Příběh holocaustu

Lidskost, důstojnost a přátelství v nelidských podmínkách. Právě o to se za druhé světové války pokoušely v prostorách terezínského tábora obyvatelky tamního dívčího domova. Dvanácti a třináctileté dívky z pokoje 28 si dokonce založily vlastní organizaci. Ty z nich, které přežily hrůzy holocaustu, se dodnes scházejí. Jim, ale hlavně památce jejich méně šťastných kamarádek, je věnována výstava, která byla zpřístupněna v prostorách berlínského Spolkového sněmu.

Pokojem číslo 28 prošlo za války asi šedesát dívek. Konce války se jich ale dočkalo jen patnáct. "My Němci jsme se z dobrých důvodů zavázali, že vzpomínky na tyto události budeme udržovat při životě. Je to součást naší kultury, které se nikdy nezřekneme," ujistil při otevření expozice předseda Spolkového sněmu Norbert Lammert.

Dvanácti a třináctileté obyvatelky terezínského dívčího domova si na pokoji č. 28 založily vlastní organizaci s názvem Mágal - hebrejsky Kruh. V přeneseném smyslu pak dokonalost. Měly svou hymnu, stejnokroj, vlajku i přísahu. "Věříš mi, věřím ti, víš a vím, buď jak buď, nezradíš, nezradím".

"Jakým způsobem jste si v Terezíně udržovala lidskost v extrémních podmínkách, abyste se z toho nezbláznila a nepadla do depresí? - Předně jsem měla velmi dobrou maminku a tatínka a rodinu a myslím, když se dnes vracím do těch vzpomínek, že jsme skutečně dostali úžasnou výchovu, než jsme šli do Terezína. Druhá věc - zvláště moje maminka byla velká optimistka a já jsem po ní zdědila ten optimismus a vždycky jsem říkala, že válka je nespravedlivá a že by neměla být a že vlastně skončí každým dnem, poněvadž to není možné, aby taková nespravedlnost trvala tak dlouho," říká Hanka Weingertenová, která dnes žije v Izraeli.

Udržet optimismus třiceti děvčat na ploše třiceti metrů čtverečních nebylo snadné. Dívky se snažily pěstovat přátelství a navzájem si co nejvíc pomáhat, hlavně v situacích, kdy některá z nich musela do transportu. "Sbíraly jsme každý kousek chleba, abychom jí ho daly s sebou. Nějakou šálku, nějaký kapesníček. My jsme nic neměly, ale všechny jsme něco daly, aby si odjíždějící dívky něco mohly vzít s sebou," říkají Anna Hanuszová a Helga Kinská, dvě nerozlučné kamarádky, které na pokoji č. 28 spaly vedle sebe. "Po večerech jsme sedávaly a snily o tom, co bude po válce. Anna chtěla jít na dramatickou konzervatoř a já na hudební."

Logo

Když se terezínský tábor likvidoval, děvčata rozstřihla vlajku Mágalu na čtyři části a slíbila si, že se po skončení války zase sejdou. Deseti z nich se to skutečně podařilo, ale až v roce 1989. "Jednou jsem jela do Ameriky a udělala jsem si přestávku ve Vídni. Měla jsem strašný strach, jestli ji poznám. Šla jsem si pro kufry a tam se najednou zdvihlo okýnko a někdo zařval: 'Flaško!' A byla to ona a poznaly jsem se. Ona se vůbec nezměnila," říká Anna Hanuszová, kdysi přezdívaná Flaška, o své kamarádce Helze.

Ani více než čtyřicet let nedokázalo kamarádství, založené mezi čtyřmi stěnami pokoje 28, narušit. Desítka žen se v České republice každoročně schází, a také telefonický kontakt je podle Ely Weisbergerové, žijící za oceánem, velmi čilý. Závěrem se ptám paní Ely, jaký je to pocit, stát na půdě Spolkového sněmu. "Jak říkám, my jsme teď tady, abychom daly hlas tomu, co opravdu hodně lidí nechtělo slyšet. Ale tentokrát nás všichni slyší."

autor: Jiří Hošek
Spustit audio