Přivítání na letišti ukázalo, jak moc komunita v Čechách drží spolu. Byl to silný zážitek, přiznávají mistři světa v beachvolejbalu

Jak je sehrávání složitý proces, aby ti dva dokázali přečíst jeden druhého a už si nemuseli nic říkat?

DS: Myslím, že abychom si nemuseli nic říkat, to se asi nikdy nestane. Pořád vznikají situace, na které je potřeba reagovat, které je potřeba nějak komunikovat a řešit. Je to otevřený sport. Situace vznikají pořád nové i kvůli venkovním vlivům, zdravotním trablům. Komunikace je opravdu důležitá.

Beachvolejbalisté Ondřej Perušič a David Schweiner se stali mistry světa|foto:Fernando Llano, Profimedia

Tu cestu jsme k sobě dlouho nehledali. Rok dva trvalo, než jsme si našli, co každý potřebuje, co je potřeba udělat, aby byl ten druhý spokojený. Nebo když se jednomu nedaří, má třeba osobní krizi, víme, kdy na druhého nemluvit, nebo naopak kdy na něj mluvit. Už víme, co od sebe očekávat a co dělat.

Spousta lidí vnímá plážový volejbal jako pěknou podívanou na parádní těla. Zasahuje vás to ještě nějak, nebo prostě děláte jenom svůj sport?

Čtěte také

Z trofeje jsme pili šampáňo, smál se Schweiner po příletu z Mexika. Pohár si raději vzali na palubu

DS: My na ten vzhled úplně zatím nedáme. Preferujeme spíš ten výkon. I když náš italský trenér, který je s námi už sedm let, zkoušel ledacos, co se týče oblékání... Narodil se v Miláně, takže má rád, když barva ponožek ladí s teniskami a tak dále. Má určité standardy...

... které nesplňujete...

OP: Zatím nenašel nic, s čím by mohl sladit moji igelitovou tašku, ve které občas nosím věci na trénink. (směje se)

DS: Nejen nesplňujeme, ale spíš jdeme proti proudu a je nám to jedno.

Četla jsem, že když s vámi trenér zahajoval v roce 2016 spolupráci, hodně přemýšlel, jestli vás bude trénovat, nebo ne. Cituji: „Upřímně řečeno, nic jsem o nich nevěděl, byli úplně neznámí a po sedmi letech musím říct, že to bylo skvělé rozhodnutí.“ Sedm let je dlouhá doba v jakémkoli sportu. Trenéři se někdy mění i po dvou měsících...

DS: Je to tak. Ve sportovním prostředí je to hodně dynamické. Není výjimka, když se trenéři nebo kluby mění po roce. V beachvolejbale i dvojice se rotují třeba po roce až dvou ve větších zemích, kde je víc hráčů a je na výběr. Sedm let je hodně dlouhá doba a myslím si, že je to speciální, že jsme vydrželi já a Ondra společně a s námi i trenér Andrea Tomatis a Valerio Vaccaro.

Čeští beachvolejbalisté Ondřej Perušič a David Schweiner si zahrají finále mistrovství světa v Mexiku|foto:Fernando Llano, Profimedia

Trpělivost mu určitě nechybí. Jaké jsou další dobré vlastnosti vašeho trenéra?

OP: Myslím si, že zejména inteligence. Nejen herní, je to opravdu nejlepší nebo jeden ze dvou tří nejlepších trenérů na světě.  Nejde jen o to, že si je schopen si ve hře všimnout věcí, které ostatní trenéři nevidí, ale umí je i poskládat dohromady do komplexního herního systému, který se nám snaží vštípit a který je podle mě jednou z našich největších výhod oproti ostatním týmům.

To jsou dobré vlastnosti, a teď ty špatné?

DS: Špatných moc není. Člověk by čekal od Italů, že budou hodně temperamentní, vznětliví...

...on je ze severu, tam bude trošku klídek...

DS: Přesně tak, jak se chová, řekli bychom, že je z většího severu, než je Milán. Navenek by člověk nepoznal, že je Ital. Až tedy pár věcí ho dokáže rozčílit – to když si dáme kávu s mlékem po desáté hodině, což je taky jedna z věcí, která nás úplně netrápí, protože to odpolední latéčko máme rádi a jeho to hrozně rozčiluje.

OP: Pokud si zrovna nekrájíte špagety, je to velmi klidný trenér. (smějí se)

Zajímalo by mě, jestli má beachvolejbal nějaký svůj styl, ve smyslu kulturu, komunitu, hudbu... jako třeba snowboard, horolezení nebo jiné sporty...

Čtěte také

Tělocviků se třídou, kde seděla Samková nebo Charvátová, jsem se nemohl dočkat, vzpomíná trenér Suk

OP: Na mezinárodní úrovni se to často prodává tak, že cestujeme po světě, navštěvujeme krásné pláže, má to za cíl asi evokovat v lidech, že je to svobodný styl života. Tak to samozřejmě rozhodně není.

U nás v Čechách je beachvolejbal poměrně malý sport, ale o to kvalitnější je komunita okolo. Spousta hráčů ať už na amatérské, nebo poloprofesionální úrovni se zná z různých turnajů, akcí. Každoročně se třeba pořádá benefiční turnaj, kde se draží hráči pro jednotlivé charity a další dobročinné organizace. Potkáváme se i na mezinárodních akcích, třeba turnaj v Ostravě byl vždycky ohromně navštěvovaný.

Myslím si, že třeba i to přivítání na letišti ukázalo, jak strašně moc ta komunita drží spolu. Pro nás osobně to byl strašně silný zážitek. Už jenom proto, že tam vidíte spoustu lidí, kteří nás podporovali v době, když jsme spolu začínali, kdy jsme byli relativně průměrný český tým a kdy nikdo nemohl čekat, že by se jednou mohl chlubit tím, že se zná s týmem, který byl na olympiádě.

Jak vzpomínají na své první setkání? Jaké zažili „letenkové přešlapy“ a kterých vlastností si na sobě navzájem nejvíce cení? Poslechněte si celý rozhovor.