Projekt Paměť Romů mapuje romskou historii pomocí vyprávění, dokumentů a dobových fotografií

„To bylo v roce 1942, 1943. Do Tolčemeše vtrhli Němci a doma nechali jenom staré lidi a děti. Všechny ostatní sebrali. Máma říkala, že napřed je pěšky nahnali do Sabinova, kde byli zavřeni v nějaké větší místnosti. Celou noc jenom stáli, nemohli se ani hnout. Ráno je nahnali na nádraží a do vagónů. Nedostali ani napít, ani najíst. Někteří tam padli, umřeli.“

To vypráví rodačka z Rokycan, která prozrazuje, jak se během 2. světové války žilo Romům v pracovním táboře.

„Máma říkala, že šli asi pět kilometrů pěšky do tábora Plaveč. Šlo o pracovní tábor, kde dělali výkopy. Byli tam Němci, Rusové, … Prý s nimi zacházeli strašně. Říkala, že to bylo hrozné. Hodně tam docházelo i gestapo. Hodně je bili. Ženy znásilňovali. Jeden dozorce byl vyhlášený, strašně zlý – nějakou čtrnáctiletou holku znásilnil před celou rodinou. Nemohli dělat vůbec nic. Moje máma byla taky těhotná a přišla o to. Ji chtěl taky znásilnit, ale ona říkala, že tam v jedné místnosti měli kamna a seno a oni ji tam strčili, přikryli senem a on ji neviděl. Jinak by ji býval taky znásilnil.“

Přestože znásilňování dívek a žen po nějaké době ustalo, nedostatek jídla, těžká fyzická práce a násilí páchané na vězních nadále pokračovalo.

„Byl tam jeden cikán, který se dost vyznal, a ten, když přijel jeden z velitelů, tak za ním zašel a řekl mu o všem, co se tam děje. A ten, tomu Němci, co byl tak zlý, strhnul nárameníky a okamžitě jej odvelel. Máma ale říkala, že Němci na ně nebyli tak zlí jako slovenští gardisti.“

V nestřeženou chvíli se rodičům Květy podařilo z Tábora uprchnout. Maminka Květy byla ještě krátce poté se svou sestřenicí gardisty brutálně napadena.

„Oni chodili pěšky, kopat a tak. A když na ně nedávali pozor, tak máma s tátou utekli. Vyprávěli, jak šli, v zimě, bosí, nohy obalené slámou. Ve dne se schovávali v lese a šli jenom v noci, aby je nechytli. Šli čtyři nebo pět dní, než dorazili domů. Cikáni vůbec nesměli nikam chodit, museli mít povolenku. Táta byl se strejdou Karlem u partyzánů a chodili v noci domů, třeba se najíst. Partyzáni z východního Slovenka se přidali k brigádě Ludvíka Svobody. Táta byl tedy ještě asi rok v této jeho brigádě a byl na to strašně pyšný.“

Příběhy všech romských pamětníků jsou zveřejňovány na webových stránkách projektu prostřednictvím video rozhovorů. Podle koordinátorky Paměti Romů Kristiny Diensbierové je v některých Romech doposud zakořeněný strach, že by hrůzy, které se páchaly během války, mohly znovu opakovat.

„O romské historii se hrozně málo ví, a to i mezi samotnými Romy. Ale kde by se o tom měli dozvědět? Maximálně z vyprávění rodičů nebo příbuzných. Ne ve všech rodinách se o tom ale z různých důvodů mluví. Lidé o tom nechtějí mluvit, chtějí na to zapomenout. Často si myslí, že to nejsou věci, které by byly něčím zajímavé.“

Diensbierová mimo jiné prozradila, že vzpomínky pamětníků budou doplněny o historické dokumenty a dobové fotografie, které vyprávění pamětníků dokreslují.