďování informací, protože jak určitě sami sám také víte, těch pokusů se tímto problémem nějak zabývat už tady bylo víc.

Čtěte také

To, co je nové, je samozřejmě jednak situace na Ukrajině, která odhalila Rusko v trochu jiném světle, a jednak to, že máme po volbách a máme trochu jinou vládu, která zřejmě bude mít výrazně větší ochotu tyto věci řešit důsledně a s cílem nápravy těch věcí, které máme pocit, že nejsou v pořádku.

Přece jenom se zeptám: ten majetek získal někdejší Sovětský svaz v roce 1971.

Některý už v roce 1945 – pardon – něco získali už od pana prezidenta Beneše hned po válce.

Laik si klade otázku, jestli může být smlouva o bezplatném užívání s někdejším socialistickým Československem dosud platná.

Já jsem taky právní laik, proto se neodvažuji dělat nějaké rychlé soudy střelbou od boku. Mohu vás ujistit, že se tím zabývá skutečně docela velké množství lidí, včetně právníků a pracovníků protokolu, protože se to větví a štěpí na různé samostatné případy.

My jsme si prozatím udělali takovou základní inventuru, podle které se zhruba pět objektů skutečně podle vídeňských úmluv těší výsadám diplomatické mise. Pak tam máme jednu, která je tzv. k užívání státem, pro státní, neobchodní účely, což je Středisko vědy a kultury Praze. U těchto pěti či šesti si myslím, že nemá cenu se pouštět do sporu, protože jednak jsou to majetky, které dostali skutečně hned v roce 1945 a těší se ochraně vídeňských úmluv.

Čtěte také

A pak je tu třicet šest dalších nemovitostí, které by, nejsou-li chráněny vídeňskými úmluvami, měly být pod plnou jurisdikcí našich českých orgánů. Tam je právě potřeba dořešit užívání pozemků pod nimi, daň z nemovitosti, místní poplatky, daň z příjmu, za pronájmy bytů, kancelářských prostor atd.

Ve chvíli, kdy se buď shodneme, nebo domůžeme toho výroku, že těch třicet šest nemovitostí neplní svoji diplomatickou funkci, k níž byly deklarovány, tak jsme v úplně jiné vyjednávací pozici.

A z čeho tedy vycházejí ty pochybnosti, že ony budovy se už nepoužívají k diplomatickým účelům?

Ony se nejspíš nikdy nepoužívaly, byla nad tím ale jakási tichá domluva a přivřené oko. Je zjevné, že jestliže tady fungoval bytový komplex s dvěma sty bytovými jednotkami a dnes má celá ruská ambasáda šest diplomatů, tak zřejmě není schopná užívat dvě stě bytů pro diplomatické pracovníky. A to jen takový malý ostrůvek, který to jasně naznačuje.

Čtěte také

To je další z těch změn, o kterých jsem mluvil. Počet pracovníků ruské ambasády se dramatickým způsobem snížil po Vrběticích i po zahájení invaze na Ukrajinu, což je samozřejmě důvod k nové revizi. Stejně tak – jestliže je na těch pozemcích deklarovaná diplomatická činnost a zjišťujeme, že je na ní provozována činnost třeba náboženská, u toho kostela, nebo jakákoliv jiná, která není nutně krytá tou vídeňskou úmluvou, tak si myslím, že je naprosto v pořádku se snažit s partnerem domluvit, aby ten vztah byl pokud možno podle práva, tedy včetně daní, zájmů atd.

Pokud se to podaří prokázat, co bude následovat?

To je to, co v této souvislosti opakuji už poněkolikáté. Mým cílem a úkolem je napravit ty vztahy tak, aby byly podle práva v pořádku. Na druhou stranu ale chci a za každých okolností budu prosazovat, abychom byli nadále právním státem a jednali podle zákona a podle práva.

K tomu směřuji tou otázkou, protože jsem se chtěl zeptat, v jakém případě bychom byli případně oprávněni přistoupit třeba až ke konfiskaci.

Myslím, že daleko určitě nejsme a ještě dlouho nebudeme. Jak už jsem říkal, nejsem právník, ale podle toho, co o tom vím, tak konfiskace by podstatě znamenala opravit příslušný článek v Ústavě. Tak daleko v tuto chvíli nejsme a troufnu si tvrdit, že ani nikdy nebudeme.

Čtěte také

Jestliže chci za každých okolností dodržovat principy právního státu, musím respektovat to, že pokud to nebudeme mít dostatečně právně podloženo, tak to u soudu prohrajeme, protože když to ruská strana u českého soudu zažaluje, tak prostě český soud rozhodne podle zákonů. A to ne v náš prospěch, ale tak, jak je to podle práva. Takže samozřejmě preferujeme možnost se dohodnout.

Ano, uznávám, v tuto chvíli to skutečně není úplně jednoduché. Ty vztahy jsou hodně zamrzlé, hodně málo komunikujeme. Na druhou stranu je to ale v oboustranném zájmu, protože i my máme majetky na území Ruské federace, v Moskvě, a i ty bychom chtěli ve vzájemné výměně nějakým způsobem dořešit.

Jak velký objem zmrazeného majetku ruských oligarchů by mohl být v rámci připravovaného Magnitského zákona zabaven ve prospěch náhrady škod na Ukrajině? Poslechněte si celý rozhovor s náměstkem ministra zahraničí Martinem Dvořákem vedený Vladimírem Krocem.

autoři: Vladimír Kroc , jkh
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Lidský faktor jsem znal jako knížku, ale teprve s rozhlasovým zpracováním jsem ho dokonale pochopil...

Robert Tamchyna, redaktor a moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Lidský faktor

Lidský faktor

Koupit

Točili jsme zajímavý příběh. Osoby, které jsme hráli, se ocitaly ve vypjatých životních situacích, vzrušující práce pro herce a režiséra. Během dalšího měsíce jsme Jiří a já odehrané repliky svých rolí žili. Fantasmagorické situace posledního dílu příběhu se staly naší konkrétní každodenností. V srpnu Jiří Adamíra zemřel. Lidský faktor byla naše poslední společná práce.“ Hana Maciuchová